4.kapitola
„Třeseš se. Udělám to sama,“ řekla Meredith a položila ruku Bonnii na rameno, když spolu stály před domem Caroline Forbesové.
Bonnii se jejímu tlaku začínala poddávat, ale pak se ovládla. Bylo ponižující se třást tak zjevně, když je ráno ve Virginii a k tomu konec července. A také bylo ponižující, že se s ní zachází jako s dítětem. Ale Meredith, která je jen o šest měsíců starší, vypadala dnes ještě dospěleji než obvykle. Tmavé vlasy měla stažené vzadu do ohonu, takže vynikly její veliké oči a její tvář s výraznými lícními kostmi a olivovou pletí se vyjevila v té nejslušivější podobě.
V zásadě by mohla být mojí chůvou, pomyslela si Bonnii sklíčeně. Meredith také dnes měla vysoké podpatky na rozdíl od svých běžných nízkých bot. Bonni se ve srovnání s ní cítila menší a mladší než kdy jindy. Pročísla si rukou své rusé vlasy a pokusila se je načechrat o cenných pár centimetrů.
„Nemám strach. Jen je mi z-zima,“ prohlásila Bonnii s veškerou důstojností, na kterou se zmohla.
„Já vím, ty odtamtud něco cítíš, že ?“ kývla Meredith směrem k domu před nimi.
Bonnii na něj úkosem pohlédla a pak obrátila pohled zpět k Meredith. Najednou jí Meredithina dospělost připadala spíše uklidňující než otravná. Ale než se znovu podívala na Carolinin dům, vybreptla: „Na co ty lodičky na jehlových podpatcích ?“
„Ach, tohle,“ odpověděla Meredith a pohlédla dolů na nohy. „Jenom praktická úvaha. Jestli se tentokrát něco pokusí chňapnout mě za kotník,
dočká se tohohle.“ Dupla a vychutnávala si hlasité klapnutí.
Bonnii se téměř usmála. „Vzala sis s sebou o boxery na ruku ?“
„Nepotřebuju je; klidně znova srazím Caroline holou rukou, jestli se o něco pokusí. Ale přestaň měnit téma. Můžu to udělat sama.“
Bonnii nakonec položila svou malou ruku na Meredithinu štíhlou s dlouhými prsty. Stiskla ji. „Vím, že bys to dokázala. Ale já jsem ta, která by to měla udělat. Mě pozvala.“
„Ano,“ přikývla Meredith a zlehka elegantně ohrnula ret. „Ona vždycky věděla, kam vrazit nůž. No, ať se stane cokoliv, Caroline si za to může sama. Nejdřív se jí pokusíme pomoct, kvůli ní i kvůli nám. Pak se jí pokusíme sehnat pomoc. A potom... “
„A potom,“ doplnila ji Bonnii smutně, „nevíme.“ Pohlédla znovu ke Carolininu domu. Vypadal... jaksi pokroucený... jako kdyby ho viděla v křivém
zrcadle. A kromě toho měl špatnou auru: černé blesky přes ohavný odstín zelenošedé. Bonnii nikdy předtím neviděla dům tolik pulzovat energií.
A ta energie byla chladná, tak chladná jako vzduch z mrazáku. Bonnii měla pocit, že by vysála její životní energii a změnila ji v led, kdyby jen dostala příležitost.
Nechala Meredith zazvonit na zvonek. Zaslechla jeho jemnou ozvěnu, a když paní Forbesová otevřela, zdálo se, že má zároveň jemnou ozvěnu. Vnitřek domu také vypadá jako v pokřiveném zrcadle, pomyslela si Bonnii, ale ještě divnější byl ten pocit. Kdyby zavřela oči, měla by dojem, že je na mnohem větším místě, které se příkře svažuje dolů.
„Přišly jste za Caroline ?“ řekla paní Forbesová. Její vzhled Bonnii šokoval. Najednou vypadala jako stará žena, měla šedivé vlasy a pomačkaný bledý obličej.
„Je nahoře ve svém pokoji, ukážu vám to,“ pokračovala Carolinina máma.
„Ale paní Forbesová, my víme, kde... “ Meredith se zarazila, když jí Bonnie položila ruku na paži. Pobledlá vrásčitá žena šla vepředu. Nemá skoro žádnou auru, uvědomila si Bonnii a to zjištění ji zasáhlo do hloubi srdce. Znala Caroline a její rodiče už tak dlouho – jak mohly jejich vztahy dojít až takhle daleko ?
Nebudu Caroline nadávat, bez ohledu na to, co udělá, zařekla se Bonnie v duchu. Ať už udělá cokoliv. Dokonce... ano, dokonce i po tom, co udělala Mattovi. Pokusím se myslet na ty dobré věci.
Ale v tomhle domě bylo těžké vůbec myslet, tím hůř myslet na něco dobrého. Bonnie znala to schodiště, po kterém stoupaly; viděla každý schod. Ale všechny její ostatní smysly jí sdělovaly, že schází dolů. Byl to děsivý pocit, ze kterého jí bylo mdlo: prudký svah dolů, zatímco viděla svoje nohy stoupat.
Taky tu byl ten zápach, podivný a pronikavý, jako shnilá vejce. Byl to čpavý, hnilobný odér, který jste při nádechu úplně ochutnávali na jazyku.
Carolininy dveře byly zavřené a před nimi na podlaze ležel talíř s jídlem a nahoře položeným příborem. Paní Foresová si pospíšila dopředu, zvedla talíř a odložila ho za dveře naproti Carolininým. Ale ještě předtím, než talíř zmizel, měla Bonnie dojem, že zahlédla jakýsi pohyb v hromadě jídla na kvalitním porcelánu.
„Sotva se mnou promluví,“ postěžovala si paní Forbesovástejně prázdným hlasem jako předtím. „Ale říkala, že vás čeká.“
Prošustila kolem nich a zůstala stát stranou na konci chodby. Pach shnilých vajec – ne, pach síry, jak si Bonnie uvědomila, byl velmi silný.
Síra – pamatovala si její odér z loňských hodin chemie. Ale jak se ten hnusný zápach dostal do elegantního domu paní Forbesové ? Bonnie se otočila k Meredith, aby se na to zeptala, ale
Meredith už vrtěla hlavou. Bonnie ten výraz znala.
Neříkej nic.
Bonnie hlasitě polkla, otřela si slzící oči a dívala se, jak Meredith tiskne kliku Carolininých dvěří.
V pokoji byla tma. Z chodby dopadalo dost světla, aby viděly, že Caroline přes závěsy ještě upevnila neprůhledné postelové přehozy. V posteli ani na posteli nebyl ani jeden.
„Pojďte dovnitř! A honem zavřete ty dveře!“
Byl to Carolinin hlas, ve kterém zaznívala její typická kousavost. Bonnii zalila vlna úlevy. Neozval se ani mužský bas, který rozechvěje celý pokoj, ani vytí – byla to prostě Caroline ve špatné náladě.
Vkročila do šera před sebou.