5.kapitola
Elena si vlezla na zadní sedadlo jaguára a pod noční košilí si oblékla luxusní akvamarínové tričko a džíny – to pro případ, že by šel kolem nějaký policista nebo třeba jen občan snažící se pomoct majitelům auta, které se evidentně porouchalo na opuštěné silnici. A pak se natáhla na zadním sedadle.
Ale přestože se teď cítila v teple a pohodlí, spánek nepřicházel.
Co chci ? Co opravdu právě teď chci ? Ptala se sama sebe. A odpověď na sebe nenechala čekat ani vteřinu. Chci vidět Stefana. Chci cítit jeho objetí. Chci prostě hledět do jeho tváře – do jeho zelených očí, jež se dívají tím zvláštním pohledem, který má vyhrazený jenom pro mě. Chci, aby mi odpustil a řekl mi, že ví, že budu vždycky milovat jen jeho.
A chci... Elena cítila, jak ji polil ruměnec a tělem jí projela vlna horka... chci, aby mě Stefan líbal.
Toužím po jeho polibcích... horkých, sladkých a útěšných...
Na tohle myslela Elena, když se už po několikáté otočila z boku na bok a zavřela oči, až cítila, že se jí za víčky sbírají slzy. Kdyby tak mohla plakat, upřímně plakat pro Stefana. Ale něco ji zastavilo. Nedokázala vymáčknout ani slzičku.
Bože, jsem tak vyčerpaná...
Elena zkoušela usnout. Držela oči zavřené, vrtěla se ve snaze najít tu správnou polohu a pokoušela se alespoň pár minut nemyslet na Stefana. Potřebuje se vyspat. V zoufalství sebou prudce hodila, aby změnila polohu – a v tom se najednou všechno změnilo.
Cítila se pohodlně. Až příliš pohodlně. Vůbec necítila sedadlo pod sebou. Vztyčila se do sedu a ztuhla – seděla totiž ve vzduchu. Skoro se praštila do hlavy o střechu jaguára.
Zase jsem ztratila zemskou tíži! Pomyslela si zděšeně. Ale – ne, tohle je jiné, než když se
vrátila ze života po životě a vznášela se po světě jako balonek. Nedokázala to vysvětlit, ale byla si jistá.
A pak to uviděla.
Uviděla sama sebe, jak má zavřené oči a leží na zadním sedadle auta. Rozeznávala každý drobný detail, od nakrčení akvamarínového trička až po cop, který si upletla ze zlatých vlasů a který se už začal rozplétat, protože neměla gumičku. Vypadala, jako by hluboce spala.
Takže takhle to všechno končí. Řeknou, že Elena Gilbertová jednoho letního dne mírumilovně zesnula ve spánku. Příčina smrti neznámá...
Protože zlomené srdce se jako příčina smrti neuznává, pomyslela si Elena a ještě melodramatičtějším gestem, než byla její běžná melodramatická gesta, se pokusila vrhnout na své tělo a rukou si přikrývala tvář.
Nefungovalo to. Jak mile se pokusila o pohyb, ocitla se venku z jaguára. Prošla přímo střechou,
aniž něco cítila. Takhle to asi vypadá, když jste duch, pomyslela si. Ale tohle vůbec není jako minule. Předtím jsem viděla tunel a šla jsem do Světla.
Možná, že nejsem duch.
Najednou Elena pocítila nával rozjaření. Už vím, o co jde, pomyslela si vítězně. Tohle je mimotělní zkušenost!
Pohlédla opět dolů na svoje spící já a pečlivě si ho prohlížela. Ano! Ano! Vidí pouto, které pojí její tělo – její skutečné tělo – s jejím duchovním tělem. Je přivázaná! Ať půjde kamkoliv, vždycky najde cestu domů.
Dokázala si představit jen dva možné cíle. Jeden byl zpátky ve Fell's Church. Podle slunce dokázala odhadnout správný směr a byla si jistá, že ten, kdo umí pobývat mimo tělo ( jak tomu říkala Bonnie, která se věnovala spiritualismu a přečetla o něm spoustu knih ), dokáže rozpoznat místo, kde se kříží tolik geopatogenních linií.
A druhým cílem byl samozřejmě Stefan.
Damon si možná myslí, že ona neví, kudy má jít – a je pravda, že dokáže jen zhruba cítit, že Stefan je opačným směrem než vycházející slunce – na západ od ní. Ale vždycky slýchala, že duše spojené skutečnou láskou jsou zvláštním způsobem propojeny... stříbrnou strunou od srdce k srdci nebo rudým poutem od malíčku k malíčku.
Ke své nesmírné radosti ho objevila skoro okamžitě.
Když se toho pouta dotkla, rezonovalo tak jasně Stefanovými vibracemi, že si byla jistá, že ji k němu dovede.
Nepochybovala o tom, který směr si vybere. Fell's Church zná. Bonnie má působivé parapsychické nadání a stejně tak Stefanova bývalá domácí, paní Theophilia Flowersová. Zůstaly tam spolu s Meredith a jejím pronikavým intelektem, aby chránily město.
A všechny by mě pochopily, ujistila se trochu zoufale. Tuhle šanci už nemusí znovu dostat.
Bez dalšího váhání se Elena obrátila ke Stefanovi a vyrazila.
Zjistila, že sviští vzduchem tak rychle, že nemá šanci vnímat okolí. Všechno, co míjela, tvořilo jen rozmazanou šmouhu, kde rozeznávala jen barvy a textury – Elena si zajíkavě uvědomila, že prochází skrz předměty.
A tak během několika málo okamžiků zjistila, že hledí na srdcervoucí scénu: Stefan na obnošeném a protrhaném slamníku, bledý a hubený. Stefan v příšerné, slámou vystlané a zavšivené cele z těch zatracených železných mříží, ze kterých žádný upír nedokáže uniknout.
Elena se na okamžik odvrátila, aby až jí uvidí, nepostřehl slzy a bolest v jejích očích. Právě se uklidňovala, když jí rozechvěl Stefanův hlas. Už byl vzhůru.
„Pořád se o to pokoušíš, co ?“ pronesl sarkastickým hlasem. „Myslím, že byste za to měli dostávat body. Ale zděláte něco špatně. Posledně to byly mírně špičaté uši. Tentokrát je to oblečení. Elena by si na sebe nevzala takové pomačkané triko e nechodila by se špinavýma bosýma nohama, ani kdyby na tom závisel její život. Vypadni.“ Pokrčil rameny pod prošoupanou dekou a odvrátil se od ní.
Elena jen zírala. Byla příliš zarmoucená, než aby se starala o to, jaká slova zvolí: vytryskla z ní jako gejzír. „Ach, Stefane! Právě jsem se snažila usnout oblečená pro případ, že by se u mě zastavil policajt, zatímco spím na zadním sedadle jaguára. Jaguára, kterého jsi mi koupil ty. Ale myslím, že je ti to jedno! Moje oblečení je pomačkané, protože přespávám ve spacáku, a nohy jsem si zašpinila, když Damon... no... no... to je jedno. Ještě mám noční košili, ale tu jsem neměla na sobě, když jsem vyšla ze svého těla, a hádám, že kdybys ty opustil své tělo, taky bys vypadal pořád stejně jako to tělo... “
Poplašeně zvedla ruce, když se Stefan náhle obrátil. Ale – a to byl zázrak – ve tvářích trochu zrůžověl. A na víc se už netvářil opovržlivě.
Tvářil se vražedně a zelené oči se mu hrozivě blýskaly.
„Zašpinila sis nohy, když Damon co ?“ dožadoval se vysvětlení a při tom důsledně artikuloval.
„To je jedno... “
„Zatraceně, to není jedno... “ Stefan se najednou zarazil. „Eleno ?“ zašeptal a zíral na ni, jako by se objevila až teď.
„Stefane!“ Nemohla si pomoct a vztáhla k němu paže. Nedokázala se ovládat. „Stefane, nevím jak, ale jsem tady. Jsem to já! Nejsem ani se, ani duch. Myslela jsem na tebe při usínání – a najednou jsem tady!“ Pokoušela se ho dotknout svýma nehmotnýma rukama. „Věříš mi ?“
„Věřím ti... protože já jsem právě myslel na tebe. Nějak... nějak tě to sem přivedlo. Kvůli lásce.
Protože milujeme jeden druhého!“ A vyslovil ta slova, jako by to byl objev.
Elena zavřela oči. Kéž by tu tak mohla být ve svém těle, ukázala by Stefanovi, jak moc ho miluje. Takhle budou muset použít neohrabaná slova – klišé, která jsou shodou okolností neuvěřitelně pravdivá.
„Vždycky tě budu milovat, Eleno,“ zašeptal Stefan. „Ale nechci, abys byla blízko Damonovi. Najde si nějaký způsob, jak ti ublížit... “
„Nejde to jinak,“ přerušila ho Elena.
„Musí to jít!“
„... protože on je moje jediná naděje, Stefane! Neublíží mi. On už zabíjel, aby mě ochránil. Ach, bože, tolik se toho přihodilo! Jsme na cestě... “ Elena zaváhala a očima ostražitě zapátrala kolem.
Stefanovy oči se na okamžik rozšířily. Ale když promluvil, jeho oči už hleděly bezvýrazně „... někam, kde budeš v bezpečí.“
„Ano,“ potvrdila mu stejně vážně a uvědomovala si, že po průsvitné tváři jí kanou nehmotné slzy. „A... Stefane, je toho tolik, co nevíš. Caroline obvinila Matta, že ji znásilnil, když spolu byli na rande. Tvrdí, že otěhotněla. Ale ne s Mattem!“
„Samozřejmě, že ne!“ souhlasil Stefan rozhořčeně a dodal by toho víc, ale Elena překotně vyprávěla dál.
„A dá myslím, že to – to mládě je ve skutečnosti Tylera Smallwooda. Kvůli načasování a kvůli tomu, jak se Caroline změnila. Damon říkal, že... “
„Vlkodlačí dítě vždycky promění svou matku na vlkodlaka... “
„Ano! Ale vlkodlačí části budou muset bojovat s malachy, kteří už jsou v ní. Bonnie a Meredith mi o Caroline vyprávěly hodně věcí – například jak cupitala po podlaze jako ještěrka –, které mě hrozně vyděsily. Ale musela jsem nechat na nich,
aby si s tím poradily, abych mohla – abych mohla odejít na to bezpečné místo.“
„Vlkodlaci a liškodlaci,“ opakoval Stefan a vrtěl hlavou. „Samozřejmě, že kitsune, lišky, jsou magicky mnohem mocnější, ale vlkodlaci mají tendenci dřív zabíjet než přemýšlet.“ Udeřil se pěstí do stehna. „Kéž bych tam mohl být!“
Elena vybuchla zoufalstvím: „A místo toho jsem já tady – s tebou! Nikdy nepochopím, jak se mi to podařilo. Ale nebyla jsem schopná ti takhle cokoliv přinést, ani sama sebe. Svou krev.“ Učinila bezmocné gesto a všimla si sebeuspokojení ve Stefanových očích.
Pořád má to víno Clarion Loess Black Magic, které mu propašovala! Věděla to! Byla to jediná tekutina, která – v nouzi – pomůže udržet upíra naživu, když nemá k dispozici žádnou krev.
„Víno“ Black Magic bylo nealkoholické a nikdy nebylo určeno pro lidi. Je to jediná tekutina kromě krve, která upírům skutečně chutná. Damon vyprávěl Eleně, že se vyrábí magicky ze
speciálních hroznů, které se pěstují v půdě na hraně ledovců – loess – a za všech okolností se uchovává v naprosté temnotě. Tak získává svou sametově temnou chuť, říkal.
„Na tom nezáleží,“ odpověděl Stefan, bezpochyby pro uši každého, kdo by je snad špehoval. „Jak k tomu přesně došlo ?“ zeptal se pak. „Jak ses ocitla mimo tělo ? Pojď sem a pověz mi o tom.“ Ulehl zpátky na svůj slamník a obrátil k ní oči plné bolesti. „Je mi líto, že ti nemůžu nabídnout lepší lože.“ Na okamžik se mu zračilo ve tváři pokoření. Celou tu dobu ho před ní dokázal skrývat – tu hanbu, že ho vidí v tomhle stavu, ve špinavé cele, oblečeného jen v hadrech a zamořeného bůhví čím. Jeho – Stefana Salvatora, který kdysi býval – kdysi býval...
V tu chvíli se Elena srdceryvně rozeštkala, protože jí ten obraz lámal srdce. Úplně cítila, jak se uvnitř třísní jako sklo a jak se všechny ty střípky, ostré jako jehla, jí zabodávají zevnitř do hrudi. Plakala velikými nehmotnými slzami,
které dopadaly na Stefanovu tvář jako krev – kanuly průhledné jako vzduch, ale sotva se ho dotkly, změnily barvu na šarlatově červenou.
Krev ? Samozřejmě, že to není krev, pomyslela si. Nedokáže mu přinést ani něco tak důležitého, když je v této podobě. Štkala a vzlykala, ramena se jí otřásala a slzy dál stékaly na Stefanovu tvář. Zdvihl ruku, jako by je chtěl zachytit.
„Eleno,“ ve jeho hlase mu zazněl údiv.
„Co... cože ?“ naříkala.
„Tvoje slzy. Cítím se po nich tak... “ V jeho pohledu bylo něco jako posvátná úcta.
Elena pořád nedokázala přestat plakat, i když věděla, že uchlácholila jeho hrdé srdce - a dokázala i něco jiného.
„Nerozumím.“
Zachytil jednu z jejích slz a políbil ji. Pak na ni pohlédl rozjásanýma očima. „Je těžké o tom mluvit, moje lásko... “
Tak proč používat slova ? pomyslela si, stále ještě v slzách, a snášela se k němu, aby mohla vzlykat těsně nad jeho ramenem.
Jenom jde o to... že tady příliš neoplývají štědrostí, pokud jde o občerstvení, řekl jí. Tos asi uhodla. Kdybys – mi nepomohla – už bych byl mrtvý. Nedokážu si vysvětlit, proč to tak není. A tak – někdy prostě dojde dřív, než se na mě dostane, chápeš...
Elena zvedla hlavu a tentokrát na jeho tvář dopadly slzy čirého hněvu. Kde jsou ? Zabiju je. A neříkej, že nemůžu, protože já už si způsob najdu. Najdu si způsob, jak je zabít, přestože jsem v této podobě.
Zavrtěl hlavou. Andílku, andílku, copak ty to nechápeš? Nemusíš je zabít. Protože tvoje slzy, slzy čisté panny...
Teď vrtěla hlavou ona. Stefane, pokud někdo ví, že nejsem čistá panna, jsi to ty...
… čisté panny, pokračoval Stefan, který se nenechal přerušit, dokážou vyléčit všechny nemoci. A já jsem dnes v noci byl nemocný, Eleno, přestože jsem se pokoušel to skrýt. Ale teď jsem vyléčený! Jsem jako znovuzrozený! Nikdy nepochopím, jak se tohle mohlo stát.
Jsi si jistý?
Podívej se na mě!
Elena se podívala, Stefanův obličej který byl předtím šediví a stažený, teď vypadal jinak. Býval normálně bledý, ale nyní měly jeho jemné rysy růžový nádech – jako kdyby stál před hořící hranicí a plameny se mu odrážely v čistých črtách a elegantních tvarech jeho milované tváře.
A to jsem udělala... já ? Vzpomněla si, jak na něj dopadla první slza a jak na jeho pleti vypadala jako krev. Vlastně ne jako krev, uvědomila si, ale jako přirozená barva pleti, která se vpíjí a oživuje jeho tělo.
Nemohla si pomoci, znovu skryla tvář na jeho rameni a pomyslela si: Jsme tak ráda, Bože, jsem tak šťastná. Ale přeju si, abychom se mohli jeden druhého dotknout. Chci cítit tvoje objetí.
„Alespoň se na tebe můžu dívat,“ zašeptal Stefan a Elena věděla, že i jen to je pro něho jako voda na poušti. „A my jsme se mohli dotýkat, dával jsem ti ruku sem kolem pasu a líbal jsem tě tady a tady... “ Chvilku si takhle povídali – prostě si vyměňovali milenecké něžnůstky, zcela pohlceni pohledem a hlasem toho druhého. A potom ji Stefan něžně, ale rozhodně požádal, aby mu řekla všechno o Damonovi – všechno od chvíle, kdy vyrazili na cestu. To už se Elena natolik uklidnila, že mu dokázala převyprávět příhodu s Mattem, aniž by z ní Damon vyšel příliš jako darebák.
„A Stefane, Damon nás opravdu chrání, jak nejlíp umí.“ Vyprávěla mu o dvou posedlých upírech, kteří je sledovali, a co s nimi Damon udělal.
Stefan jen pokrčil rameny a jízlivě podotkl: „Většina lidí tužkami píše; Damon jimi odepisuje lidi.“ A dodal: „A jak sis, prosím tě, zašpinila oblečení ?“
„Uslyšela jsem ránu – to Matt přistál nahoře na autě,“ odpověděla. „Ale abych byla fér, on se zrovna snažil Damona probodnout oštěpem: „Stefane, prosím, nezlob se, že teď s Damonem budu... hodně pohromadě. Mezi námi to nic nemění.“
„Já vím.“
A překvapující bylo, že opravdu věděl. Elena se vyhřívala na výsluní jeho hluboké důvěry.
Potom se chvíli 'drželi' – Elena se nehmotně schoulila Stefanovi v náručí – a prožívali dokonalé štěstí.
Vtom se náhle celý svět – celý vesmír – otřásl strašnou dunivou ranou. Elena sebou trhla- Ta rána rozhodně nepatřila do této chvíle plné lásky, důvěry a sladkosti se Stefanem.
A znovu – mohutné dunění, které Elenu děsilo. Marně se přimkla ke Stefanovi, který na ni znepokojeně pohlédl. On to neslyší, uvědomila si Elena.
A pak se přihodilo ještě něco horšího. Byla vytržena ze Stefanovy náruče a prudce tažena zpět, zpátky skrze všechny předměty, rychleji a rychleji, až s prudkým trhnutím přistála ve svém těle.
Přes všechny obavy přistála úplně přesně v těle, které až dosud bylo tím jediným, které znala. Dosedla na něj a vsákla se dovnitř – a pak najednou vstávala a pochopila, že ty zvuky, co slyšela, byly od Mattových prstů, kterými klepal na sklo.
„Už je to přes dvě hodiny, co jsi šla spát,“ řekl, když otevřela dveře. „Ale myslím, žes to potřebovala. Jsi v pořádku ?“
„Ach, Matte,“ vzdychla Elena. Na okamžik jí připadalo nemožné ovládnout pláč, ale pak si vzpomněla na Stefanův úsměv.
Zamrkala a přiměla se vypořádat s novou situací. Neviděla Stefana zdaleka tak dlouho, jak by potřebovala. Ale bolestně nádherné vzpomínky na ten krátký, sladký společný čas voněly po narcisech a levanduli a nikdo jí je už nikdy nevezme.
Damon byl podrážděný. Vzlétal stále výš na svých širokých havraních křídlech, krajina se pod ním odvíjela jako ohromný koberec a díky probouzejícímu se dni zářily louky a úbočí kopců smaragdovou zelení.
Damon tomu nevěnoval pozornost. Viděl to už nesčetněkrát. Jeho zrak se naměřil na una donna splendida. Ale jeho mysl těkala sem a tam. Mutt a ten jeho oštěp...
Damon pořád nechápal, proč s sebou Elena chtěla brát toho uprchlíka před spravedlností. Elena... Damon se pokoušel v sobě vůči ní stejně
podrážděné pocity, jaké choval vůči Mattovi, ale prostě to nedokázal.
Krouživě se snesl městu tam dole, držel se spíš předměstí a hledal zajímavé aury. Toužil po silné a krásné auře. Už byl v Americe dost dlouho na to, aby věděl, že takhle časně ráno může najít venku tři druhy lidí. Jednak studenty, ale je léto, takže je i menší výběr. Navzdory Mattovým předpokladům si Damon málokdy vybíral středoškolačky. Další byli sportovci. A poslední, překypující krásnými myšlenkami, jako třeba... jako třeba tamhleta tam dole... byli milovníci práce na zahradě.
Mladá žena se prořezávacími nůžkami vzhlédla, když Damon zahnul kolem rohu a blížil se ke jejímu domu – úmyslně nejprve spěchal, ale pak zvolnil krok. Každý jeho krok zvonil potěšením z překrásné květinové výzdoby, která krášlila půvabný viktoriánský dům. Dívka na okamžik vypadala poplašeně, téměř vystrašeně. To bylo normální. Damon měl na sobě černé boty, černé džíny, černé triko a černou koženou bundu a k
tomu ještě sluneční brýle Ray-Ban. Ale pak se na ni usmál a tím započala první jemná infiltrace do mysli la bella donna.
Jedna věc mu byla jasná už předem. Ta dívka miluje růže.
„Odrůda Dreamweaver v plném květu,“ prohlásil, kýval obdivně hlavou a prohlížel si keříky obsypané jásavě růžovými květy. „A jak se ty White Iceberg vinou po loubí... Ach, a vaše Moonstony!“ Lehce se dotkl otevřeného růžového květu, jehož okvětní plátky měly barvu měsíčního svitu, ale okraje se lehce rděly do růžova.
Mladá žena – Krysta – se neubránila úsměvu. Damon vnímal mimovolný tok informací z její mysli do své. Je jí teprve dvaadvacet, svobodná, pořád žije doma. Měla přesně takovou auru, jakou hledal, a v domě byl jenom její spící otec.
„Nevypadáte jako člověk, který toho tolik ví o růžích,“ prohlásila Krysta upřímně a obdařila ho
sebevědomým úsměvem. „Promiňte, na výstavě růží v Creekville jsem už potkala nejrůznější lidi.“
„Moje matka je nadšenou zahradnicí,“ lhal Damon bez námahy. „Myslím, že jsem tu vášeň pro květiny zdědil po ní. V současné době hodně cestuji, takže nemůžu nic pěstoval, ale můžu alespoň snít. Chtěla byste vědět, co je mým největším snem ?“
V tu chvíli už se Krysta cítila, jako se vznášela na nádherném obláčku vonícím po růžích. Damon vnímal každičkou její nuanci, vychutnával si její ruměnec a lehké chvění jejího štíhlého těla.
„Ano,“ odpověděla prostě Krysta. „Chtěla bych to vědět.“
Damon se naklonil dopředu a ztišil hlas: „Chtěl bych vypěstovat opravdovou černou růži.“
Krysta se zatvářila překvapeně a myslí jí cosi proběhlo tak rychle, že to Damon nestačil zachytit. Ale pak odpověděla také tlumeným hlasem: „V tom případě je tu něco, co bych vám
ráda ukázala. Jestliže – jestliže ovšem máte čas se chvíli zdržet.“
Zadní část zahrady byla ještě pohádkovější než ta přední a něžně se tam pohupovala houpací síť, jak si Damon potěšně všiml. Vždyť brzy bude potřebovat nějaké místo, kde uložit Krystu... než se ze všeho vyspí.
Ovšem na konci loubí zahlédl něco, kvůli čemu mimovolně zrychlil krok.
„Růže Black Magic!“ vykřikl a prohlížel si květy tmavé jako víno, téměř jako burgundské.
„Ano,“ potvrdila Krysta tiše. „Black Magic. Odrůda nejbližší černé, jaké se kdy komu podařilo docílit. Mívám tři květy každý rok,“ zašeptala bázlivě. Natolik ji přemohly vlastní city, že se již neptala, kdo by tento mladý muž mohl být. Vír jejich citů Damona téměř strhl.
„Jsou fantastické,“ vydechl obdivně. „Mají tu nejtmavší barvu, jakou jsem kdy viděl. Nejbližší k černé, jaká se dá vypěstovat.“
Krysta se stále chvěla radostí. „Jestli chcete, jedna je vaše. Příští týden je vezu na výstavu do Creekville, ale můžu vám dát tu, která je teď v plném květu. Možná i ucítíte jak voní.“
„To bych... to bych rád,“ odpověděl Damon.
„Můžete ji věnovat své dívce.“
„Nemám dívku,“ řekl Damon a vděčně se opět vrátil ke svým lžím. Krystě se lehce chvěly ruce, když pro něj stříhala jeden z nejdelších a nejrovnějších stonků.
Damon se pro květ natáhl a jejich prsty se setkaly.
Damon se na ni usmál.
Když Krystě podklesla kolena slastí, Damon ji snadno zachytil a pokračoval v tom, co tak slibně začalo.
Když vstoupily do Carolinina pokoje, šla Meredith hned za Bonnií.
„Řekla jsem, abyste zavřely ty pitomý dveře!“ pověděla... ne, vlastně zavrčela Caroline.
Bylo naprosto přirozené, že se jejich pohled stočil do míst, odkud hlas přicházel. Těsně předtím, než Meredith zavřela dveře za posledním paprskem světla, zahlédla Bonie Carolinin rohový psací stůl. Židle, na které se u něj běžně sedávalo, byla pryč.
A pod stolem byla Caroline.
Možná to byl dobrý úkryt pro desetileté dítě, ale Caroline se ve svých osmnácti letech musela svinout do naprosto nemožné polohy, aby se tam vešla. Seděla na hromadě čehosi, co vypadalo jako cáry oblečení. Jejího nejlepšího oblečení, uvědomila si najednou Bonnie, když na okamžik zahlédla záblesk zlatého lamé, než se zavřely dveře.
A pak už zůstaly všechny tři v naprosté tmě. Dokonce ani nad či pode dveřmi neprosvítal proužek světla z chodby.
To proto, že chodba je v jiném světě, napadla Bonnii bláznivá myšlenka.
„Co se ti nelíbí na troše světla Caroline ?“ zeptala se Meredith tiše. Mluvila tichým, uklidňujícím hlasem. „Požádala jsi nás, abych se na tebe přišly podívat – ale my tě nevidíme.“
„Řekla jsem, abyste si přišly se mnou promluvit, nemusím vás vidět,“ opravila ji okamžitě Caroline, přesně stejně, jako to dělává kdysi. To by také mělo působit uklidňujícím dojmem. Jenže – jenže, když nyní Bonnie slyšela, jak Carolinin hlas rezonuje pod deskou stolu, poznala, že je jaksi jiný. Není už tak zastřený, spíš...
Ne, o tomhle rozhodně nechceš přemýšlet. Ne v půlnoční temnotě tohohle pokoje, táhlo Bonnii hlavou.
Není zastřený, spíš vrčivý, nemohla si pomoct Bonnie. Dalo by se říct, že Caroline svoje odpovědí vrčí.
Drobné zvuky Bonnii prozradily, že dívka pod stolem se hýbá. Bonnii se zrychlil dech.
„Ale my chceme vidět tebe,“ opakovala Meredith tiše. „A víš, že Bonnie se bojí tmy. Můžu alespoň rozsvítit noční lampičku ?“
Bonnie si uvědomila, že se chvěje. To není dobré. Není rozumné ukazovat Caroline, že z ní člověk má strach. To kvůli té černočerné temnotě se tak chvěla. Cítila, že tenhle pokoj nemá správné úhly – nebo je to možná jenom její představivost... Také slyšela věci, které ji lekaly – jako to hlasité zacvakání, které se ozvalo hned za ní. Co to bylo ?
„No tak si ji teda rrrozsviťte – tu u mojí postele.“ Caroline rozhodně vrčí. A teď se vydala směrem k nim; Bonnie ji slyšela šustit a dýchat... a blížilo se to...
Nedovol jí, aby tě stáhla do temnot!
Byla to panická, iracionální myšlenka, ale Bonnie na ni nedokázala přestat myslet, než narazila bokem do...
Čehosi vysokého – a teplého.
To není Meredith. Za tu dobu, co ji Bonnie zná, Meredith nikdy nesmrděla po ztuchlém potu a shnilých vejcích. Ale to teplé cosi chytilo obě Bonniiny zvednuté ruce, a když sevřelo pěsti, ozvalo se zase to podivné cvakání.
Ty cizí ruce nebyly jen teplé; byly horké a suché. A konečky prstů podivně tlačily Bonnii na kůži.
Pak se najednou rozsvítilo světlo u postele a ty ruce zmizely. Lampička, kterou Meredith našla, vydávala velmi matné narudlé světlo – a hned bylo také jasné proč. Kolem stínítka bylo uvázané rudé negližé a průsvitný župánek.
„Tohle hrozí požárem,“ řekla Meredith, ale i její hlas zněl poněkud otřeseně.
Před nimi v rudém světle stála Caroline. Bonnii připadala neobvykle vysoká, vysoká a šlachovitá, s výjimkou lehce vyklenutého bříška. Oblečená byla normálně, v džínách a přiléhavém tričku. Ruce držela za zády a na tváři měla svůj starý povýšený a lstivý úsměv.
Chci jít domů, pomyslela si Bonnie.
„Tak ?“ pobídla ji Meredith.
Caroline se dál usmívala. „Tak co ?“
Meredith došla trpělivost. „Co chceš ?“
Caroline se zatvářila čtverácky. „Byly jste dneska za svou kamarádkou Isobel ? Popovídaly jste si trochu ?“
Bonnie pocítila silnou touhu vrazit Caroline facku a smazat jí ten samolibý úsměv z tváře. Ale neudělala to. Byl to jen optický klam matného světla – musel být –, ale vypadalo to skoro, jako by Caroline uprostřed každého oka plála malá červená tečka.
„Ano, navštívily jsme Isobel v nemocnici,“ potvrdila nezúčastněně Meredith. Pak dodala s nepopíratelným hněvem v hlase: „A ty velmi dobře víš, že ještě nemůže mluvit. Ale,“ přidala triumfální malé rýpnutí, „doktoři říkají, že to půjde. Jazyk se jí uzdraví, Caroline. Možná bude mít jizvy na všech těch místech, kde se pobodala, ale bude zase schopná mluvit.“
Carolinin úsměv pohasl, takže jí na tváři zbyl ztrhaný výraz plné tupé zuřivosti. Ale proč ? Přemýšlela Bonnie.
„Udělalo by ti dobře, kdyby ses šla někdy projít ven z domu,“ řekla Meredith. „Nemůžeš žít ve tmě... “
„Není to napořád,“ ujistila ji Caroline ostře. „Jenom než se narodí dvojčata.“ Stála pořád s rukama za zády a zaklonila se, aby jí bylo bříško ještě lépe vidět.
„Dvojčata ?“ vyhrkla Bonnie překvapeně.
„Matt junior a Matti. Tak jim budu říkat.“
Carolinin škodolibý úsměv a nestoudný pohled Bonnie nesnesla. „To nemůžeš udělat!“ vykřikla.
„Nebo možná holčičku pojmenuju Honey. Matthew a Honeym po jejich tatínkovi, Mattu Honeycuttovi.“
„To nemůžeš udělat,“ vřískala Bonnie. „Zvlášť když tu Matt není, aby se mohl bránit... “
„Ano, utekl dost náhle, že ? Policie se zajímá, proč musel tak rychle odjet. Samozřejmě..., “ Caroline snížila hlas do významného šepotu, „že neodešel sám. Byla s ním Elena. Zajímalo by mě, co ti dva spolu dělají ve volném čase ?“ Chcichotala se vysokým, nejapným smíchem.
„S Mattem nešla jen Elena,“ vložila se do toho Meredith, jejíž zněl nyní tiše a výhružně. „šel ještě někdo další. Vzpomínáš si na přísahu, kterou jsi podepsala? Že nikomu neřekneš o Eleně a nebudeš vynášet její záležitosti ven ?“
Caroline pomalu mrkla jako ještěrka. „To bylo dávno. Pro mě v jiném životě.“
„Caroline, ty nebudeš mít před sebou žádný život, jestliže tu přísahu porušíš! Damon tě zabije. Nebo – ty jsi už... ?“ Meredith se odmlčela.
Caroline se pořád dětinsky hihňala, jako by byla malá holčička, které někdo zrovna řekl neslušný vtip.
Bonnie cítila, jak jí po celém těle najednou vyrazil studený pot. Na pažích jí vstaly chloupky.
„Co slyšíš, Caroline ?“ Meredith si navlhčila rty. Bonnie viděla, jak se snaží udržet Carolinin pohled, ale ta se odvrátila. „Je to... Šiniči ?“Meredith najednou vykročila dopředu a uchopila Caroline za paže. „Tys ho vídala a slýchala v zrcadle. Teď ho slyšíš celou dobu, viď, Caroline ?“
Bonnie chtěla Meredith pomoci. Moc chtěla. Ale za živý svět se nedokázala pohnout ani promluvit.
Caroline měla ve vlasech... šedivé pramínky. Šedivé chlupy, napadlo Bonnii. Matně zářily, mnohem víc než ohnivě kaštanové vlasy, na které bývala Caroline tak pyšná. A byly tam i... jiné chlupy, které vůbec nezářily. Bonnie vídala tohle žíhané zbarvení u psů; nejasně tušila, že někteří vlci vypadají stejně. Ale bylo to skutečně děsivé, vidět takovou barvu na kamarádčiných vlasech. Zvlášť když se zdálo, že se ježí a chvějí, zdvihají se jako psí srst.
Určitě zešílela. Ne hněvem, ale duševně, říkala si Bonnie.
Caroline vzhlédla, ne k Meredith, ale přímo Bonnií do očí. Bonnie ucouvla. Caroline na ni hleděla, jako by se rozhodovala, jestli je Bonnie něco k večeři nebo prostě jenom smetí.
Meredith se postavila vedle Bonnie se zaťatými pěstmi.
„Nezírrrej,“ vyštěkla Caroline a odvrátila se. Ano, rozhodně to bylo vrčení.
„Tys opravdu chtěla, abychom tě viděly, že jo ?“ řekla Meredith tiše. „Ty se … před náma předvádíš. Ale já si myslím, že je to možná způsob, jak požádat o pomoc... “
„Tos teda trrrefila!“
„Caroline,“ ozvala se najednou Bonnie, sama zaskočená vlnou lítosti, která ji zalila. „Prosím tě, uvažuj. Vzpomínáš, jak jsi říkala, že potřebuješ manžela ? Já... “ Odmlčela se a polkla. Kdo by si vzal tuhle obludu, která ještě před pár týdny vypadala jako normální dívka ?
„V tu chvíli jsem ti rozuměla,“ dokončila Bonnie větu nepřesvědčivě. „Ale upřímně, nikomu neprospěje, když budeš tvrdit, že tě Matt znásilnil! Nikdo...,“ nedokázala se přimět, aby vyslovila zřejmou pravdu.
Nikdo nebude věřit tvorovi, jako jsi ty.
„Ach, já se dám do pořřřřádku, oprrrravdu pěkně,“ vrčela Caroline a pak se zahihňala: „Budeš se divit.“
Bonnie svým duševním zrakem zahlédla známé drzé zablýsknutí Carolininých smaragdových očí, lstivý a tajnůstkářský výraz na její tváři a lesklé kaštanové vlasy.
„Proč jsi to hodila zrovna na Matta ?“ zajímalo Meredith. „Jak jsi mohla vědět, že na něj zrovna tu noc zaútočil malach ? Šiniči ho na něj poslal jenom kvůli tobě ?“
„Nebo to byla Misao ?“ přidala se Bonnie, která si vzpomněla, že s Caroline nejvíc mluvila právě dívčí polovina dvojčat kitsune, liščích duchů.
„Ten večer jsem měla s Mattem rande.“ Carolinin hlas najednou zněl zpěvavě, jako kdyby recitovala poezii... ovšem špatně. „Nevadilo mi se s ním líbat – je tak hezkej. Myslím, že při tom vznikl ten cucflek, co měl na krku. Myslím, že jsem ho taky trochu kousla do rtu.“ Bonnie otevřela pusu, ale když ucítila, jak jí Meredith stiskla rameno, zase ji sklapla.
„Ale on pak úplně zešílel,“ prozpěvovala dál Caroline. „Znásilnil mě! Poškrábala jsem ho
nehtama, celou jednu pažil měl poškrábanou. Ale Matt byl moc silný. Příliš silný. A teď...“
A teď budeš mít štěňata, měla sto chutí říct Bonnie, ale Meredith jí pořád tiskla rameno, a tak se zase udržela. Kromě toho, uvědomila si s náhlým zděšením Bonnie, miminka možná budou vypadat jako lidé, a opravdu to můžou být dvojčata, jak řekla Caroline. Co pak budou dělat ?
Bonnie věděla, jakým způsobem funguje mysl dospělých. I kdyby si Caroline nedokázala obarvit vlasy znovu na kaštanovou, říkali by: podívejte se, jaký stres si musela prožít, až z toho předčasně zšedivěla!
A i kdyby si dospělí všimli Carolinina podivného vzhledu a chování jako teď Bonnie a Meredith, přešli by to jako následky šoku. Ach, ubohá Caroline, od té události se úplně změnila. Tolik se bojí Matta, že se schovává pod stolem. Nemyje se – možná se to běžný příznak po tom, co se jí přihodilo.
A navíc – kdo ví, jak dlouho bude trvat, než se narodí tyhle děti vlkodlaka ? Možná to dokáže ovládat malach uvnitř Caroline a zařídit, aby to vypadalo jako normální těhotenství.
Najednou ale Bonnii vytrhla z myšlenek ta melodie Carolinina popěvku. Caroline zrovna nevrčela a zněla skoro jako stará Caroline, uražená a protivná, která právě říkala: „Nechápu, proč byste měly věřit jemu, a ne mně.“
„Protože,“ odpověděla Meredith rezolutně, „vás oba známe. Věděli bychom, kdyby s tebou Matt chodil – což nedělal. A on určitě není ten typ kluka, co se ti jen tak zjeví za dveřma, zvlášť když uvážíme, co si o tobě myslí.“
„Ale vždyť už jste řekly, že ta obluda, co ho napadla...“
„Malach, Caroline. Nauč se to slovo. Jednoho máš v sobě!“
Caroline se uculila a přezíravě mávla rukou. „Říkaly jste, že tyhle věci dokážou člověka posednout a donutit ho dělat věci, které neodpovídají jeho povaze, je to tak ?“
Nastalo ticho. Bonnie uvažovala – jestli jsme to říkaly, rozhodně jsme to neříkaly před tebou.
„Dobře, co kdybych připustila, že jsme s Mattem nechodili ? Co kdybych řekla, že jsem na něj natrefila, jak jede autem kolem našeho domu rychlostí tak deset kilometrů za hodinu a vypadá úplně ztraceně. Rukáv měl roztrhaný na kusy a paži zraněnou. A tak jsem ho vzala k sobě domů a pokusila se mu paži ovázat – ale najednou se úplně zbláznil. Pokoušela jsem se ho poškrábat, ale obvazy tomu bránily. Servala jsem mu je při zápasu. Dokonce je ještě pořád mám, celé zakrvácené. Kdybych vám řekla tohle, co byste mi odpověděly ?“
Řekla bych, že nás používáš jako zkoušku nanečisto, než to půjdeš vyprávět šerifu Mossbergovi, pomyslela si Bonnie s mrazením v
zádech. A řekla bych, že máš pravdu, že asi dokážeš vypadat dost normálně, když se snažíš. Kdyby ses přestala tak dětinsky hihňat a zbavila se toho lstivého pohledu, byla bys ještě přesvědčivější.
Ale promluvila Meredith. „Caroline – oni na testování krve používají analýzu DNA.“
„Samozřejmě, vím o tom!“ Caroline vypadala na okamžik tak rozhořčeně, že se zapomněla tvářit lstivě.
Meredith na ni upřeně hleděla. „To znamená, že dokážou určit, jestli ty obvazy mají na sobě Mattovu krev, nebo ne,“ pokračovala. „A taky jestli rozptyl proudění krve odpovídá tvojí historce.“
„Není tam žádný vzorec. Jsou to prostě zakrvácené obvazy.“ Caroline vyrazila k prádelníku, otevřela zásuvku a vytáhla dlouhý pruh čehosi, co původně mohl být obvaz pro sportovce. I ve slabém světle byla patrná červená barva. Bonnie hleděla na ztuhlé obvazy
v narudlém světle a byla si jistá dvěma věcmi. Tohle není část léčivého zábaly, který Mattovi přiložila na paži paní Flowersová to ráno poté, co byl napaden. Ale je to prosáklé opravdovou krví až po tuhé konečky.
Svět se s ní zatočil. Ačkoliv Bonnie Mattovi věřila, tahle nová historka ji vyděsila. Tahle nová historka by dokonce mohla fungovat – za předpokladu, že nikdo nenajde Matta a neotestuje jeho krev.
Dokonce i Matt přiznává, že té noci byla určitá doba, kterou si prostě nepamatuje... nedokáže si vzpomenout, co se dělo.
Ale to neznamená, že Caroline říká pravdu! Proč by nejdřív lhala a změnila výpověď až tváří v tvář faktům?
Carolininy oči měly stejnou barvu jako kočičí. Kočky si hrávají s myší, jen tak pro zábavu. Jen aby ji viděly utíkat.
Matt musel utéct...
Bonnie zavrtěla hlavou. Najednou už v tomhle domě nedokázala vydržet ani minutu. Nějak jí proniká do mysli a nutí ji akceptovat nemožné úhly deformovaných zdí. Dokonce si už i zvykla na ten ohavný pach a rudé světlo. Ale teď, když Caroline drží ty krví nasáklé obvazy a tvrdl, že je potřísnil Matt...
„Jdu domů,“ prohlásila Bonnie náhle. „Matt to neudělal a já – já už se sem nikdy nevrátím!“ Za doprovodu Carolinina hihňání se otočila a pokoušela se vyhnout pohledem hnízdu, které si Caroline udělala pod stolem. Byly tam prázdné lahve a poloprázdné talíře, na kterých se kupily zbytky jídla přikryté ubrousky. Mohlo pod nimi být cokoliv – dokonce i malach.
Ale když se Bonnie pohnula, zdálo se, že se pokoj hýbe s ní a násobí její otočku, takže se otočila dvakrát dokola, než dokázala vystrčit nohu a zastavit se.
„Počkej, Bonnie – počkej, Caroline, a co Tyler Smallwood? Tobě je jedno, že on je skutečným
otcem tvých – tvých dětí ? Jak dlouho jsi s ním chodila, než se přidal ke Klausovi ? A kde je teď ?“
„pokud já vím, tak je mrrrtvý. Ty a tvoji přátelé jste ho zabili.“ Už zase vrčela, ale nebylo to zlé vrčení. Bylo to spíš triumfální předení. „Ale nestýská se mi po něm, takže doufám, že mrrrtvý zůstane,“ dodala Caroline s tlumeným zahihňáním. „On by si mě nevzal.“
Bonnie se potřebovala dostat pryč. Zašátrala po klice, našla ji a pak ji slepilo světlo. Strávila tak dlouho v rudém šeru, že jí světlo na chodbě připadalo jako polední slunce na poušti.
„Zhasněte tu lampu!“ vyštěkla Caroline zpod svého stolu. Ale když se Meredith vydala úkol splnit, uslyšela Bonnie překvapivě hlasitou explozi a uviděla, jak zakřivené rudé stínidlo potemnělo samo od sebe.
A ještě něco.
Než se dveře zavřely, světlo z chodby přelétlo po Carolinině pokoji jako paprsek majáku. Caroline už cosi trhala zuby. Cosi, co vypadalo jako maso, ale nikoliv vařené maso.
Bonnie uskočila dozadu a chtěla se dát na útěk, přičemž málem srazila paní Forbesovou.
Žena pořád stála na stejném místě, kde byla, když vcházely do Carolinina pokoje.Dokonce to vypadalo, že ani neposlouchala u dveří. Prostě jen tak stála a hleděla do prázdna.
„Dovedu vás ven,“ prohlásila bezvýrazným, šedivým hlasem. Nezvedla hlavu, aby se podívala Bonii nebo Meredith do očí. „Jinak byste se mohly ztratit. Mně se to stává.“
Šlo jen o to, dojít rovně ke schodům, pak dolů a čtyři schůdky ke vstupním dveřím. Ale cestou Meredith nic neřekla a Bonnie nemohla.
Jakmile se dostaly ven, Meredith se obrátila a podívala se na Bonnii.
„Tak co, je víc posedlá malachem nebo vlkodlakem ? Dokázala jsi něco poznat z její aury ?“
Bonnie zaslechla svůj vlastní smích – ale ten zvuk zněl jako pláč.
„Maredith, její aura vůbec není lidská – a já nevím, jak z ní něco poznat. A zdá se, že její matka nemá vůbec žádnou auru. Ony jsou prostě... ten dům je prostě... “
„To nevadí, Bonnie. Nemusíš se tam už nikdy vrátit.“
„Je to jako... “ Ale Bonnie nevěděla, jak popsat ten podivný vzhled stěn nebo způsob, jakým schody vedly dolů místo nahoru jako v pouťovém domě hrůzy.
Nakonec prohlásila: „Myslím, že bys radši měla provést nějaké další výzkumy. Ohledně takových věcí, jako – jako se posednutí typické pro Ameriku.“
„Myslíš posednutí zdejšími démony ?“ střelila po ní Meredith ostrým pohledem.
„Ano, myslím, že ano. Kdybych tak věděla, odkud začít výčet všeho, co s ní je v nepořádku.“
„Taky mám pár nápadů,“ přidala se Meredith tiše.
„Třeba – všimla sis, že za celou dobu nám neukázala ruce ? Myslím, že to je hodně divné.“
„Já vím proč,“ zašeptala Bonnie a snažila se přemoci smích smíšený s pláčem. „To proto, že – že už nemá nehty.“
„Cože ???“
„Chytila mě za zápěstí. Cítila jsem je.“
„Bonnie, vůbec nechápu, o čem to mluvíš.“
Bonnie se přinutila pokračovat. „Caroline má teď drápy, Meredith. Opravdové drápy. Jako vlk.“
„Nebo možná,“ zašeptala Meredith, „jako liška.“