8.kapitola
Když spěchali z auta k motelovému pokoji, musela se Elena přemáhat, aby ji nohy vůbec unesly. Jakmile se za nimi zavřely dveře pokoje a bouře zůstala venku, zatímco její ztuhlé a bolavé tělo bylo uvnitř, zamířila do koupelny tak rychle, že sotva stihla rozsvítit světlo. Oblečení měla úplně promočené.
Zářivky v koupelně ji po temnotě večerní bouře oslňovaly. Nebo možná to už byl výsledek toho, jak se učí ovládat své Síly.
To bylo rozhodně překvapivé. Damon se ji vlastně ani nedotkl, ale energetický výboj, který prožila, v ní stále ještě dozníval. Pro ten pocit, kdy někdo ovládá vaši životní sílu z místa mimo vaše tělo, prostě neexistují slova. Rozhodně to byl úchvatný zážitek. Ještě teď, když na to pomyslela, chvěla se jí kolena.
Ale bylo nad slunce jasnější, že Damon s ní nechce mít nic do činění. Elena pohlédla na svůj odraz v zrcadle a ošila se. Vypadala jako utopená krysa, kterou proud táhl pár kilometrů kanálem. Měla promočené vlasy; jemné hedvábné vlny se proměnily v tenké kudrnaté cancourky kolem celé hlavy a tváře; byla bílá jako stěna a její modré oči hleděly vyčerpaně z pobledlé dětské tváře.
Na malý okamžik si připomněla, že před pár dny byla v ještě horším stavu – ano, bylo to jen pár
dní – a Damon se o ni staral s nejvyšší něhou, jako kdyby mu na jejím ucouraném vzhledu vůbec nezáleželo. Ale tyhle vzpomínky vzal Damonovi Šiniči a bylo by příliš očekávat, že to byl jeho skutečný stav mysli. Byl to jen... rozmar... jeden z jeho mnoha rozmarů...
Elena se odvrátila od zrcadla, rozzlobená na Damona i na sebe za to, že cítí vláhu v očích.
Milost je milost. Nemá nejmenší ponětí, proč se Damon najednou odtahuje před jejím dotykem a hledí na ni chladnýma a tvrdýma očima predátora. Z nějakého důvodu ji asi začal nenávidět a je stěží schopen s ní sedět v autě. Ať už jde o cokoliv, Elena se musí naučit to nebrat na vědomí, protože jestli Damon odejde, nebude mít nejmenší šanci najít Stefana.
Stefan. Její rozechvělé srdce se konečně upokojilo při vzpomínce na Stefana. Jemu by bylo jedno, jak vypadá; zajímá se jedině o to, jestli je v pořádku. Elena zavřela oči a začala napouštět horkou vodu do vany. Svlékla se z
mokrého oblečení a těšila se na vzpomínky na Stefanovu lásku a uznání.
V koupelně byla přichystaná malá plastová lahvička pěny do koupele, ale té si Elena ani nevšimla. Přinesla si v toaletní taštičce svoji vlastní průhledně zelenou dózu s vanilkovou koupelovou solí a teď měla první příležitost ji použít.
Opatrně nasypala asi třetinu krystalků do rychle se zaplňující vany a odměnou jí byla horká vůně vanilky, kterou vděčně vdechovala.
Za pár minut si už Elena lebedila po ramena ponořená v horké vodě pokryté pěnou, která voněla po vanilce. Měla zavřené oči a nechávala teplo prostupovat svým prochladlým tělem. Soli, které se pomaličku rozpouštěly, ulevovaly jejímu ztuhlému tělu od bolesti.
Nebyla to obyčejná koupelová sůl. Byl to dárek od Stefanovy bytné, paní Flowersové, cože byla důstojná postarší čarodějka bílé magie. Paní Flowersová byla odbornicí na recepty z bylinek a
právě teď by Elena přísahala, že cítí, jak všechno napětí posledních několika sní sůl vstřebává a něžně tiší.
Ach, přesně tohle potřebovala. Elena snad nikdy neuvítala koupel tak jako dneska.
Ale pozor na jednu věc, připomínala si, zatímco doušek po doušku vdechovala vanilkovou páru:nesmíš tady usnout. Utopila by ses a už víš, jaký to je pocit – zažila jsi to už a už ti kupovaly látku na rubáš.
Elena teď už měla zastřenější a roztříštěnější myšlenky, protože horká voda ji uvolňovala svalstvo a kolem hlavu se jí vznášela vanilková vůně. Ztrácela pomalu pojem o realitě, mysl jí odplouvala do snů... Plně se poddala horké vodě a blaženému pocitu, že nemusí vůbec nic dělat...
Usnula.
Ve snu se ale rychle pohybovala. Bylo šero, ale nějak věděla, že klouže dolů hustou šedivou mlhou. Jediné, co jí dělalo starosti, bylo, že měla
dojem, že ji obklopují rozhádané hlasy... a že se hádají kvůli ní.
„Druhou šanci ? Mluvil jsem s ní o tom.“
„Nebude si nic pamatovat.“
„Nezáleží na tom, co si pamatuje. Všechno v ní zůstane, i když jenom v podvědomí.“
„Bude to v ní klíčit... dokud nenajde správný čas.“
Elena neměla ani ponětí, o čem to mluví.
Pak mlha začala řídnout, chuchvalce jí uhýbaly z cesty a ona klouzala dolů pomaleji a pomaleji, až jemně přistála na zemi pokryté borovým jehličím.
Hlasy byly pryč. Ležela na lesní půdě, ale nebyla už nahá. Měla svoji nejkrásnější noční košili, tu s opravdovou benátskou krajkou. Naslouchala drobným zvukům noci všude kolem, když v tom najednou její aura zareagovala tak jako nikdy předtím.
Sdělila jí, že někdo přichází. Někdo, kdo přináší pocit bezpečí, v teplých zemitých odstínech – jemně růžových a temně modrých odstínech fialové, které ji obklopily ještě dříve, než ta osoba dorazila. To byly... něčí... city k ní. A za tou láskou a útěchou, které vnímala, se skrývala hluboká pralesní zeleň, črty teple zlaté a tajemný průsvitný nádech, jako když se vodopád třpytí při dopadu na skalku a spršky kolem ní padají k zemi jako diamanty.
Eleno, zašeptal hlas. Eleno.
Ten hlas je tak známý...
Eleno. Eleno.
Ona ho zná...
Eleno, můj andílku.
Láska.
Ve chvíli, kdy se Elena ve snu posadila a otočila, už vztahovala ruce k objetí. Ta osoba k ní patří. Je to její zázrak, její útěcha, její milovaný.
Nezáleží na tom, jak se sem dostal nebo co se stalo předtím. Je to věčný partner její duše.
A pak...
Silné paže ji něžně objímají...
Teplé tělo se tiskne k jejímu...
Sladké polibky...
Mnoho, mnoho polibků...
Ten důvěrně známí pocit, když se rozplývá v jeho ojetí...
Je tak něžný, ale jeho láska k ní je prudká a téměř divoká. Přísahal, že nebude zabíjet, ale zabil by, aby ji ochránil. Ona je tím nejcennějším, co na světě má... A to, aby byla volná a v bezpečí, by mu stálo za jakoukoliv oběť. Jeho život bez ní pro něj nemá cenu, a tak by se ho rád vzdal, usmíval by se a líbal jí ruku svým posledním dechem.
Elena vdechovala příjemnou vůni podzimních listí, kterou cítila z jeho svetru, a připadala si v
bezpečí. Jako děťátko se nechala ukolébat prostými známými vůněmi, pocitem pohody, když se opře tvář o jeho rameno, a zázrakem, že oba dýchají ve stejném rytmu.
Když se pokusila tento zázrak pojmenovat, konečně to jméno ve své mysli našla.
Stefan...
Elena ani nepotřebovala vzhlédnout k jeho obličeji a věděla, že Stefanovy oči tancují, jako když větřík čeří hladinu malého rybníčku a vlnky házejí tisíce světelných odlesků. Schovala mu hlavu na krku, nějak měla strach ho pustit, i když si nepamatovala proč.
Nevím, jak jsem se sem dostala, řekla mu v duchu. Ve skutečnosti si nepamatovala nic před tímhle okamžikem, před tím, než odpověděla na jeho volání, jenom pomíchané střípky obrazů.
Na tom nezáleží, jsem s tebou.
Ochromil ji strach. Není to... není to jenom sen, že ne?
Ne, sen je jenom sen. Ale já jsem s tebou vždycky.
Ale jak jsme se sem dostali ?
Pšššš. Jsi unavená. Budu tě objímat. Přísahám na svůj život. Jenom odpočívej. Nech mě tě alespoň jednou objímat.
Alespoň jednou ? Ale...
Elena teď cítila obavy a závrať, musela zdvihnout hlavu, musela vidět Stefanovu tvář.
Zvedla bradu a zjistila, že se dívá do nekonečně tmavých očí v bledé, pyšné a krásné mužské tváři.
Téměř vykřikla zděšením.
Tiše, tiše andílku.
Damone!
Tmavé oči, které se v píjely do jejích, byly plné lásky a radosti.
Kdo jiný ?
Jak se opovažuješ – a jak ses sem dostal ? Elena byla čím dál zmatenější.
Já přece nepatřím nikam, podotkl Damon a najednou to znělo smutně. Ty víš, že vždycky budu s tebou.
To nevím; nevím – vrať mi Stefana!
A bylo příliš pozdě. Elena si začínala uvědomovat zvuk kapající vody a vlažnou lázeň šplouchající kolem. Probudila se akorát včas, aby jí hlava nesklouzla pod hladinu.
Sen...
Cítila, že má tělo mnohem ohebnější a odpočatější, ale ten sen ji rozesmutnil. Nebyla to ani mimotělní zkušenost – byl to prostě její vlastní zmatený a bláznivý sen.
Nikam nepatřím. Vždycky budu s tebou.
Co má takovéhle blábolení znamenat ?
Ale něco uvnitř její duše se chvělo, když si na ta slova vzpomněla.
Honem se převlékla – ne do noční košile s benátskou krajkou, ale do šedočerné teplákové soupravy. Když vyšla z koupelny, cítila se hrozně unavená, podrážděná a připravená se s Damonem pohádat, kdyby jakkoli naznačil, že zachytil něco z jejích snů. Ale Damon to neudělal. Elena uviděla postel, dokázala se soustředit jen na ni – doklopýtala k ni a vděčně se zhroutila na polštáře, které se pod její hlavou nepříjemně propadly. Elena měla ráda polštáře tužší.
Chvilku jen tak ležela, odpočívala po koupeli a pokožka jí pomalu vychládala – stejně jako její hlava. Pokud dokázala soudit, Damon stál v přesně stejné pozici, kterou zaujal, když vstoupil do pokoje.
A byl pořád stejně tichý, jako už od rána.
Nakonec se to rozhodla vyřešit a promluvila na něj – a protože Elena je prostě Elena, šla přímo k jádru věci.
„V čem je problém Damone ?“
„V ničem.“ Damon hleděl z okna a předstíral, že ho zaujalo něco venku.
„Jak v ničem ?“
Damon zavrtěl hlavou. Ale jeho záda dokázala výmluvně vyjádřit, co si myslí o tomhle motelovém pokoji.
Elena prozkoumala pokoj zaostřeným zrakem člověka, který je na hranici smrtelné únavy. Viděla béžové stěny, béžový koberec, béžové křeslo, béžový psací stůl a, samozřejmě, béžový přehoz na postel. Ani Damon si přece nemůže ošklivit pokoj jen proto, že není zařízený v jeho oblíbené černé barvě, pomyslela si. A pak – bože, já jsem tak unavená. A zmatená. A vyděšená.
A... neuvěřitelně pitomá. Je tu jenom jedna postel. A na té ležím já.
„Damone... “ S námahou se posadila. „Co chceš ? Je tu křeslo. Můžu spát na něm.“ Napůl se otočil a ze způsobu, jakým se pohyboval,
poznala, že není podrážděný a ani si s ní nehraje. Zuřil. Všechno bylo v tom pohybu – vražedně rychlá otočka, rychlejší, než lidské oko dokáže zachytit, a naprostá svalová kontrola, která otočku ukončila téměř dřív, než k ní vůbec došlo.
Damon se svými náhlými pohyby a děsivou nehybností. Znovu se zahleděl z okna, tělo jako vždy připravené na... cokoliv. Právě teď vypadalo připravené proskočit oknem, aby se dostal ven.
„Upíři nepotřebují spát,“ řekl hlasem chladnějším a kontrolovanějším, než od něj slyšela od doby, kdy je opustil Matt.
To jí dodalo energii, aby vstala z postele. „Ty víš, že já vím, že je to lež.“
„Vem si postel, Eleno. Jdi spát.“ Pořád ten stejný hlas. Očekávala by bezvýrazný, unavený příkaz. Ale z Damonova hlasu znělo větší napětí a sebeovládání než kdy jindy.
Byl otřesenější než jindy.
Sklopila zrak. „To kvůli Mattovi ?“
„Ne.“
„Tak kvůli Šiničimu ?“
„Ne!“
Aha.
„Ale ano, mám pravdu ? Bojíš se, že se Šiniči dostane přes všechny tvoje obranné valy a znovu tě posedne. Že jo ?“
„Jdi spát, Eleno,“ opakoval Damon bezvýrazně.
Pořád se k ní choval, jako by tam vůbec nebyla. Elena dostala vztek.
„Co mám udělat, abych ti dokázala, že ti věřím ? Cestuju s tebou úplně sama a nemám ani potuchy, kam to vůbec jedeme. Svěřila jsem ti Stefanův život.“ Elena teď stála za Damonem, na béžovém koberci, který byl cítit po... po horké vodě. Spíš by čekala prach.
Její slova byla jako prach. Zněla nějak dutě, hluše. Říkala pravdu – ale slova k Damonovi nepronikla...
Elena si povzdychla. Dotknout se Damona neočekávaně bylo vždycky ošidné, člověk riskoval neúmyslné spuštění vražedných dravčích instinktů, i když zrovna nebyl posedlý. Opatrně vztáhla ruku a položila konečky prstů na loket Damonovy kožené bundy. Promluvila tak logicky a bez emocí, jak jen dokázala.
„Taky víš, že teď mám i jiné smysly než obvyklých pět. Kolikrát ti to budu muset opakovat, Damone ? Já vím, že jsi to nebyl ty, kdo minulý týden mučil Matte a mě.“
Navzdory svému odhodlání Elena uslyšela ve svém hlase prosebný tón. „Vím, že na téhle cestě jsi mě chránil, když jsem byla v nebezpečí, dokonce jsi pro mě zabíjel. To pro mě hodně znamená. Můžeš říkat, že nevěříš v lidský sentiment a v odpuštění, ale já si myslím, že to ještě nezapomněl. A pokud víš, tedy není co odpouštět... “
„Tohle s minulým týdnem nemá vůbec nic společného!“
Změna v jeho hlase – ta živočišná síla – zasáhla Elenu jako šlehnutí bičem. Bolelo to... a vyděsilo ji to. Damon to myslí vážně. A taky je v nějakém hrozném stresu, který se tak trochu podobá tomu, když bojoval proti Šiničiho posedlosti, ale přesto je úplně jiný.
„Damone...“
„Nech mě být!“
Kde už jsem jenom něco takového slyšela ? Elena zmateně přemýšela, srdce jí bušilo a probírala se vzpomínkami.
Ale ano, Stefan. Stefan, když spolu poprvé byli v jeho pokoji, když se bál ji milovat. Když byl přesvědčený, že by ji přivedl do věčného prokletí, kdyby jí dal najevo, že mu na ní záleží.
Mohl by Damon být tolik podobný svému bratrovi, kterému se vždycky vysmíval ?
„Alespoň se otoč a mluv se mnou tváří v tvář.“
„Eleno.“ Bylo to jen zašeptání, ale znělo, jako by Damon nedokázal použít svůj obvyklý hedvábně hrozivý tón. „Jdi spát. Jdi k čertu. Jdi k čertu, ale drž se ode mě dál.“
„V tomhle jsi fakt dobrý, že ano ?“ I Elena měla nyní chladný hlas. Bezhlavě a vztekle se přiblížila ještě víc. „V tom, jak od sebe odhánět lidi. Ale já vím, že ses dneska večer nekrmil. Nic jiného ode mě nechceš a nedokážeš hrát hladového mučedníka ani z poloviny tak dobře jako Stefan... “
Elena věděla, že její slova nutně musejí podnítit nějakou reakci. Damonova obvyklá reakce na takovéhle rýpání byla o něco se opřít a dělat, že neslyší.
Jenže to, co se stalo, úplně přesáhlo její dosavadní zkušenost.
Damon se otočil, těsně ji objal a držel ji v nepřekonatelně pevném sevření. Pak ji jediným útočným pohybem, jako když se snáší sokol na
myš, políbil. A byl dost silný na to, aby ji udržel nehybnou, aniž jí nějak ublížil.
Ten polibek byl tvrdý a dlouhý a Elena mu čistě instinktivně odolávala docela dlouhou dobu.Damonovo tělo bylo chladivé oproti jejímu, které bylo rozehřáté z koupele. A způsob, jakým ji držel – kdyby se bránila, zřejmě by se na některých místech mohla vážně zranit. Pak – to věděla – by ji pustil. Ale ví to doopravdy ? A je připravená si zlomit nějakou kost, jen aby si to ověřilo ? Hladí jí vlasy... to není fér... natáčí konečky a tiskne je v prstech... a to jen pár hodin poté, co ji naučil vnímat svět na maximum. Zná její citlivá místa. Nejen citlivá místa každé ženy... zná ta její... ví, jak ji přimět křičet slastí i jak ji utišit.
Nebylo jiné cesty než vyzkoušet tu svou teorii a možná přijít k nějaké zlomenině. Ona se mu přece nepoddá, když ho k polibku sama nevybídla. To ne!
Ale pak si vzpomněla na svou zvědavost ohledně malého chlapce a velikého balvanu a úmyslně otevřela Damonovi svoji mysl. Padl do své vlastní pasti.
Jakmile se jejich mysli propojily, nastalo cosi jako ohňostroj. Exploze. Rakety. Vybuchující supernovy. Elena zablokovala v mysli tělesné pocity a vydala se hledat balvan.
Byl hluboko, hluboko v té nejuzavřenější části jeho mozku. Hluboko v té ústřední temnotě, která zde spala. Ale Elena jako by s sebou přinesla pochodeň. Kamkoliv se obrátila,tmavé girlandy pavučin odlétaly a těžké kamenné oblouky se rozpadly a bortily k zemi.
„Neboj se,“ Elena se přistihla, že mluví nahlas. „Světlo neudělá totéž i s tebou! Nemusíš žít tam dole. Ukážu ti krásu světla.“
Co to říkám ? divila se, když jí ta slova splývala ze rtů. Jak mu tohle můžu slibovat – možná se mu líbí život ve tmě!
Ale v příští vteřině přišla o kus blíž k malému chlapci, dost blízko na to, aby viděla jeho bledou zvídavou tvář.
„Ty ses vrátila,“ promluvil, jako by to byl zázrak.
„Řekla jsi, že se vrátíš, a vrátila ses!“
Tím zboural v jediném okamžiku všechny Eleniny zábrany. Poklekla, natáhla řetězy, jak nejvíc to šlo, a vzala si kloučka na klín. „Jsi rád, že jsem se vrátila ?“ zeptala se ho něžně. Přitom mu hladila vlásky.
„Ale ano!“ Byl to výkřik z hloubi srdce, který Elenu stejnou měrou vyděsil, jako potěšil. „Ty jsi ta nejmilejší osoba, kterou jsem kdy... ta nejkrásnější, co jsem kdy...“
„Pšššt,“ tišila ho Elena. „Tiše. Určitě existuje nějaký způsob, jak tě zahřát.“
„To je tím železem,“ řeklo dítě pokorně. „To železo způsobuje, že jsem slabý a prochladlý. Ale musí použít železo, jinak by mě nedokázal ovládat.“
„Rozumím,“ odpověděla Elena zasmušile. Začínala pomalu chápat, jaký vztah má Damon k tomuhle malému chlapci. Na okmažik poslechla svou předtuchu, vzala dvě oka řetězu a pokusila se je roztrhnout. Elena sem vznáší supersvětlo – tak proč by ne supersílu ? Ale dosáhla jedině toho, že marně tahala a kroutila řetězem, až si poranila prst a hrubé železo.
„Ach!“ Oči malého chlapce se upřely na tmavou kapku krve. Zíral na ni, jako by byl fascinován – a zároveň se bál.
„Chceš ji ?“ Elena mu nejistě nabídla dlaň. Jaké ubohé stvoření, že musí prahnout po krvi ostatních, pomyslela si. Plaše přikývl, jako by si byl jistý, že se bude zlobit. Elena se jen usmála a on uctivě přidržel její prst a vzal si celou kapku krve najednou – obkroužil ji rty jako při polibku.
Když zvidhl hlavu, zdálo se, že má trochu víc barvy ve tvářích.
„Říkal jsi, že tě tady drží Damon,“ podotkla a zase ho objala. Cítila, jak svým teplem zahřívá jeho prochladlé tělo. „Můžeš mi říct proč ?“
Dítě si ještě pořád olizovalo rty, ale okamžitě k ní otočilo hlavu a řeklo: „Jsem Strážce tajemství.“ A smutně dodalo: „Ale tajemství tolik vzrostla, že ani já nevím, jaká vlastně jsou.“
Elena sledovala pohledem pohyb jeho hlavy od jeho malých údů přes železný řetěz až k obrovské kouli železité rudy. Pocítila hlubokou lítost nad tak malým strážcem. A přemýšlela, co, proboha, může být v té obří kamenné kouli, že to Damon tak bedlivě střeží.
Ale už nedostala šanci se zeptat.