9.kapitola
Když Elena otevřela ústa, aby se zeptala, ucítila, že ji něco zdvihá, jako vichřice. V jednu chvíli držela chlapce, a v tom jí byl vyrván z náručí, takže sotva stihla vykřiknout: „Vrátím se,“ a zaslechnout jeho odpověď, než byla vtažená zpátky do obyčejného světa koupelí, manipulací a motelových pokojů.
„Já tajemství uchovám!“ To na ni v poslední chvíli volal ten malý chlapec.
Co to mohlo znamenat jiného, než že utají jejich setkání před skutečným ( 'obyčejným' ) Damonem ?
O vteřinu později už Elena stála v omšelém motelovém pokoji a Damon jí svíral paže. Když konečně zvedla hlavu, cítila Elena sůl. Po tvářích jí stékaly slzy jako déšť.
Zdálo se, že na jejího útočníka to nemá nijak velký účinek. Vypadalo to, že Damon je vydán na milost a nemilost syrovému zoufalství. Třásl se jako malý chlapec, který poprvé políbil svoji
první lásku. Takhle vypadá ztráta sebeovládání, pomyslela si Elena zmateně.
Co se jí týče, měla pocit, že asi omdlí.
Ne! Musí zůstat při vědomí.
Kroutila se a vzpírala a úmyslně si ubližovala v tom zjevně nepřekonatelném sevření, které nepovolovalo.
Stále trvalo.
Posedlost ? Že by se Šiniči znovu nějak dostal Damonovi do mysli a nutil ho dělat takovéhle věci ?
Elena zápasila vší silou. Jednou zasténala...
Sevření povolilo.
Elena nějak vytušila, že s tímhle nemá šiniči co dělat. Damonova pravá duše je ten malý chlapec přikovaný v řetězech už bůhví kolik století, který nikdy nepoznal vřelost a blízkost, ale který po nich stále ještě uměl bolestně toužit. Dítě
přikované ke skále bylo jedním z Damonových nejtajnějších tajemství.
Elena se teď chvěla tak silně, že se sotva udržela na nohou... a přemítala o dítěti. Je mu zima ? Pláče jako Elena ? Jak to pozná ?
Hleděli s Damonem na sebe a oba ztěžka dýchali. Damonovy vlasy byly teď rozcuchané, takže vypadal prostopášně jako pirát. Jeho tvář, která vždycky bývala tak vyrovnaná a bledá, se nyní červenala. Očima sledoval, jak si Elena masíruje zápěstí. Úplně jí v nich mravenčilo: konečně se jí vrací krevní oběh. Jakmile pohlédl stranou, nedokázal se jí už podívat do očí.
Oční kontakt. No dobře. Elena dokázala rozpoznat svoji zbraň. Zatápala po židli a zjistila, že hned za sebou má postel. Teď má jen málo zbraní a potřebuje každou z nich.
Posadila se a poddala se slabosti svého těla, ale pohledem stále sledovala Damonovu tvář. Rty měl naběhlé. To nebylo... fér. Damonovy rty byly základní složkou jeho zdroje. Vždycky míval ta
nejpřitažlivější ústa, jaká kdy viděla, ať u muže nebo u ženy. Ústa, vlasy, napůl spuštěná víčka, husté řasy, jemně řezaná čelist... nebylo to fér dokonce ani pro někoho jako Elena, kdo se již dávno nezajímá o lidi jen kvůli tomu, že jsou náhodně obdařeni krásou.
Ale nikdy neviděla tyhle rty naběhlé, dokonale upravení vlasy rozcuchané a řasy rozechvělé, protože se Damon pokoušel všemožně vyhnout jejímu pohledu.
„Bylo to... Na tohle jsi myslel celou tu dobu, kdy jsi se mnou odmítal mluvit ?“ zeptala se a hlas se jí chvěl jen nepatrně.
Damon náhle znehybněl – a to dokonale, stejně jako byl dokonalý ve všem ostatním. Samozřejmě nedýchal. Hleděl na skvrnku na béžovém koberci takovým pohledem, že by se nikdo nemohl divit, kdyby vzplála plamenem.
Pak se konečně odhodlal zvednout ty obrovské tmavé oči k ní. Je tak těžké cokoliv říct o Damonových očích, protože duhovka je téměř
stejné barvy jako zornička, ale Elena měla dojem, že v tu chvíli byly velmi rozšířené... že celé oko byla jedna velká zornička. Jak mohou oči temné jako půlnoc lapat a vnímat světlo ? Jako by v nich viděla celý vesmír plný hvězd.
Damon řekl tiše „Uteč.“
Elena se celá napjala „Šiniči ?“
„Ne. Měla bys utéct. Hned.“
Elena pocítila, jak se jí svaly poněkud uvolnily, a byla vděčná, že utíkat nemusí – alespoň v tomhle okamžiku ne. Ale pěsti zaťala.
„Chceš říct, že jsi to jenom ty, kdo se chová jako sprosťák ?“ zeptala se. „Rozhodl ses mě znovu nenávidět ? Líbilo se ti... ?“
Damon se znovu otočil – nehybnost přešla v pohyb rychleji, než stihlo její oko postřehnout. Udeřil do okenního rámu a v posledním okamžiku ten úder téměř úplně zastavil. Ozvala se rána a tisíce skleněných střepů se vysypaly do tmy jako zářivé démanty.
„Tohle by mohlo... přivolat nějaké lidi, aby ti pomohli.“ Damon se ani nepokoušel, aby jeho slova vyzněla jinak než jen jako dodatečný nápad. Teď, když byl od ní odvrácený, se zřejmě nesnažil nic předstírat. Tělem mu probíhaly drobné záchvěvy.
„Takhle pozdě, v téhle bouři a tak daleko od kanceláře... pochybuju.“ Elenino tělo konečně začalo reagovat na adrenalin, který se vyplavil, když bojovala s Damonovým sevřením. Celé tělo ji brnělo a musela se snažit ze všech sil, aby se úplně neroztřásla.
Teď byli zpátky ve výchozích pozicích – Damon hleděl z okna a ona zírala na jeho záda. Nebo alespoň on si přál, aby tomu tak bylo.
„Stačilo se zeptat,“ řekla. Věděla, jestli něco takového dokáže upír pochopit. Ještě pořád to nedokázala naučit ani Stefana. Žil bez věcí, o které stál, protože nechápal princip prosby. Ve vší nevinnosti a s dobrými úmysly Stefan
nechával věci být, dokud ona, Elena, nepožádala jeho.
Ale Damon obvykle nemívá tenhle problém, pomyslela si. Bral si cokoliv tak nonšalantně, jako by si vybíral věci z police v obchodě.
A právě teď se tiše smál, což znamenalo, že ho opravdu zasáhla.
„Budu to brát jako omluvu,“ řekla Elena tiše.
Teď se už Damon smál nahlas a Elenu zamrazilo. Ona se mu snaží pomoct a...
„Ty si myslíš,“ přerušil tok jejích myšlenek. „že tohle bylo všechno, co jsem chtěl ?“
Elenu znovu zamrazilo, když si jeho slova přebírala v hlavě. Damon si snadno mohl vzít její krev, když ji tak pevně držel. Ale – samozřejmě – to není všechno, co od ní chce. Její aura... věděla, co to s upíry dělá. Damon ji celou dobu chránil před ostatními upíry, kteří ji mohli zahlédnout.
Rozdíl je v tom, přiznala si Elena se svou rozenou poctivostí, že jí jsou ostatní upíři ukradení. Ale Damon... to je něco jiného. Když jí políbil, cítila ten rozdíl v srdci. Něco, co nikdy nepocítila... dokud nepřišel Stefan.
Ach, Bože, jsem to opravdu já, Elena Gilbertová, a zrazuju Stefana tím, že odsud neutíkám, co mi nohy stačí ? Damon je lepší než já; řekl mi, že mám před ním tu neodolatelně svůdnou auru skrýt.
Abych ho mohla znovu začít mučit zítra ráno.
Elena už zažila mnohokrát, že se rozhodla odejít dřív, než se situace stane příliš vášnivou. Ale tady je problém v tom, že nemá kam jít, aniž by zvýšila napětí – což by ji mohlo značně ohrozit. A mohla by přijít o šanci najít Stefana.
Měla snad jet s Mattem ? Ale Damon řekl, že sami dva lidé nemůžou vejít do Temné dimenze. Řekl, že ho potřebují s sebou. A Elena pořád měla určité pochybnosti, zda by Damon jel až do
Arizony, natož aby hledal Stefana, kdyby s ním nebyla na každém kroku.
A kromě toho, jak by ji Matt mohl ochránit na nebezpečné cestě, kterou se Damon vydal ? Elena věděla, že Matt by pro ni umřel – a k tomu by také došlo, kdyby se měli utkat s upíry nebo vlkodlaky. A ona by pak musela nepřátelům čelit sama.
Ovšem, že Elena věděla, co Damon dělá každou noc, když ona spí v autě. Klade kolem ní jakási temná zaříkání a podepisuje je svým jménem, zajišťuje svojí pečetí, a ta pak drží náhodně procházející tvory temnoty dál od vozu až do rána.
Ale své největší nepřátele, dvojčata kitsune, Šiniči a Misao, si přinášejí s sebou.
Tohle všechno proběhlo Eleně myslí, než zvedla hlavu a zahleděla se Damonovi do očí. Do očí, které jí v tu chvíli připomněly oči otrhaného děcka připoutaného ke skále.
„Ty neodejdeš, viď ?“ zašeptal.
Elena zavrtěla hlavou.
„Ty se mě opravdu nebojíš ?“
„Ale bojím,“ Elena opět ucítila, jak ji uvnitř zamrazilo. Jenže cítila, že se nyní někam dostává, nastavila kurz a nedokázala z něj uhnout. Zvlášť když se na ni takhle díval. Připomínalo jí to divokou radost a téměř zdráhavou pýchu, kterou vždycky dával najevo, když společně skolili nepřítele.
„Nestanu se tvojí Princeznou temnot,“ řekla mu. „A ty víš, že se nikdy nevzdám Stefana.“
Na rtech se mu objevil náznak starého uštěpačného úsměvu. „Máme spoustu času, abych tě přesvědčil, že mám v tomhle pravdu.“
Ani není třeba, pomyslela si Elena. Věděla, že Stefan by to pochopil.
Ale dokonce i teď, kdy Elena měla pocit, že se s ní točí celý svět, ji něco přimělo Damona
provokovat. „Říkáš, že to není Šiniči. Věřím ti. Ale... děláš tohle všechno … kvůli tomu, co řekla Caroline ?“ Slyšela ve svém hlase náhlou tvrdohlavost.
„Caroline ?“ Damon zamrkal, jako kdyby ho vyvedla z rytmu.
„Prohlásila, že než jsem potkala Stefana, byla jsem jenom... “ Elena zjistila, že nedokáže vyslovit poslední slovo. „Že jsem byla... promiskuitní.“
Damon zaťal čelist a jeho tváře okamžitě zrudly – jako kdyby na něj udeřila z nečekaného směru. „Jo, Caroline,“ mumlal. „Ta už si svůj osud napsala. Kdyby to byl někdo jiný, možná bych ji i politoval. Ale ona zachází za... ocitla se za... hranicemi veškeré slušnosti... “ Jak mluvil, tempo jeho řeči se zpomalovalo a ve tváři se mu pomalu rozhostil zmatek. Zíral na Elenu a ona si uvědomila, že zpozoroval slzy na jejích řasách, protože natáhl ruku, aby jí je otřel. Ale pak se
zarazil uprostřed pohybu. Jeho tvář se najednou zasnila, zdvihl prsty k ústům a ochutnal její slzu.
Ať už měla jakoukoli chuť, vypadalo to, že nevěří tomu, co cítí.
Pozvedl k ústům i druhou ruku. Elena na něj jen zírala: že by už úplně ztratil příčetnost ? Ale ne, neztratil. Místo toho se mu ve tváři vystřídal kaleidoskop emocí – až příliš rychle, než aby je všechny stačilo lidské oko zachytit. Ale povšimla si překvapení, nevíry, hořkosti, dalšího překvapení a konečně výrazu radostného šoku a pohledu, který jako by také skrýval slzy ve vlastních očích.
A pak se Damon rozesmál. Byl to rychlí, posměšný smích, ale byl opravdový, dokonce skoro euforický.
„Damone,“ oslovila ho Elena, která ještě pořád potlačovala slzy – všechno se to dělo tak rychle – „co je to s tebou ?“
„Nic špatného, všecko je v pořádku,“ řekl a pohrozil jí ukazováčkem. „Nikdy se nepokoušej oklamat upíra, Eleno. Upíři mají mnoho smyslů, které lidé nemají – a některé, o nichž ani sami nevědí, dokud je nepotřebují. Trvalo mi dlouho, než jsem zanalyzoval, co o tobě vlastně vím. Protože mi každý něco tvrdí, zatímco moje mysl mi napovídá něco jiného. Ale já jsem na to konečně přišel. Já vím, kdo doopravdy jsi, Eleno.“
Elena půl minuty seděla v šokovaném tichu. „Jestliže je to pravda, pak tady stejně dobře víš, že ti to nikdo nebude věřit.“
„Možná, že ne,“ odpověděl Damon. „zvlášť pokud jde o lidi. Ale upíři jsou naprogramovaní tak, že rozpoznají auru panny. A ty jsi návnada pro jednorožce, čistá panna, Eleno. Já nevím, jak jsi získala svoji pověst, a je mi to jedno. Sám jsem se tím nechal na dlouho zmást, ale nakonec jsem objevil pravdu.“ A najednou se nakláněl nad ní, takže neviděla nic jiného než jeho tvář, jeho jemné vlasy ji šimraly na čele, rty měl blízko
jejích a jeho tmavé bezedné oči hltaly její pohled.
„Eleno,“ zašeptal. „To je tvoje tajemství. Nevím, jak jsi to dokázala, ale... ty jsi panna.“
Nakláněl se k ní, jeho rty se sotva dotýkaly jejích a záměrně sdílel svůj dech s jejím. Zůstali tak dlouho, velmi dlouho. Damon vypadal fascinovaný tím, že dokáže Eleně dát něco ze svého vlastního těla: kyslík, který oba potřebují, ale získávají ho jinými způsoby. Mnoho lidí by takovou dokonalou nehybnost těl, dokonalé ticho a neustálý oční kontakt, při němž nikdo z nich nezavřel oči, neuneslo. Připadalo by jim, že se ponořili do osobnosti partnera natolik, že ztrácejí hranice sebe sama stávají se éterickou součástí jeden druhého, než vůbec dojde k samotnému polibku.
Ale Elena se vznášela – na dechu, který jí Damon věnoval, a to doslova. Kdyby ji Damonovy silné dlouhé s štíhlé paže nedržely za ramena, odletěla by z jeho objetí.
Elena věděla, že existuje ještě jeden způsob, jak ji přidržet. Mohl by ji ovlivnit, aby nad ní gravitace opět získala vládu. Ale zatím nepociťovala nejmenší náznak pokusu o Vliv. Jako by jí Damon stále chtěl ponechat svobodu volby. Nesvede ji některou ze svých osvědčených metod, nějakým dominantním trikem, který se naučil za půl tisíciletí nočních her.
Jen ten dech, jenž se stále více zrychloval, jak se Eleně zvyšoval tep a zaostřovaly smysly. Je si opravdu jistá, že Stefanovi by tohle nevadilo ? Ale Stefan jí věnoval největší možná dar tím, že důvěřuje její lásce a jejímu úsudku. A ona začíná cítit Damonovo pravé já, jeho nepřekonatelnou touhu po ní; jeho zranitelnost, protože tato potřeba přerostla v posedlost.
Aniž se pokusil ji ovlivnit, roztáhl svá velká jemná tmavá křídla kolem nich, takže nebylo kam utéct, kam uniknout. Elena cítila, že se jí začínají zmocňovat mdloby z intenzity té vášně, která mezi nimi tepala. Jako poslední gesto, nikoliv
odmítnutí, ale pozvání, zaklonila hlavu, odhalila mu holé hrdlo a dovolila mu pocítit, jak po něm touží.
Jako kdyby v dálce zvonily velké křišťálové zvony, tak vnímala jeho jásot nad jejím dobrovolným oddáním se sametové temnotě, která ji obklopovala.
Vůbec nepocítila tesáky, které jí pronikly kůží a hledaly její krev. Spatřila hvězdy, jež se kolem ní točily, a pak se celý vesmír ztratil v Damonových tmavých očích.