9.kapitola
Matt pozoroval, jak si paní Flowersová prohlíží odznak šerifa Mosserga. Držela ho zlehka a prsty druhé ruky po něm přejížděla.
Ten odznak získali od Rebeky, neteře šerifa Mossberga. Úplně náhodou do ní odpoledne skoro vrazil. Pak si všiml, že má na sobě pánskou košili místo šatů. Ta košile mu byla povědomá – byla to totiž košile ridgemontského šerifa.
A pak si všiml, že na košili je i šerifský odznak. O šerifu Mossbergovi se mohlo říkat spousta věcí, ale rozhodně by neztratil svůj odznak. Matt zapomněl na veškerou galantnost a strhl malý kovový štítek dřív, než ho stihla Rebecca zarazit. Od té doby měl podviný pocit kolem žaludku, který neustále sílil. A výraz tváře paní Flowersové ho rozhodně neuklidňoval.
„Odznak nebyl v přímém kontaktu s jeho pokožkou,“ řekla tiše, „takže dostávám jen rozmazané obrazy. Ale, ach můj milý Matte,“ zdvihla k němu sklíčený pohled, „mám obavy.“ Otřásla se na své židli u kuchyňského stolu, na kterém staly nedotčené dva hrnky horkého ochuceného mléka.
Matt si potřeboval odkašlat a zdvihl k ústům jeden hrnek. „Chcete říct, že je potřeba ho jít ven hledat.“
„To musíme,“ odpověděla paní Flowersová. Smutně zavrtěla hlavou s jmenými chomáčky bílých vlasů. „Moje drahá máma na tom důrazně trvá a já to také cítím – tento předmět vyzařuje značný nepokoj.“
Matt pocítil záblesk pýchy, že opatřil tento „předmět“, – dokonce na okamžik přemohla jeho strach. A pak si pomyslel: Jasně, krást odznaky dvanáctiletým školačkám ze šatů, to je rozhodně čin, na který můžu být pyšný.
Z kuchyně zazněl hlas paní Flowersové: „Raději by sis měl obléct několik košilí a svetrů a taky tohle.“ Objevila se v kuchyňských dveří a v ruce nesla několik dlouhých kabátů, zjevně pocházejících ze skříně před kuchyňskými dveřmi, a také několik párů zahradkářských rukavic.
Matt vyskočil, aby jí pomohl s plnou náručí šatstva, a pak se ho zmocnil záchvat kašle, když ho obklopil pach kuliček proti molům a čehosi dalšího, kořeněného.
„Proč jsem si najednou vzpomněl na Vánoce ?“ zeptal se mezi záchvatem kašle po každém slově.
„Ach, to bude hřebíčkový recept na uchování šatstva od pratety Morwen,“ odpověděla paní Flowersová. „Některé z těch kabátů jsou z matčiných časů.“
Matt jí věřil. „Ale venku je pořád ještě teplo. Proč bychom si vůbec měli brát kabáty ?“
„Pro ochranu, milý Matte, pro ochranu! Tohle oblečení má v sobě vetkané zaříkání na ochranu před zlem.“
„Dokonce i ty zahradnické rukavice ?“ zeptal se Matt pochybovačně.
„Dokonce i ty rukavice,“ přitakala paní Flowersová rozhodně. Odmlčela se a pak dodala tichým hlasem: „A taky bychom si měli najít baterky, milý Matte, protože tohle je něco, co budeme muset udělat ve tmě.“
„To si děláte legraci!“
„Ne, bohužel nedělám. A musíme vzít taky nějaký provaz, kterým se svážeme dohromady. Za žádných okolností nesmíme dnes v noci vstoupit do houštin Starého lesa.“
O hodinu později Matt stále ještě přemýšlel. Neměl ani chuť na pořádnou večeři z dušených lilků au formage, protože kolečka v hlavě se mu prostě nechtěla přestat otáčet.
Zajímalo by mě, jestli se takhle cítí Elena, přemýšlel, když chystá ty svoje plány A, B a C. Zajímalo by mě, jestli si někdy připadá hloupě, když to dělá.
Cítil, jak se mu svírá srdce smutkem, a už po milionté od chvíle, kdy ji a Damona opustil, uvažoval, jestli udělal správnou věc.
Muselo to být správné, řekl si. A to bolelo nejvíc, což byl důkaz, že je to pravda. Věci, které doopravdy bolí, bývají doopravdy správné.
Ale chtěl jsem se s ní alespoň rozloučit...
Ovšem kdyby ses šel rozloučit, nikdy bys neodešel. Už to konečně pochop, ty pitomče, pokud jde o Elenu, jsi ten největší břídil pod sluncem. Od chvíle, kdy si našla kluka, který se jí zalíbil víc než ty, se snažíš, jako bys byl Meredith nebo Bonnie, aby s ním mohla být a neobtěžoval ji Nebezpečnej kluk. Možná byste si všichni mohli pořídit stejný trička s nápisem: Jsem pes a sloužím princezně Ele...
TŘÍSK!
Mat vyskočil a přistál v podřepu, což bylo podstatně bolestivější, než to vypadá na dilmových plátnech.
Drrrnnn – prásk!
Byla to uvolněná okenice na druhé straně pokoje, která pěkně hlasitě bouchla. Budova penzionu byla v hodně špatném stavu a dřevěné okenice se občas z ničeho nic uvolnily ze svých držáků.
Ale byla to skutečně jenom náhoda ? přemýšlel Matt, jakmile se mu trohu uklidnilo bušící srdce. A zrovna v tomhle penzionu, kde Stafan strávil tolik času ? Možná tu jsou stále ještě ozvěny jeho ducha, naladěného na to, co si lidé uvnitř myslí. Pokud ano, dostal Matt právě ránu na solar, alespoň podle toho, jak se teď cítil.
Promiň, brácho, pomyslel si a skoro to řekl nahlas.
Nechtěl jsem pomlouvat tvoji holku. Ona je pod velikým tlakem.
Pomlouvat jeho holku ?
Pomlouvat Elenu ?
Sakra, vždyť on by byl první, kdo by praštil kohokoliv, kdo by pomlouval Elenu. Tedy za předpokladu, že by Stefan nepoužil nějaký upíří trik, aby ho dostal dřív!
A o to Elena vždycky říká ? Člověk nemůže být připravený na všechno. Nemůžeš mít příliš mnoho alternativních plánů, prostě proto, že stejně jistě, jako že Bůh dal burákům otravnou slupku, bude mít i tvůj hlavní plán nějaké chyby.
Proto taky Elena zapojuje do svýh plánů co nejvíce lidí – a co na tom, jestli sekámoši C a D nakonec nemusejí anažovat, hlavně, že tam jsou, kdyny to bylo zapotřebí.
S těmito myšlenkami a hlavou o mnoho jasnější, než měl od chvíle, kdy prodal prius a dal Stefanovy peníze Bonnii a Meredith na letenky, se Matt dal do práce.
„A tak jsme s vydali na procházu kolem sídla, viděli jsme jablečný sad, pomerančový sad a třešňový sad,“ vyprávěla Bonnie Eleně, která vypadala malá a bezbranná, jak tam ležela ve svojí postely s nebesy obklopené zlatavými závěsy, jež byly nyní stažené střapci v různých odstínech zlaté. Bonnie byla pohodlně usazená na zlatě čalouněné židli, kterou si přitáhla k posteli. Malá chodidla měla opřená na peřinách.
Elena nebyla dobrý pacient. Trvala na tom, že chce vstát. Chce už chodit. To jí udělá mnohem líp než ovesná kaše, steaky, mléko a petkrát za den návštěvy doktora Meggara, který se do sídla přistěhoval.
Ale věděla, čeho se všichni opravdu bojí. Bonnie jí to všechno vybreptala během jednoho dlouhého žalostného pláče jedné noci, když měla službu u její postele.
„K... křičela jsi a všichni u... upíři to slyšeli. A Sage prostě popadl mě a Meredith pod paží jako dvě koťata a rozběhl se po hlase. Ale mezitím se k tobě dostala spousta dalších lidí dřív! Byla jsi v bezvědomí a Damon taky a kdosi prohlásil, že jste byli napadeni a jste oba mrtví! A vš... všichni ř... říkali: ,Zavolejte Stráže´! A já jsem trošičku omdlela.“
„Pšššt,“ těšila ji Elena laskavě – a prozíravě. „Dej si trochu Black Magic, udělá ti to dobře.“
Bonnie si trochu dala. A pak ještě trochu. A pak pokračovala ve vyprávění. „Ale Sage musel něco poznat, protože zvolal: ,Hej, já jsem lékař, já je vyšetřím.´A opravdu bys mu věřila, jak přesvědčivě to řekl.“
„A pak vás oba prohlídl a myslím, že mu hned došlo, co se stalo, protože přikázal: ,Zavolejte nosítka! Musím je vzít k doktoru Meggarovi, je to můj učený kolega.´A pak přišla samotná lady Fazina a nabídla, že vás může nechat odnést v jedněch z jejích nosítek a vrátit je kdykoliv později. Ona je tááááák bohatá! A pak jsme vás vynesli zadním vchodem, protože tam byli... byli nějací hajzlové, kteří říkali ,nechtě je chcípnout´. Byly to opravdové démonky, bílé jako sníh, říká se jim Sněhové ženy. A pak, pa už jsme byli v nosítkách a, ach, Bože, Eleno! Tys umřela! Dvakrát jsi přestala dýchat! A Sage a Meredith se střídali v umělém dýchání. A já – já jsem se hrozně moc modlila!“
Elena, kterou už příběh úplně vtáhl, ji objímala, ale Bonnie se znovu rozplakala.
„A pak jsme doktoru Meggarovi bouchali na dveře, jako bychom je chtěli vylomit... a... a někdo mu řekl, co se stalo, a on tě vyšetřil a prohlásil, že potřebuješ transfuzi. A já jsem nabídla svoji krev, protože jestli si pamatuješ, tak ve škole jsme obě dávaly krev pro Jody Wrightovou a byly jsme skoro jediné, kdo to mohl udělat, protože máme stejnou krvní skupinu. A doktor Meggar pak připravil dva stoly tak rychle jako blesk a já jsem se tak třásla strachy, že se mi sotva trefil jehlou do žíly, ale nakonec se to podařilo. Dali ti trochu mojí krve. A víš, co mezitím dělala Meredith ? Dovolila Damonovi, aby ji kousl. No doopravdy! A doktor Meggar poslal nosítka zpátky a nařídil sloužícím, aby se zeptali, ,kdo chce příplatek´, t... tak se to totiž tady dělá – a nosítka se vrátila plná sloužících. Nevím, kolik jich Damon kousnul, ale bylo to hrozně moc! Doktor Meggar řekl, že to je pro něho ten nejlepší lék. A pak Meredith a Damon a všichni přesvědčovali doktora Meggara, aby se nám přestěhoval, jako myslím natrvalo. A lady Ulma slíbila, že dům, kde až doteď bydlel, nechá přebudovat na nemocnici pro chudé. A od té doby jsme se prostě všichni snažili, abyste se uzdravili. Damonovi se udělalo dobře už druhý den ráno. A pak on a Lucen a lady Ulma – chci říct, byl to jejich nápad, ale on ho uskutečnil – poslali perlu lady Fazině. Takovou, pro kterou Ulmin otec nikdy nenašel kupce, který by byl tak bohatý, aby si ji mohl dovolit, protože ta perla je hrozně veliká, jako pořádná pěst, ale nepravidělná, má záhyby a vlny a leskne se jako stříbro. Pověsili ji na masivní řetěz a poslali lady Fazině jako poděkování.“
Bonnii se oči znovu zalily slzami. „Prostě vás oba s Damonem zachránila. Ta nosítka vám zachránila životy.“ Bonnie se naklonila a pošeptala jí: „A Meredith mi řekla – je to tajemství, ale ne před tebou –, že nechat se kousnout není zas tak špatný pocit.“ Bonnie se protáhla a zívla jako kotě. „Byla bych další na řadě na kousnutí, ale tys potřebovala moji krev. Lidskou krev, ale moji zvlášť. Myslím, že tady vědí všechno o krevních skuinách, protože dokážou rozdíly poznat čichem a chutí.“ Pak poskočila na židli a zeptala se: „Chceš vidět tu půl liščího klíče ? Byli jsme si naprosto jistí, že je po všem a že ji nikdy nenajdeme, ale když Meredith odešla do ložnice, aby se nechala kousnout – a přísahám, že to je všechno, co tam dělali – Damon jí ten klíč dal a požádal ji, aby na něj dávala pozor. A tak si ho vzala a starala se o něj a teď je v malé truhličce. Tu Lucen vyrobil z materiálu, který vypadá jako plast, ale není.“
Elena obdivovala maličký zahnutý tvar klíče, ale kromě toho nebylo jinak v posteli co dělat, leda si povídat neo číst klasiky a encyklopedie ze Země. Dokonce ani nedovolili, aby mohla odpočívat v jednom pokoji s Damonem.
Elena věděla proč. Bojí se, že si nebude s Damonem jenom povídat. Bojí se, že se k němu přiblíží, ucítí tu jeho důvěrně známou exotickou vůni, složenou z italského bergamotu, citrusů a kardamomu, podívá se do jeho černých očí, ve který se skrývá celý vesmír, a pak se jí podlomí kolena a vzbudí se jako upír.
Vůbec ničemu nerozumějí! Přece si s Damonem bezpečně vyměňovali krev už týdny před touhle krizí. Pokud hoo zase něco nepřipraví o soudnost, jako předtím ta bolest, bude se chovaz jako dokonalý gentleman.
„Hm,“ zamumlala Bonniě, kdyš slušela tyhle protesty a postrkávala střírně nalakovaný nehty u nohou po zemi malý polštářek. „Možná bych jim radši neříkala, že sis s ním už tolikrát vyměňovala krev. Mohli by si o tom něco myslet, víš, špatně si to vykládat.“
„Není co si špatně vykládat. Přišla jsem, přišla jsem, abych zachránila svého milovaného Damona, a Stefan mi jenom pomáhá.“
Bonnie se na ni zahleděla s nakrčeným obočím a stáhla pusinku, ale neřekla ani slovo.
„Bonnie ?“
„Mmm – hmmm ?“
„Řekla jsem právě to, co si myslím, že jsem řekla ?“
„Mmm – hm.“
Elena jedním pohyem nabrala hrst polštářů a hodila si je na hlavu, až pod nimi úplně zmizela. „Mohla bys, prosím tě, vyřídit šéfkuchaři, že si dám další steak a velkou sklenici mlíka ?“ ozval se zdušený hlas zpod polštářů. „Nějak se necítím dobře.“
Matt si pořídil nové auto z vrakoviště. Vždycky se mu podařilo opatřit si nějaké rozumně funkční, když se opravdu snažil. A tak teď mířil za neustálých přískoků a startování do domu Obasaan.
Do domu paní Saitouové, opravil se spěšně. Nechtěl porušit neznámé kulturní zvyklosti – ještě k tomu, když jde požádat o laskavost.
U Saitouů otevřela dveře žena, kterou nikdy předtím neviděl. Byla přitažlivá a oblečená do dramaticky široké šarlatové sukně – nebo to možná byly hodně široké šarlatové kalhoty – při jejím rozkročeném postoji se to nedalo snadno poznat. K tomu měla bílou blůzku. Měla nápadně krásnou tvář – dvě lokny černých vlasů a menší lokna nad čelem, která jí spadala až k obočí.
Ale nejzajímavější na ní bylo, že držela dlouhý zahnutý meč zamířený přímo na Mattovu hruď.
„Z... zdravím,“ zakoktal se Matt, když se dveře rozlétly a odhalily tento obraz.
„Tohle je dům dobra,“ řekla žena. „Není to dům pro zlé duchy.“
„To jsem si ani nikdy nemyslel,“ ujistil ji Matt a ustupoval před mečem, když se žena vydala směrem k němu. „Čestné slovo.“
Žena zavřela oči a zřejmě se ponořila do své vlastní mysli. Pak náhle sklonila meč. „Mluvíš pravdu. Nepřicházíš ve zlém. Posím, vejdi.“
„Děkuji vám,“ vydechl si Matt. Ještě nikdy nebyl tak šťastný, že ho žena vpustila do domu.
„Orime,“ ozval se slabý tenký hlas shora. „Je to jedno z dětí ?“
„Ano, Hahawe,“ zavolala žena, na kterou Matt nedokázal přestat myslet jako na ,ženu s mečem´.
„Pošli mi ho nahoru, ano ?“
„Samozřejmě, Hahawe.“
Ha ha – jakže, Hahawe ?“ vyptával se Matt, když se mu podařilo obrátit nervózní zasmání v zoufalou otázku, jakmile meč opět projek kolem jeho břicha. „Ne Obasaan ?“
Žena s mečem se poprvé usmála. „Obasaan znamená babička. Hahawe je jeden ze způsobů, jak říct matko. Ale maminka určitě nebude mít nic proti tomu, abys jí říkal Obasaan; je to přátelský pozdrav pro jeho ženu jejího věku.
„Dobře,“ souhlasil Matt a ze všech sil se snažil vypadat jako naprosto přátelský chlapík.
Paní Saitouová mu pokynula směrem ke schodům. Nakoukl do několiká pokojů, než našel ten, kde na velikém futonu umístěném přesně uprostřed prázdné místnosti odpočívala žena, která působila tak křehce, jako by ani nebyla skutečná.
Vlasy měla stejně jemné a černé jako žena dole. Byly tak vyčesané a upravené, že kolem ní spočívaly na polštáři jako svatozář. Jenže tmavé řasy na bledých tvářích byly zavřené a Matt přemítal, jestli upadla do jedné z těch náhlých dřímot, které často přepadají starší osoby.
Ale pak najednou křehoučká dáma otevřela oči a usmála se. „Ále, to je Masato-chan!“ zaradovala se a pohlédla na Matta.
To nebyl dobrý začátek, když ani nepozná, že tenhle blond chlapec není její japonský kamarád z doby před nějakými šedesáti lety...
Ale pak se rozesmála a malou dlaní si zakryla ústa. „Já vím, já vím,“ řekla. „Ty nejsi Masato. Stal se z něho bankéř, hodně bohatý. Hodně tlustý na břiše natvrdlý v hlavě.“
Znovu se na něho usmála. „Posaď se, prosím. Můžeš mi říkat Obasaan, jestli chceš, nebo Orime. Moje dcera se jmenuje po mně. Ale měla těžký život, stejně jako já. Být chrámovou kněžkou – a samurajkou... to vyžaduje disciplínu a mnoho práce. Moje Orime si vedla moc dobře... dokud jsme nepřijely sem. Hledaly jsme město, které bude mírumilovné a tiché. A místo toho Isobel našla... Jima. A Jim byl... nevěrný.“
Matta svrběl jazyk touhou bránit svého kamaráda, ale čím by ho mohl hájit ? Jim strávil jednu noc s Caroline – na její naléhavé pozvání. A pak se ho zmocnila posedlost, kterou přenesl na svou přítelkyni Isobel, jež si pak bizarně znetvořila celé tělo piercingem – mimo jiné...
„Musíme je dostat,“ uslyšel Matt svůj naléhavý hlas. „Ty kitsune, kteří to všechno způsobili – kteří nakazili Caroline. Šiničiho a jeho sestru Misao.“
„Kitsune.“ Obasaan pokyvovala hlavou. „Ano, od začátku jsem říkala, že v tom nějaký z nich bude namočený. Tak se na to podívejme; požehnala jsem talismanům a amuteltům pro tvé kamarádky...“
„A taky kulkám. A potřeboval bych další, mám jich plné kapsy,“ přiznal Matt zahanbeně a vysypal kulky nejrůzněších ráží na kraj jejího futonu. „Dokone jsem našel na webu nějaké modlitby proti liškodlakům.“
„Ano, připravil ses svědomitě. To je dobře.“ pochválila ho Obasaan a začala si prohlížet vytištěné texty modliteb. Matt se zastyděl, protože jenom plnil seznam úkolů od Meredith, takže ta pochvala vlastně patřila jí.
„Nejdřív požehnám kulkám a pak ti napíšu další amulety,“ oznámila. „Umístíš amulety tam, kde nejvíce potřebuješ ochranu. No a předpokládám, že víš, co se dělá s kulkami.“
„Ano, madam.“ Matt zalovil v kapse po posledních pár kousků a vložil je do natažených rukou Obasaan. Pak zazpívala dlouhou a složitou modlitbu a své drobné ruce držel vztažené nad kulkami. Mattovi ten zpěv nepřipadal děsivý, ale věděl, že coby médium je úplně nemožný a že Bonnie by v tom pravděpodobně viděla a slyšela věci, které on nedokáže.
„Mám mířit na nějakou specifickou část těla ?“ vyptával se Matt, zatímco sledoval stařenku a pokoušel se sledovat průběh obřadu ve vlastním výtisku modliteb.
„Ne, stačí jakákoliv část těla nebo hlava. Pokud se ti podaří ustřelit chvost, oslabíš ho, ale taky rozzuříš.“ Obasaan se odmlčela a odkašlala si suchým babičkovským kašlem. Než se stihl Matt nabídnout, že zaběhne dolů pro něco k pití, vešla paní Saitouová s podnosem a třemi čaji v malých mističkách.
„Děkuji, že jste měli strpení,“ pronesla zdvořile a plavně poklekla, aby je obsloužila. Při prvním doušku Matt zjistil, že kouřící zelený čaj je mnohem lepší, než by čekal podle svých několika předchozích zkušeností.
Pak se rozhostilo ticho. Paní Saitouová seděla a hleděla na šálek, Obasaan ležela a pod svou dekou vypadala bílá a svrasklá a Matt cítil, jak se v něm vzmáhá příval slov.
Nakonec, přestože mu zdraví rozum radil, aby byl zticha, promluvil: „Panebože, je mi tak líto Isobel, paní Saitouová! Vůbec si to nezasloužila! Jenom bych chtěl, aby jste věděly, že... že je mi to hrozně líto a že dostanu toho kitsune, který za tím je. Slibuji vám, že ho dostanu!“
„Kitsune ?“ vyštěkla paní Saitouová ostře a zírala na něho, jako by se snad zbláznil. Obasaam na něho s lítostí hleděla ze svých podušek. Pak paní Saitouová, aniž by počkala, až bude moci posbírat čajový servis, vyskočila a vyběhla z pokoje.
Matt se nezmohl na slovo. „Já... já...“
Obasaan se ozvala z podušek: „Nebuď z toho tak rozrušený, mladý muži. Moje dcera je sice kněžka, ale ve svých názorech je velmi moderní. Pravděpodoně by ti řekla, že kitsune ani neexistují.“
„Dokonce ani – chci říct, ona si myslí, že Isobel...?“
„Myslí si, že v tomhle městě jsou v činnosti zlé síly, ale obyčejného ,člověčího´druhu. Myslí si, že Isobel udělala to, co udělala, protože byla pod velkým tlakem, když se pokoušela být vynikající studentkou, vynikající kněžkou a vynikající samurajkou.“
„Chcete říct, že se za to paní Saitouová cítí vinná ?“
„Za většinu toho obviňuje Isobelina otce. Je to pravý japonský podnikatel a žije v Japonsku.“ Obasaan se omlčela. „Ani nevím, proč ti to všechno vyprávím.“
„Omlouvám se,“ ozval se spěšně Matt, „nechtěl jsem vyzvídat.“
„To ne, ale záleží ti na ostatních lidech. Kéž by si bývala Isobel našla chlapce, jako jsi ty.“
Matt pomyslel na žalostnou postavu, kterou navštívil v nemocnici. Většinu jejích jizev nakonec zakryje oblečení – je jestli se naučí znovu mluvit. Statčně řekl: „No, já jsem pořád ještě nezadaný.“
Obasaan se na něho mírně usmála a pak opět položila hlavu na podušku – ne, vlastně je to dřevěný podhlavník, uvědomil se Matt. Nepůsobil zrovna moc pohodlně. „Je to veliká škoda, že muse jí být sváry mezi lidskou rasou a kitsune,“ dodala. „Protože se říká, že jeden z našich předků si vzal liškodlačí ženu.“
„Cože se říká ?“
Obasaan se zasmála a zase si zakryla ústa rukou. „Mukashi-mukashi, nebo jak vy říkáte, kdysi dávno za časů pradávných pověstí se velký Šogun velmi rozhněval na všechny kitsune na svém panství za všechny ty rošťárny, které prováděli. Mnoho dlouhých let prováděli nejrůznější vylomeniny, ale když je začal podezřívat, že zničili úrodu na polích, byl konec. Svolal všechny muže a ženu na svém sídle a řekl jim, ať si vezmou oštěpy, šípy, kameny, motyky a košťata a vyženou všechny liškodlaky, kteří mají sruby na jeho panství, a dokonce i obyčejné lišky z půdy. Ale noc předtím, než se to mělo uskutečnit, měl sen, ve kterém k němu přišla krásná žena a řekla, že je odpovědná za všechny liškodlaky na panství. Řekla mu ,Sice my, kitsune, tropíme rošťárny, ale zase to oplácíme lidem likvidací krys, myší a hmyzu, kteří doopravdy ničí úrodu. Souhlasil bys s tím, že si vyliješ svůj hněv pouze na mne a popravíš jen mne samotnou místo všech lišek ? Přijdu si k tobě za úsvitu pro odpověď.´
A nejkrásnější z kitsune dodržela slovo, přišla za úsviu s dvanácti překrásnými pannami jako společnicemi, ale nade všemi vynikala, jako měsíc vyniká nas hvězdami. Šogun ji nedokázal připravit o život a místo toho ji požádal o ruku. Jejích dvanáct společnic provdal za dvanáct nejvěrnějších vazalů. Říká se, že to byla věrná žena a že mu porodila mnoho dětí divokých jako sluneční bohyně Amaterasu a krásných jako měsíc sám. Tak to pokračovalo, až jednoho dne Šogun na cestách náhodou zabil lišku. Pospíšil si domů, aby své ženě vysvětlil, že to nebylo úmyslně, ale když tam dorazil, našel svou domácnost ve smutku, protože ho jeho žena opustila i se všemi syny a dcerami.“
„To je smutné,“ zamumlal Matt, který se snažil být zdvořilý, ale v tom se vzbouřil jeho smysl pro logiku. „Počkat, ale jestli všichni odešli...“
„Vídím, že jsi vnímavý mladý muž,“ zasmála se křehká stařenka. „Všichni jeho synové a dcery byli pryč... až na nejmladší dívenku, která oplývala neskonalou krásou, navzdory tomu, že byla ještě dítě. Řekla mu: ,Příliš tě miluji, tatínku, než abych tě mohla opustit, přestože budu muset celý zbytek života prožít v lidské podobě.´A proto se říká, že náš původ odvozuje od kitsune.“
„No jo, ale tihle kitsune nemají na svědomí jenom tropení různých rošťáren nebo ničení úrody,“ namítal Matt. „Vyrazili zabíjet. A my jim musíme ten útok oplatit.“
„Ale samozřejmě, samozřejmě. Nechtěla jsem tě svým malým příběhem rozrušit,“ odpověděla Obasaan. „Teď ti napíču ty amulety.“
Teprve když Matt odcházel, objevila se u dveří paní Saitouová. Vložila mu něco do ruky. Když si to prohlédl, zjistil, že to je stejný kaligrafický znak, jaký mu dala Obasaan. Až na to, že byl menší a napsaný na...
„Samolepící štítek ?“ otázal se Matt užasle.
Paní Saitouová přikývla. „Skvěle se hodí, když chceš to zaklínání lípnout na čumák nebo třeba na větve stromů nebo tak.“ Když na ni dál zíral v naprostém úžasu, dodala: „Moje matka neví úplně všechno o všem.“
Pak mu podala ještě rubustní dýku, která byla sice menší než její meč, ale velmi funkční – Matt se o ni okamžitě řízl.
„Vlož svou důvěru v přátele a ve své instinkty,“ poradila mu. Lehce omámený, ale povzbuzený Matt zamířil k domu doktorky Alpertové.