8.kapitola
Kdosi se jí pokoušel dát napít ze sklenice. Elena měla tak zostřený čich, že přímo cítila, jakou chuť má obash sklenice – víno Balack Magic.
„Mon infant [mé dítě], je to pro tvoje dobro. Vypij to.“ Elena odvrátila hlavu. Cítila, jak se jí zmocňuje rozvířená temnota a odnáší ji pryč. Ano, to je lepší. Proč ji prostě nenechají napokoji ?
V nejhluších sférách komunikace s ní byl v temnotě ten malý chlapec. Vztáhla ruce a on jí vběhl do náručí. Zdálo se, že jeho řetězy jsou lehčí než... kdy ? Dřív. To bylo všechno, na co si dokázala vzpomenout.
Jsi v pořádku ? zašeptala dítěti. Hluboko v nitru, na této úrovni komunikace, zněl i šepot jako výkřik.
Neplač. Žádné slzy, prosil ji a ta slova jí připomněla cosi, na co si nedokázala zřetelně vzpomenout, a tak mu jen přiložila prst na rty a nežně ho utišila.
Ozval se velmi hlasitý hlas Zvenčí. „Takže, mon infant [mé dítě], ty ses rozhodla stát se un vampire encore une fois [upírem ještě jednou].“
Tak tohle se děje ? Zašeptala chlapci. Já zase umírám ? A stanu se upírem ?
Já nevím! Vykřiklo dítě. Já nevím nic! On je rozzlobený. Bojím se.
Sage ti neublíží, slibovala. On už je upír a je to tvůj přítel.
Ne Sage...
Tak koho se to bojíš ?
Jestli znovu umřeš, skončím celý omotaný řetězy. Dítě jí ukázalo žalostný obrázek sebe samého ovinutého mnoha smyčkami těžkého řetězu.I přes ústa. Dusí se. Paže připoutané těsně k těu a nohy k obrovské kouli. Ještě k tomu měla oka řetězu hroty, také všude, kde se dotkla jemné dětské pokožky, vytryskla krev.
Kdo by něco takového udělal ? vykřikla Elena. Až s ním skončím, bude si přát, aby se nikdy nenarodil. Řekni mi, kdo se ti thole chystá udělat!
Dětská tvář byla smutná a zmatená. Já to udělám, řekl smutně. On to udělá. On. Já. Damon. Protože my budeme zodpovědní za tvou smrt.
Ale když to není jeho vina...
My musíme. My musíme. Ale já možná umřu, lékaři říkají...
V poslední větě zazněl tón naděje.
To Elenu přesvědčilo. Jestliže Damon neuvažuje jasně, pak možná ani ona neuvažuje jasně, domýšlela si pomalu. Možná... možná by měla udělat to, co si přeje Sage.
A doktor Meggar. Poznávala jeho hlas jakoby skrze hustou mlhu: „...proboha, vždyť jsi pracoval celou noc. Přenech to zase na chvíli někomu jinému.“
Ano... celou noc. Elena si nepřála znovu se probudit – a vůli měla silnou.
„Možná bychom se mohli vyměnit ?“ varhl kdosi – nějaká dívka – mladá dívka. Slabý hlas, ale silná vůle. Bonnie.
„Eleno, tady je Meredith. Cítíš, jak tě držím za ruku ?“ Následovala pauza a pak mnohem hlasitější, vzrušený hlas: „Hej, ona mi stiskla ruku! Viděli jste to ? Sage, řekněte Damonovi, aby sem rychle přišel.“
Odplouvá...
„...napít ještě trošku, Eleno ? Já vím, vím že se ti z tihi dělá špatně. Ale vypij un peu [trošku], kvůli mně, ano ?“
Odplouvá...
„Tres bon, mon infant [Velmi dobře mé dítě!]! Maintenant [A teď], co takhle trošku mléka ? Damon je přesvědčený, že dokážeš zůstat člověkem, když budeš pít mléko.“
Elena si tom myslela svoje. Zaprvé, že jestli vypije ještě trošku čehokoliv, praskne. A zadruhé, že nehodlá nikomu dávat takhle bláznivé sliby.
Pokusila se promluvit, ale vyšlo z ní jen suché zašeptání: „Řekněte Damonovi, že se neuzdravím, pokud neosvobodí toho malého chlapce.“
„Koho ? Jakého malého chlapce ?“
„Eleno, drahoušku, všichni malí chlapci na tomhle panství jsou svobodní.“
Meredith: „Tak ji necháme, ať to Damonovi poví sama ?“
Dakoktor Meggar: „Eleno, Damon je přímo tady, na pohovce. Oba jste byli velmi nemocní, ale už se začínáte uzdravovat. Eleno, posuneme teď vyšetřovací lehátko, aby sis s ním mohla promluvit. Tak, už to je.“
Elena se pokusila otevřít oči, ale světlo jí připadalo bolestně jasné. Nadechla se a zkusila to znovu. Pořád příliš jasné. A už neumí ztlumit ostrost svého vnímání. A tak mluvila se zavřenými očima k sobě, kterou vnímala před sebou: Nemůžu ho znovu opustit. Zvlášť když se ho chystáš omotat řetězy a dát mu roubík.
Eleno, odpověděl Damon rozechvěle, nikdy jsem nevedl příkladný život. Ale přísahám ti, nikdy jsem neměl žádné otroky. Zeptej se, kohokoliv chceš. A rozhodně bych něco takového neudělal dítěti.
Udělal, a já znám jeho jméno. A vím, že v duši má jen něhu, laskavost a dobromyslnost... a strach.
Slyšela hluboké bručení Sageova hlasu: „...něco ji znepokojuje...“ Pak poněkud hlasitější zamumlání Damonovo: „Vím, že je úplně mimo sebe, ale stejně by mě zajímalo jméno toho malého chlapce, kterému jsem prý tohle udělal. Jak ji to znepokojuje ?“
Další mumlání a pak: „Ale nemůžu se jí prostě zeptat ? Alespoň bych mohl očistit svoje jméno od těch obvinění.“ Pak opět hlasitě: „Eleno ? Můžeš mi říct, které dítě jsem podle tebe takhle mučil ?“
Byla tak unavená. Ale odpověděla fyzikým hlasem – zašeptala: „Samozřejmě, jmenuje se Damon.“
A pak Meredithino vyčerpané zašeptání: „Ach, panebože, ona chtěla umřít kvůli metafoře.“