10.kapitola
Příští ráno Elena vstala a tiše se oblékla, vděčná za prostor navíc. Damon byl pryč, ale to očekávala. Obvykle snídal časně, když byli na cestách, lovil číšnice v non-stop občerstveních
pro řidiče kamionů nebo v podnicích, kde měli otevřeno brzy ráno.
Musí to časem probrat, přemýšlela, zatímco sypala mletou kávu do motelového kávovaru. Voněla dobře.
Ale co bylo naléhavější, potřebovala si s někým promluvit o tom, co se stalo minulou noc. První možnost byl samozřejmě Stefan, ale zjistila, že mimotělní zkušenosti nejsou k mání na zavolanou. Potřebovala zavolat Bonnii a Meredith. Musela s nimi mluvit – bylo to její právo – ale teď, najednou, prostě nemohla. Intuitivně cítila, že jakýkoliv kontakt mezi ní a Fell's Church by mohl vést k něčemu zlému.
Matt se vůbec neohlásil. Ani jednou. Neměla ponětí, kde je, ale radila by mu, aby dorazil do Seldony včas. Úmyslně přerušil veškerou jejich komunikaci. Fajn. Ale musí se objevit, jak slíbil.
Ale... Elena si pořád potřebovala promluvit. Vyjádřit, co cítí.
Samozřejmě! Vždyť je hloupá! Přece má pořád svého věrného společníka, který nikdy neprozradí ani slovo a nikdy ji nenechá čekat. Nalila si šálek horké kávy, vyhrabala ze dna batohu deník a otevřela ho na čisté stránce. Není nad čistou stránku a inkoustové pero, které hladce klouže po papíře.
O patnáct minut později se ozvalo zaklepání na okno a pak vešel do dveří Damon. Měl s sebou několik papírových sáčků a Elena se cítila neuvěřitelně pokojně a domácky. Nalila mu kávu, která byla opravdu dobrá, i když měli jen sypkou náhražku mléka, a Damon vytáhl...
„Benzin,“ prohlásil triumfálně a významně zdvihl obočí, zatímco pokládal sáčky na stůl. „To pro případ, že by se proti nám zase pokusili poštvat rostliny.“ Když viděl, že mu nabízí šálek kávy, dodal: „Ne děkuju. Měl jsem mechanika, když jsem tohle kupoval. Jenom si dojdu umýt ruce.“ A zmizel do koupelny, přičemž prošel těsně kolem Eleny. Proplul kolem ní bez jediného pohledu, přestože měla na sobě poslední čisté
oblečení: džíny a halenku, která na první pohled vypadala jako bílá, a teprve na ostrém světle prozradila éterické duhové odstíny.
Bez jediného pohledu, pomyslela si Elena a zmocnil se jí podivný pocit, že se její život zacyklil v podivné smyčce.
Chtěla to kafe vylít, ale pak se rozhodla, že ho potřebuje sama, a vypila ho několika hltavými doušky.
Potom si sedla ke svému deníku a přečetla si poslední dvě nebo tři stránky.
„Jsi připravená na cestu ?“ zavolal Damon přes zvuk tekoucí vody z koupelny.
„Ano – za minutku.“ Elena si přečetla stránky v deníku od posledního zápisu a pak začala listovat těmi předcházejícími.
„Odsud bychom vlastně mohli jet přímo na západ,“ volal Damon. „Mohli bychom to zvládnout za jeden den. Budou si myslet, že je to lest, a začnou prohledávat všechny menší brány
v okolí. My mezitím vyrazíme přímo ke bráně Kimon, a než nás vystopují, budeme mít celé dny náskok. Je to dokonalé.“
„Mmm – hmmm,“ odpověděla začtená Elena.
„Zítra bychom se měli setkat s Muttem – možná dokonce i dneska večer, podle toho, jaké problémy se nám postaví do cesty.“
„Mmm – hmm.“
„Ale nejdřív se tě chci zeptat – myslíš, že je náhoda, že máme rozbité okno ? Protože v noci kolem oken vždycky rozprostřu zaklínání a jsem si jistý... “ Přejel si rukou po čele. „Jsem si jistý, že jsem to musel udělat i včera večer. Ale něco se dostalo skrz kouzlo, rozbilo to sklo a zase uniklo, aniž po sobě nechalo nějaké stopy. Proto jsem koupil ten benzín. Jestli na nás zase zkusí něco se stromama, odstřelím je až do Stonehenge.“
A taky polovinu nevinných občanů tohohle státu, pomyslela si Elena zasmušile. Ale byla v takovém
rozpoložení, že na ni v tuhle chvíli nic jiného nedokázalo učinit dojem.
„Co děláš ?“ Damon byl evidentně připravený zvednout se a jít.
„Zbavuju se něčeho, co už nepotřebuju,“ řekla Elena a spláchla toaletu, kde kousíčky jejího ranního zápisu kroužily dokola stále rychleji, dokud nezmizely.
„S tím oknem bych si nedělala starosti,“ prohlásila a šla si do ložnice obout boty. „A ještě neodcházej, Damone. Potřebuju si s tebou o něčem promluvit.“
„Ale no tak. Mohlo by to počkat, dokud nebudeme na cestě, ne ?“
„Ne, to nemohlo. To okno budeme muset zaplatit. To tys ho včera večer rozbil, Damone. Ale ty si to nepamatuješ, viď ?“
Damon na ni zíral. Poznala, že jeho první reakcí bylo se rozesmát. A druhou, které nakonec podlehl, bylo přesvědčení, že se zbláznila.
„Myslím to vážně,“ trvala na svém, když vyrazil k oknu s nepřítomným výrazem, který říkal, že se chce proměnit v havrana a odletět. „A neopovažuj se někam zmizet, Damone, protože je toho víc.“
„Víc věcí, které si nepamatuju ?“ Damon se opřel o zeď ve své staré arogantní pozici. „Možná jsem taky roztřískal pár kytar a pouštěl rádio nahlas až do čtyř do rána ?“
„Ne. Nejde jen o věci ze... včerejšího večera,“ odpověděla Elena a sklopila pohled. Nedokázala se na něj podívat. „I jiné věci... z jiných dnů... “
„Možná jsem se snažil tenhle výlet sabotovat od samého začátku,“ prohlásil lakonicky. Obrátil oči ke stropu a ztěžka si povzdechl. „Možná jsem to udělal, abych s tebou mohl být sám... “
„Sklapni, Damone!“
Kde se v ní ten vzdor vzal ? No, to je přece jasné, její nálada pramení z pocitů včerejšího večera. Problém je, že zároveň potřebuje vyřešit i nějaké
další záležitosti – a to vážně, pokud je dokáže přijmout. Když tak o tom přemýšlí, mohl by být lepší způsob, jak si s tím poradit.
„Myslíš, že se tvoje pocity ohledně Stefana v poslední době nějak změnily ?“ zeptala se Elena.
„Cože ?“
„Myslíš si... “ Ach, Bože, není vůbec lehké hledět do těch tmavých očí barvy nekonečného vesmíru. Zvlášť když včera večer byly plné myriád hvězd... „Myslíš, žes o něm začal smýšlet jinak ? Ctít jeho přání víc, než jsi to dělával dřív ?“
Teď na ni Damon nepokrytně zkoumavě hleděl a ona zase zkoumavě hleděla na něho.
„Myslíš to vážně ?“ zeptal se.
„Naprosto,“ potvrdila a s nadlidským úsilím zahnala slzy tam, kam patří.
„Včera večer se něco stalo,“ řekl a bedlivě sledoval její tvář. „Mám pravdu ?“
„Něco se stalo, ano,“ potvrdila Elena. „Bylo to... bylo to spíš jako... “ Musela vydechnout a přitom se už neudržela a propukla v pláč.
„Šiniči! Šiniči, che bastardo! *Ten parchant!+ Imbroglione! *Šejdíř!+ Ten zloděj! Já ho zabiju, a zabiju ho pomalu!“ Damon byl najednou všude; chvilku byl vedle ní a objímal ji kolem ramen, v příští vteřině řval kletby z okna a hned byl zase zpátky a držel ji za ruce.
Ale pro Elenu mělo význam pouze jediné slovo. Šiniči. Kitsune s těmi tmavými, šarlatem lemovanými vlasy, který je už připravil o tolik výměnou za udání polohy Stefanova vězení.
„Mascalzone! *Darebák!+ Maleducato... “ [Nevychovanec] Elena Damonovy kletby nevnímala. Takže je to pravda. Minulou noc Damonovi úplně ukradli, byla mu odňata z mysli tak dokonale jako ony chvíle, kdy na něj použila Křídla vykoupení a Křídla čistoty. Tehdy s tím souhlasil. Ale včerejší noc – a jaké další věci si lišák bere ?
Úplně vymazat jeden večer a noc – a zvláště tenhle večer a tuhle noc, to znamená, že...
„On nikdy nezrušil to spojení mezi mojí myslí a tou jeho. Pořád do mě může nahlížet, kdykoliv ho napadne.“ Damon konečně přestal klít a přestal přecházet sem a tam. Seděl v křesle proti posteli a ruce měl svěšené mezi koleny. Vypadal neobvykle ztraceně.
„Eleno, musíš mi to říct. Co mi vzal včera v noci ? Prosím!“ Damon vypadal, že by snad před ní i padl na kolena, aniž by to hrál. „Pokud... pokud... to je to, co si myslím... “
Elena se usmála, ačkoliv jí po tváři stále stékaly slzy. „Nebylo to – co by si kdokoliv myslel, předpokládám,“ odpověděla.
„Ale..!“
„Řekněme prostě, že ten čas – byl můj,“ pokračovala Elena. „Pokud ti cokoliv ukradl nebo pokud se o to pokusí v budoucnu, klidně ti to povím. Ale tohle... to bude moje věc.“ Alespoň
dokud jednoho dne nerozbiješ ten svůj obrovský balvan plný tajemství, pomyslela si.
„Dokud to z něj nevyrvu spolu s jeho jazykem a chvostem!“ vrčel Damon a znělo to jako opravdové vrčení divokého zvířete. Elena byla šťastná, že ten hněv není namířený proti ní. „Neboj se,“ dodal Damon tak mrazivým hlasem, že zněl snad ještě děsivěji než zvířecí zuřivost. „Já ho najdu bez ohledu na to, kde se skrývá. A vezmu si zpátky, co mi patří. A mohl bych si klidně vzít i celou jeho zrzavou kožešinu, když už jsme u toho. Udělám ti z ní krásné palčáky, co říkáš ?“
Elena se zkusila usmát a docela se jí to podařilo. Začínala se vyrovnávat s tím, co se přihodilo, ačkoliv ani na okamžik nevěřila, že by ji Damon nechal samotnou, než vymlátí ze Šiničiho pravdu. Uvědomila si, že podvědomě trestá Damona za to, co provedl Šiniči, a že je to špatné. Slibuju, že se nikdo o minulé noci nedozví, řekla si. Ne dřív než Damon. Neřeknu to ani Bonnii a Meredith.
Tím pro ní bylo všechno těžší, a proto možná i spravedlivější.
Zatímco uklízeli nepořádek po Damonově posledním výbuchu zlosti, Damon se najednou natáhl a setřel Eleně stopy slz z tváře.
„Děkuju..., “ začala Elena. Pak se zarazila. Damon se prsty dotýkal svých rtů.
Hleděl na ni, překvapeně a poněkud zklamaně. Pak jenom pokrčil rameny. „Pořád je to návnada pro jednorožce,“ prohlásil. „Neříkal jsem něco takového včera večer ?“
Elena zaváhala a pak se rozhodla, že tato slova nepatří do oněch klíčových chvil naprostého tajemství.
„Ano, říkal. Ale – neprozradíš mě, viď ?“ dodala najednou nervózně. „Slíbila jsem svým přátelům, že nic nepovím.“
Damon na ni zíral. „Proč bych měl někomu něco říkat ? Teda pokud nemluvíš o té malé zrzce ?“
„Jak jsem ti řekla; nepovím nic. Až na to, že Caroline zjevně panna není. No, při všem tom kraválu kolem jejího těhotenství... “
„Ale nezapomeň,“ přerušil ji Damon. „Přišel jsem do Fell's Church ještě před Stefanem; jenom jsem se déle držel ve stínech. A způsob, jakým jsi mluvila... “
„Já vím. Líbili se nám kluci a my jsme se líbily jim a už jsme měly svoji pověst. A tak jsme prostě mluvily, jak se nám zrovna mluvit chtělo. Něco z toho mohla být pravda, ale něco z toho se dalo chápat různě – no a ty sám víš, jaké řeči mezi sebou kluci vedou... “
Damon věděl. Přikývl.
„No, a tak o nás brzo všichni mluvili, jako bychom dělaly všechno a se všema. Dokonce o tom psaly do školních novin a ročenek a na zdi na záchodech. Ale i my jsme měly svoji básničku a občas jsme se pod ni i podepsaly. Jak to jen bylo ?“ Elena přinutila myšlenky vrátit se o rok dva zpátky a zarecitovala:
„To, co slýcháš, nemusí pravdou znít,
to, co čítáš, nemusí skutečné být,
ty jazyky mohou mlít tebe, až je příště uslyšíš,
a nemysli, jejich řeči nezměníš,
jen proto, že víš – to víš!“
Elena dokončila přednes, pohlédla na Damona a najednou pocítila naléhavou touhu dostat se ke Stefanovi. „Jsme už skoro tam,“ řekla. „Pospěšme si.“
Komentáře
Přehled komentářů
Wow tons of valuable advice.
how to become a good essay writer https://essaywriting4you.com what can i write my essay on https://essaywritingservicehelp.com
writing a 5 paragraph essay b37eji
(Gregoryspago, 4. 4. 2023 6:06)