3.kapitola
Čas se zastavil. Elena zjistila, že instinktivně tápe po mysli toho, kdo ji tak sladce líbá. Neuměla doopravdy docenit polibek, dokud neumřela, nestala se duchem a nebyla pak vrácena na zem s aurou, která odhalovala myšlenky, slova a dokonce i mysli a duše druhých lidí. Bylo to, jako by získala úžasný další smysl. Když se dvě aury takto zblízka mísí, jsou duše obou odhalené do naha.
Napůl vědomě nechala Elena svoji auru se rozvinout a téměř okamžitě se setkala s Damonovou myslí. Ta se před ní k jejímu překvapení stáhla. To nebylo správné. Dokázala ji na okamžik zachytit, dřív, než se skryla za velký tvrdý kámen, úplný balvan. To jediné, co zůstalo venku před balvanem – který jí připomínal obrázek meteoritu, který kdysi viděla, s rozrytým a ohořelým povrchem –, byly základní mozkové funkce a malý chlapec, připoutaný k balvanu okovy na rukou a nohou.
Elena byla v šoku. Ať už viděla cokoliv, věděla, že je to jen metafora a že nemůže na první pohled
usoudit, co ta metafora znamená. Symboly před ní představují Damonovou obnaženou duši, ovšem v podobě, v jaké to její vlastní mysl dokáže chápat a interpretovat, jen pokud se na ni dokáže podívat ze správné perspektivy.
Ale instinktivně věděla, že vidí něco důležitého. Prožila závratnou slast a omamnou sladkost splynutí dvou duší. A nyní ji láska a zájem vedly k tomu, aby se pokusila navázat komunikaci.
„Je ti zima?“ zeptala se toho chlapce, jehož řetězy byly dost dlouhé, aby si mohl pažemi obejmout skrčené nohy. Na sobě měl otrhaný černý oděv.
Tiše přikývl. V jeho tváři byly velmi nápadné obrovské tmavé oči.
„Kam patříš ?“ zeptala se Elena váhavě a přemýšlela, jak by to dítě mohla zahřát. „Snad ne dovnitř tohohle ?“ ukázala na obrovský balvan.
Dítě opět přikývlo. „Tady je tepleji, ale on už mě dovnitř nepustí.“
„On ?“ Elena neustále pátrala po známkách přítomnosti Šiničiho, zlovolného liščího ducha. „Jaký 'on', miláčku ?“ Mezitím si k němu klekla a objala chlapce pažemi – byl chladný, ledově chladný, a kov mrazivě studil.
„Damon,“ zašeptal malý otrhaný chlapec. Poprvé za celou dobu spustil oči z její tváře a bázlivě se rozhlédl.
„To Damon ti tohle udělal ?“ Elena začala mluvit hlasitě,ale větu dokončila stejně tiše, jako byl chlapcův šepot, když k ní obrátil prosebný pohled a zoufale jí poklepal na rty jako malé drápkaté koťátko.
Tohle všechno jsou jen symboly, připomínala si Elena. Díváš se na Damonovu mysl – na Damonovu duši.
Ale je to tak doopravdy ? Ozvala se náhle její logická mysl. Nebylo to snad tak – před dlouhou
dobou, když jsi dělala tohle s někým jiným – a viděla jsi v něm celičký svět, celý kraj plný lásky a nádhery zalité měsíčním světlem ? A to všechno symbolizovalo běžnou zdravou činnost normální, i když výjimečné mysli. Elena si nyní nedokázala vybavit jméno té osoby, ale pamatovala si tu nádheru. Věděla, že její vlastní mysl by použila tyto symboly, aby se představila druhé bytosti.
Ne, uvědomila si náhle a s určitostí: nevidí Damonovu duši. Damonova duše je někde uvnitř toho obrovského těžkého balvanu. Žije stísněný v té ohyzdné věci a chce to tak. Jediné, co zůstává venku, je nějaká prastará vzpomínka z jeho dětství, chlapec, kterému bylo zakázáno vstoupit do zbytku jeho duše.
„Jestli tě sem vyhnal Damon, kdo jsi pak ty?“ zeptala se Elena pomalu, aby prověřila svoji teorii, a vypíjela se pohledem do černočerných očí dítěte, do jeho tmavých vlasů a rysů tváře, které znala, navzdory tomu, že působily tak mladě.
„Já jsem – Damon,“ zašeptal malý bledý chlapec.
Možná, že odhalit i jen takhle málo je bolestivé, pomyslela si Elena. Nechtěla ubližovat tomuhle symbolu Damonova dětství. Chtěla, aby pocítil ten sladký a útěšný pocit, který prožívá nyní ona. Kdyby byla Damonova mysl jako dům, chtěla by tam uklidit a zaplnit každý pokoj květinami a svitem hvězd. Kdyby byla jako krajina, vytvořila by aureolu kolem měsíce v úplňku a duhu mezi mraky. Ale místo toho se představila jako hladovějící dítě přikované k balvanu, který nikdo nedokáže zlomit, a ona chtěla to dítě utěšit a ukonejšit.
Kolébala malého chlapce, třela mu ruce a nohy a tiskla si ho ke svému spirituálnímu tělu.
Nejprve cítila, jak je v jejím objetí napjatý a ostražitý. Ale po chvíli, když mu jejich kontakt nijak neublížil, se uvolnil a ona ucítila, jak se jeho malé tělíčko zahřívá a začíná v jeho náručí těžknout a usínat. Ona sama zakoušela
neuvěřitelně sladký pocit starostlivosti a potřeby to malé stvořeníčko chránit.
Během několika minut dítě v jejím náručí usnulo a Elena měla dojem, že na jeho rtech vidí velmi nenápadný náznak úsměvu. Chovala jeho malé tělíčko, jemně ho kolébala a sama pro sebe se usmívala. Myslela na kohosi, kdo ji držíval v náručí, když plakala. Na kohosi, kdo byl – ne zapomenutý, to nikdy, ale kvůli komu se jí hrdlo stahovalo žalem. Někdo tak významný, že bylo neuvěřitelně důležité, aby si na něho vzpomněla teď, teď – a že... že musí... najít...
A pak najednou mírumilovná noc v Damonově duši ožila – zvukem, světlem a energií, o které dokonce i Elena, která byla tak zkušená v otázkách Sil, věděla, že byly rozníceny vzpomínkou na jediné jméno.
Stefan.
Ach, bože, ona na něho zapomněla – opravdu, na pár minut se nechala vtáhnout do čehosi, co působilo, že na něj zapomene. Muka všech těch
osamělých pozdních hodin, kdy seděla a vylévala své hoře a strach svému deníku – a pak ji mír a útěcha, které jí Damon nabídl, doopravdy přiměly zapomenout na Stefana – zapomenout na to, jaké utrpení možná prožívá v tuto chvíli.
„Ne – ne!“ Elena sama zápasila s temnotou. „Nech mě – musím najít – nemůžu uvěřit, že jsem zapomněla – “
„Eleno“ Damonův hlas byl klidný a něžný – no alespoň střízlivý. „Jestli sebou budeš takhle škubat, vypadneš mi – a na zem je to hodně daleko.“
Elena otevřela oči. Všechny její vzpomínky na balvan a dítě se vytratily a rozletěly se jako chmýří pampelišky všude kolem. Pohlédla na Damona obviňujícím pohledem.
„Tys – tys... “
„Ano,“ odpověděl Damon vyrovnaně. „Sval vinu na mě. Proč ne ? Ale já jsem tě neovlivňoval a ani jsem tě nekousl. Sotva jsem tě políbil. Zbytek
udělaly tvoje Síly; jsou možná nekontrolovatelné, ale stejně dokážou být působivé. Upřímně, nikdy jsem neměl v úmyslu se nechat vtáhnout tak hluboko – odpusť mi tu slovní hříčku.“
Mluvil pobaveně, ale Elena náhle zahlédla vnitřním zrakem plačící dítě a zajímalo ji, jestli je Damon skutečně tak netečný, jak se tváří.
Ale to je jeho specialita, že ano ? Pomyslela si náhle s hořkostí. Rozdává sny, přeludy a potěšení, které zůstávají v myslích jeho... dárců. Elena věděla, že dívky a mladé ženy, které Damon... vykořisťoval... ho zbožňují a stěžují si jen na to, že je nenavštěvuje dost často.
„Rozumím,“ odpověděla mu Elena, zatímco se snášeli k zemi. „Ale tohle se nesmí opakovat. Je jenom jeden muž, kterého můžu líbat, a to je Stefan.“
Damon otevřel ústa, ale přesně v tom okamžiku se zdola ozval stejně vzteklý a obviňující hlas jako předtím Elenin – hlas, který nedbal na
důsledky. A Elena si vybavila dalšího člověka, na kterého zapomněla.
„DAMONE, TY DAREBÁKU, HNED JI SUNDEJ!“
Matt.
Elena a Damon přistáli v elegantní otočce přímo vedle jaguára. Matt se okamžitě rozeběhl k Eleně a strhl ji stranou. Prohlížel ji, jako kdyby právě přestála autonehodu, a zvlášť pečlivou pozornost věnoval jejímu hrdlu. Elena si nepříjemně uvědomovala, že má v přítomnosti dvou chlapců na sobě stále jenom krajkovou bílou noční košilku.
„Jsem v pořádku, opravdu,“ ujistila Matta. „Jenom jsem trochu zmatená. Za pár minut budu v pořádku.“
Matt si oddechl úlevou. Možná do ní už byl tak zamilovaný, jako kdysi býval, ale Elena věděla, že mu na ní hodně záleží a vždycky bude. Záleželo mu na ní jako na děvčeti jeho přítele Stefana i
kvůli ní samotné. Věděla, že nikdy nezapomene na dobu, kdy spolu chodili.
A navíc, on v ni věřil. Takže když mu teď slíbila, že bude v pořádku, uvěřil tomu. Dokonce byl ochotný věnovat Damonovi pohled, který nebyl úplně nepřátelský.
Pak oba chlapci zamířili ke dveřím řidiče.
„Ale ne,“ bránil se Matt. „Tys řídil včera – a podívej, co se stalo! Řekls to sám, sledují nás upíři!“
„Chceš tím naznačit, že je to moje vina ? Upíři stopují tuhle obrovskou věc barvy hasičské stříkačky a z nějakého důvodu za to můžu já ?“
Matt se zatvářil sveřepě: zaťal čelist a opálená pokožka mu zčervenala. „Říkám, že bychom se měli střídat. Ty už jsi řídil.“
„Nevzpomínám si, že bychom mluvili o nějakém střídání.“ Damonovi se nějak podařilo dodat slovu střídání přídech poněkud hříšné aktivity. „Když jedu autem, tak to auto řídím.“
Elena si odkašlala. Ani jeden z nich si jí nevšímal.
„Já do toho auta nesednu, jestli budeš řídit ty!“ Vztekal se Matt.
„Já do toho auta nesednu, jestli budeš řídit ty!“ opáčil Damon lakonicky.
Elena si odkašlala o něco hlasitěji a Matt si konečně uvědomil, že existuje.
„Nemůžeme čekat, že bude celou cestu řídit Elena, ať už jedeme kamkoliv,“ prohlásil dřív, než tuhle možnost stihla vůbec navrhnout. „Tedy pokud tam nedojedeme dneska,“ dodal a ostře pohlédl na Damona.
Damon zavrtěl svojí tmavou hlavou. „Ne. Chystám vyhlídkovou jízdu. A čím méně lidí ví, kam se chystáme, tím víc v bezpečí budeme. Pokud nic nevíš, nemůžeš nic prozradit.“
Eleně se zježily chloupky vzadu na krku, jako by jí tam někdo zlehka přejel ledovou kostkou. To, jak Damon ta slova vyřkl...
„Ale oni už budou vědět, kam jedeme, že?“ zeptala se a se zachvěním se vrátila k realitě. „Vědí, že chceme zachránit Stefana, a vědí, kde Stefan je.“
„Ano. Vědí, že se chystáme proniknout do Temné dimenze. Ale kterou branou ? A kdy ? Pokud je dokážeme setřást, pak jediné, s čím si budeme muset dělat starosti, bude Stefan a jeho stráže.“
Matt se rozhlédl kolem. „Kolik bran vlastně existuje ?“
„Tisíce. Kdekoliv se kříží geopatogenní linie, je potenciální vstup. Ale od doby, kdy Evropané vyhnali původní obyvatele Ameriky z jejich domovů, většina bran není užívána ani udržována tak jako za starých časů,“ pokrčil Damon rameny.
Elena se celá chvěla vzrušením a nervozitou. „Tak proč prostě nenajdeme nejbližší bránu a neprojdeme jí ?“
„A necestujeme celou tu dálku k vězení pod zemí ? Podívej, ty tomu vůbec nerozumíš. Zaprvé, potřebuješ s sebou mě, abys tou bránou mohla projít – a ani tak to nebude příjemný zážitek.“
„Pro koho bude nepříjemný ? Pro nás nebo pro tebe ?“ zeptal se Matt zasmušile.
Damon mu věnoval dlouhý bezvýrazný pohled. „Kdyby ses o to pokusil sám, bylo by to pro tebe krátce a smrtelně nepříjemné. Se mnou to bude nepohodlné, ale v podstatě rutina. A pokud jde o to, jaké to je cestovat byť jenom několik dnů tam dole – no, uvidíte nakonec sami,“ prohlásil Damon s podivným úsměvem na rtech. „A trvalo by to mnohem, mnohem déle než vejít hlavní branou.“
„Proč ?“ vyptával se dál Matt – vždycky byl připravený klást otázky, na které Elena nechtěla znát odpověď.
„Protože tak je buďto džungle, kde jedenapůlmetrové pijavice padají ze stromů
představují ten nejmenší problém, nebo pustina, kde tě každý nepřítel může spatřit – a kde každý je tvůj nepřítel.“
Nastalo ticho, během kterého Elena intenzivně přemýšlela. Damon vypadal, že to myslí vážně. Bylo zřejmé, že se mu do toho nechce – a nebylo mnoho věcí, se kterými by si Damon dělal starosti. Boj ho baví. A nejen to, kdyby měli ztratit nějaký čas...
„Dobře,“ pronesla Elena pomalu. „Budeme se řídit tvým plánem.“
Oba chlapci se okamžitě znovu natáhli po kličce u dveří řidiče.
„Poslouchejte,“ řekla Elena, aniž se na některého z nich podívala. „Já budu řídit svého jaguára do příštího města. Ale nejdřív si vlezu dovnitř a převlíknu se do normálního oblečení a možná si i na pár minut zdřímnu. Matt bude potřebovat najít nějaký potok nebo něco takového, aby se očistil. A v tom nejbližším městě si dám velkou snídani. A potom... “
„...může hašteření začít nanovo,“ doplnil ji Damon. „Udělej to tak, drahoušku. Sejdu se s tebou v kterékoliv putyce, co si vybereš.“
Elena přikývla. „Jsi si jistý, že nás dokážeš najít ? Já se opravdu hodně snažím udržet svoji auru staženou.“
„Poslyš, jaguár v barvě hasičské stříkačky bude v jakémkoliv zapadákově, na který na téhle silnici narazíš, asi tak nenápadný jako UFO,“ prohlásil Damon.
„Proč prostě nejede... “ Mattův hlas se pomalu vytratil. Nějak se mu občas podařilo zapomenout, že Damon je upír, přestože to bylo to nejhorší, co proti němu měl.
„Takže se chystáš vyrazit tam před náma a najít si nějakou holčičku mířící do letní školy,“ prohlásil Matt a zdálo se, jako by jeho modré oči potemněly. „A pak se na ni vrhneš a odvedeš ji někam, kde ji nikdo neuslyší křičet, zvrátíš jí hlavu a pak jí zanoříš zuby do hrdla.“
Nastalo velmi dlouhé ticho. Potom Damon prohlásil, mírně dotčeným hlasem: „Nechystám.“
„Takhle vy to děláte. Udělal jsi to i mně.“
Elena viděla, že je zapotřebí skutečně dramatické intervence: pravdy. „Matte, to nebyl Damon, kdo to udělal. Byl to Šiniči. A ty to víš.“ Něžně uchopila Matta za ruce a obrátila ho směrem k sobě.
Velmi dlouho se na ni odmítal podívat. Čas plynul a Elena se začínala bát, že je úplně mimo její dosah. Ale pak konečně zvedl hlavu, aby se mu mohla podívat do očí.
„Tak jo,“ řekl tiše. „V tomhle s tebou budu souhlasit. Ale ty víš, že se chystá pryč, aby mohl pít lidskou krev.“
„Od souhlasícího dárce!“ křikl Damon, který měl skutečně výborný sluch.
Matt znovu vybuchl. „Protože je k souhlasu donutíš! Hypnotizuješ je... “
„Ne, nehypnotizuju.“
„... nebo je ovlivníš, nebo jak tomu říkáš. Jak by se tobě líbilo... “
Elena teď za Mattovými zády Damonovi zuřivě naznačovala, aby už šel, jako by odháněla hejno kuřat. Damon nejprve jen zvedl jedno obočí, ale pak elegantně pokrčil rameny a poslechl. Jeho postava se rozostřila, když nabral podobu havrana, a brzy se stal jen černou tečkou proti vycházejícímu slunci.
„Myslíš, že by ses mohl zbavit toho oštěpu?“ zeptala se Elena tiše. „Dosáhneš jenom toho, že Damon se stane naprosto paranoidním.“
Matt se zadíval všude možně, jen ne na ni, ale nakonec přikývl. „Zahodím ho, až se půjdu dolu umýt,“ odpověděl a zasmušile se zahleděl na zablácené boty.
„Ale stejně,“ dodal, „vlez si do auta a pokus se na chvíli usnout. Vypadáš, že to potřebuješ.“
„Za pár hodin mě vzbuď,“ souhlasila Elena – aniž měla nejmenší potuchy, že za pár hodin toho bude litovat víc, než si dovede představit.