Jdi na obsah Jdi na menu
 


7.kapitola

 Prošli přímo kolem plačících stráží. Ale velice brzy zjistili, že ačkoliv téměř všichni poslouchají koncert lady Faziny, postává v každé místnosti přístupné hostům majordomus v černém obleku s bílými rukavočkami, který je připraven poskytnout informace a dohlížet bedlivým zrakem na majetek své paní.

První místnost, kde pocítili určitý záchěv naděje, byl ,Sál hafr lady Faziny´což byl sál, kde byly v celém prostoru vystavené harfy – od prehistorických jednotrunných nástrojů, jež se podobaly spíše luku a na které nepochybně hráli jeskyní lidé, až po vysoké pozlacené orchestrální harfy jako ta, na kterou lady Fazina zrovna hrála a jejíž hudba prostupovala všechna zákoutí paláce. Jsou v tom kouzla, napadlo opět Elenu. Zřejmě je tu používají místo moderních technologií.

Každá harfa má unikátní klíč, kterým se ladí struny,“ zašeptala Meredith a přelétla očima sál. Na každé straně se táhla do dáli řada harf. „A jeden z těch klíčů by mohl být onen klíč.“

Ale jak to vůbec poznáme ?“ Bonnie se zlehka ovívala vějířem z pavího peří. „Jaký je rozdíl mezi harfovým klíčem a liščím klíčem ?“

To nevím. A taky jsem v životě neslyšela o tom, že by někdo schovával klíč uvnitř harfy. Rachotil by v rezonančním prostoru, kdykoliv by s harfou někdo trochu pohnul.“ připustila Meredith.

Elena si kousala ret. Je to taková prostá a logická otázka. Měla by se cítit zdrceně a naříkat, jak by kdy mohli najít jedinou maličkou polovinu klíče v tak velikém paláci. Zvláště s ohledem na to, jakou mají nápovědu – že je uvnitř nástroje Stříbrného slavíka –, se to najednou zdálo přímo absurdní.

Co myslíte,“ ozvala se Bonnie poněkud omámeně, „nemůže být tí nástrojem samotný její hlas, že bychom jí museli sáhnout do hrdla...“

Elena se obrátila a pohlédla na Meredith, které upřeně hleděla k nebesům – nebo co vlastně v téhle příšerné zemi mají nahoře. „Chápu,“ odpověděla. „Tady ptačí mozeček už nedostane další drinky. I když předpokládám, že je docela doře možné, že rozdávají malinké stříbrné píšťalky nebo nástroje jako dárek – na všech velkých slavnostech se to tak dělá, víte, jako upomínka.“

Jenže jak,“ ozval se Damon úzkostlivě bezvýrazným tónem. „by lišáci dokázali dostat ten klíč do dárků, který se bude rozdávat až za pár týdnů, a jak by si ho pak mohli jednou vyzvednout ? Stejně tak by Misao mohla říct Eleně, že ten klíč zahodili.“

No, nejsem si jistá, že vůbec chtěli, aby ty klíče někdy někdo našel, dokonce ani oni sami. A Misao mohla mít na mysli, že budeme muset prohlídnout všechny krámy z dnešní slavnosti – nebo z jiného večírku, kde ladi Fazina vystoupí. Dovedu si představit, že dostává spoustu pozvánek, aby vystoupila i na mnoha cizích večírcích.“ opáčila Meredith.

Elena nesnášela haštěření, přesto že v něm sama dovedla být mistryní. Ale dnes večer je za bohyni. Nic není nemožné. Kdyby si jen dokázala vzpomenout...

Najednou měla pocit, jako by jí mozkem proletěl rozžhavený bílý blesk.

Na okamžik, na pouhý zlomek sekundy, znovu zápolila s Misao. Misao byla ve své liščí podobě, kousala a škrábala – a vrčela odpověď na Eleninu otázku, kde jsou dvě poloviny klíče. „Jako kdybys snad dokázala pochopit odpověď, kterou ti můžu dát. Kdybych ti řekla, že jeden díl je uvnitř nástroje stříbrného slavíka, poskytlo by ti to snad nějakou představu o skutečnosti ?“

Ano, to jsou přesně ta slova, skutečná slova, která Misao vyřkla. Elena slyšela svůj vlastní hlas, jak ty věty doslova opakuje.

A pak ten záblesk zmizel – jen aby se dostavil další. Pak už jen vykulila oči překvapením, protože Bonnie začala hovořit typickým bezvýrazným hlasem, který používala vždycky při věštění:

Obě poloviny klíče mají tvar liščí postavy – dvě uši, dvě oči a čumák. Obě poloviny jsou ze zlata a poseté drahokamy – oči mají zelené. Klíč, který hledáte, je v nástroji Stříbrného slavíka.“

Bonnie!“ zvolala Elena. Viděla, že se Bonnii třesou kolena a má rozostřený pohled. Pak zamrkala a Elena viděla, jak prázdnotu najednou vystřídal příval zmatku.

Co se děje ?“ rozhlížela se Bonnie kolem, když zjistila, že na ni všichni hledí. „Co... co se přihodilo ?“

Řeklas nám, jak vypadají liščí klíče!“ Elena se nedokázala ubránit nadšení – téměř radostnému vákřiku. Teď, když už vědí, co hledají, určitě dokážou osvobodit Stefana; osvobodí Stefana. Teď už Elenu nic nezastaví. Bonnii se právě podařilo posunout naděje na úspěch výpravy úplně na jinou úroveň.

Ale zatímco se uvnitř chvěla radostí z toho proroctví, Meredith se se svou typickou vyrovnaností začala starat o prorokyni. Tiše jim řekla: „Asi omdlí, Mohli byste, prosím...“

Meredith ani nemusela větu dopovědět, protože oba upíři, Damon i Sage, byli natolik rychlí, že už Bonnii z obou stran drželi a podpírali. Damon překvapeně shlížel na drobonkou dívku.

Dík, Meredith,“ vydechla Bonnie a zamrkala. „Myslím, že snad už neomdlím,“ ujišťovala je, ale pak skrze řasy pohlédla na Damona a dodala: „Ale radši nebudeme pokoušet štěstí.“

Damon přikývl a s vážným výrazem ji lépe podepřel. Sage se napůl odvrátil a tvářil se, jako by mu zaskočilo.

Co jsem říkala ? Nepamatuju si to!“

Když Elena Bonnii slavnostně zopakovala její vlastní slova, Meredith, věrná své povaze, dodala: „Teď si jsi jistá, Bonnie ? Zní ti to správně ?“

Jsem si jistá. Naprosto,“ vložila se do toho Elena. A bylo to tak. Bohyně Ištar a Bonnie jí připomněly minulost mimo svět a ukázaly jí podobu klíče.

Tak dobře. Co kdybychom si s Bonnií a Sagem vzali na starost tenhle sál – dva z nás budou rozptylovat majordoma a třetí bude pátrat po klíči ?“ navrhla Meredith.

Paráda. Pusťmě se do toho!“ okamžitě souhlasila Elena.

Meredithin plán se v praxi ukázal o něco složitější, než zněl. Dokonce i v přítomnosti dvou oslnivých mladých dam a jednoho vražedně pohledného muže majordomus nepřestl kroužit po místnosti a občas někoho z nich přistihl, jak bere harfu do ruky a nakukuje do ní.

Dorýkat se nástrojů bylo samozřejmě přísně zakázáno. Harfy by se mohly snadno rozladit nebo poškodit, zvláště když jediným způsobem, jak se na sto procent ujistit, že v rezonanční skříni není amlý zlatý klíč, bylo harfou zatřást a poslouchat, zda se neozve rachocení.

Navíc byla každá harfa vystavena ve svém vlastním malém výklenku, dramaticky nasvícená, a za ní visela výrazná malba (na které byla většinou zobrazena lady Fazina, jak hraje na danou harfu). Předk výklenkem byla vždy pověšena huňatá červená šňůra, na které visel nápis NEVSTUPOVAT.

Nakonec se rozhodli, že Sage ovlivní mysl majordoma, aby byl naprosto pasivní – to ovšem dokázal učinit jen na pouhých několik minut, jinak by majordomus zaznamenal mezery v programu lady Faziny. V takových chvílich se horečně vrhli prohledávat hafry, zatímco majordomus stál jako vosková figurína.

Damon a Elena mezitím procházeli palác a prohlíželi si části sídla, které nebyly zpřístupněny pro hosty. Pokud nic nenajdou, prozkoumají přístupnější prostory v průběhu slavnosti.

Byla to nebezpečná práce. Vkrádali se a vykrádali z potemnělých uzavřených (často zamčených) prázdných místností: Eleně to připadalo nebezpečné a podivně vzrušující. Napadlo ji, že strach a vášeň jsou mnohem úžeji propojené, než si kdy uvědomila. Nebo to tak možná je, jenom když je s Damonem.

Elena si nedokázala pomoci – nemohla si u něj nevšimnout mhoha přitažlivých drobností. Dokázal zručně otevřít jakýkoliv zámek jediným speciálním nástrojem, který vylovil odkudsi ze své černé bund stejně, jako jiní lidé vytahují lnící pera, a přitom používal takové rychlé a elegantní pohyby. Věděla, že jako upír dokonale ovládá úsporné pohyby, které má už za nějakých pět století nacvičené.

Také nikdo nemůže zpochybnit, že Damon si dokáže uchovat chladnout hlavu v jakékoliv situaci, ciž z nich momentálně činí skvělý pár, když už se ona prochází po světě nastrojená jako bohyně, kterou nelze spoutat zákony smrtelníků. Tento nadpozemský pocit ještě posilovaly děsy, které na ni útočily ze všech stran: tvary, které vypadaly jako strážci nebo hlídky, které se před ní zjevily, se nakonec proměnily ve vycpaného medvěda, úzkou skříň a cosi, na co jí Damon nedovolil ani pořádně pohlédnout, ale co vypadalo jako mumifikované tělo. Damona ale žádný z nich nevyvedl z míry.

Kdybych tak mohla převést část svých Sil k očím, pomyslela si Elena a v tom se věci kolem ní okamžitě projasnily. Její Síly ji poslouchají!

Bože! Tyhle šaty budu nosit do konce života – cítím se v nich tak... mocná. Tak... nestoudná. Budu si je muset vzít s sebou na vysokou, pokud tam vůbec kdy budu studovat, abych udělala dojem na profesory; a taky až se budeme se Stefanem brát – aby lidé pochopili, že nejsem žádná chudinka; a taky na pláž, jen tak, aby měli kluci po kom házet očima...

Potlačila zahihňání a překvapilo ji, že se po ní Damon ohlédl s hranou výčitkou. Samozřejmě se na ni soustředil stejně intezivně jako ona na něho. Ale samozřejmě trošku jiným způsobem, protože v jeho očích má kolem krku visačku s velikým nápisem JAHODOVÝ DŽEM. A znovu dostával hlad. Obrovský hlad.

Příště dohlédnu na to, aby ses pořádně nakrmil, než vyrazíš ven, vyslala k němu myšlenku.

Starejme se radši o to, abychom dnska uspěli, než začneme plánovat zítřek, odpověděl jí s nepostřehnutelným náznakem svého typického oslnivého úsměvu.

Ta slova byla samozřejmě smíšená s trochou sardonického triumfu, který se u Damona projevoval téměř vždycky. Elena si přísahala, že ať se jí směje, jak chce, ať si jí prosí, jak chce, ať jí hrozí, jak chce, nebo přemlouvá, dnes večer Damonovi neposkytne potěšení z jediného doušku. Jen ať si otevře víčko na jiné sklenici džemu, pomyslela si.

Nakonec líbezná hudba z koncertního sálu utichla a Damon s Elenou se vytratili nazpátek, aby našli Bonnii, Meredith a Sageho v Sálu harf. Elena by dokázala rozpoznat výsledek podle Bonniina postoje, i kdyby jí nebylo všechno jasné z toho, jak Sage mlčí. Ale zprávy byly ještě horší, než si představovala: nejenže trojice v Sálu harf nic nenašla, ale nakonec se odhodlali vyzpovídat majordoma, který se pod Sageovým vlivem sice nedokázal hýbat, ale mluvit mohl.

A hádej, co nám řekl,“ vyprávěla Bonnie a dokončila to dřív, než se kdokoliv zmohl na slovo: „Ty harfy se čistí a ladí každičký den. Fazina má spoustu sluhů, kteří se starají jen o ty harfy. A cokoliv, cokoliv, co do harfy nepatří, by okamžitě nahlásili. A nic se tam neobjevilo!Prostě to tam není!“

Elena cítila, jak se z všemocné bohyně opět mení na bezradného člověka. „Bála jsem se, že to tak bude,“ připustila s povzdechem. „Jinak by to prostě bylo až moc jednoduché. Dobře, plán B. Rozejdeme se mezi hosty na slavnosti a zkusíme nakouknout do každého pokoje, který je přístupný pro hosty. Pokuste se okouzlit chotě lady Faziny a vydolujte z něj nějaké informace. Zjistěte, jestli tu nedávno bebyli Misao a Šiniči. My s Damonem budeme dál procházet pokoje, které jsou hostům uzavřeny.“

Je to moc nebezpečné,“ řekla Meredith zamračeně. „Bojím se, jaký by byl asi trest, kdyby vás chytili.“

A já se bojím, jaký by byl asi trest pro Stefana, kdyby se nám dneska nepodařilo najít ten klíč.“ odsekla stručně Elena, otočila se na patě a odkráčela.

Damon ji následoval. Prohledávali nekonečnou řady temných pkojů, aniž věděli, jestli hledají harfu, nebo něco jiného. Damon vždy nejdřív ověřil, zda v místnosti není nějaký živý tvor (samozřejmě by tam mohla být upíří hlídka, ale s tím se toho nedalo moc dělat), a pak otevřel zámek. Všechno plynule odsýpalo, dokud se nedostali k poslední místnosti na konci dlouhé chodby míčící k západu – Elena už dávno ztratila přehled, kde v paláci se nacházejí, přesto jednoznačně poznala, že chodba míří k západu, protože za oknem viselo unavené slunce.

Damon otevřel zámek místnosti a Elena se dychtivě vydala dovnitř. Prohledávala pokoj, kde sice našla obrázek harfy ve střírném rámečku, ale pod ním se neskrývalo nic vybouleného jako půlka liščího klíče, přestože Damonovým paklíčem pečlivě odmontoval zadní stěnu.

Zrovna když vracela obrázek na stěnu, oba uslyšeli bouchnutí. Elena sebou škubla a modlila se, aby ten zvuk nezaslechl žádný z černě oděných strážců.

Damon jí honem položil ruku přes pusu a zhasl plynovou lampu.

Ale oba to teď zaslechli... kroky, které se přibližují z chodby. Někdo to bouchnutí slyšel. Kroky se zastavily za dveřmi a ozvalo se decentní zakašlání sluhy.

Elena se zatočila a cítila, že v tuto chvíli dokáže vyvolat Křídla vykoupení. Stačí ještě drobný nárust adrenalinu v krvi a hlídač se jí zhroutí k nohám v slzách a bude litovat všeho zlého, čeho se za celý život dopustil. Elena s Damonem zmizí dřív, než...

Ale Damon dostal jiný nápad a Elena byla tak překvapená, že s ní spolupracovala.

Když se o chvíli pozdě dveře tiše otevřely, majordomus nalezl mladý pár v tak vášnivém objetí, že si zřejmě ani nevšiml vyrušení. Elena doslova cítila jeho rozhořčení. Touha páru hostů se diskrétně objímat v soukromí jednoho z mnoha zpřístupněných pokojů lady Faziny byla pochopitelná, ale tenhle je součástí soukromé domácnosti. Když rozsvítil světla, Elena si ho po očku prohlédla. Parapychické schopnosti měla natolik zbystřené, že dokázala zachytit jeho myšlenky. Pohledem kontroloval cennosti v pokoji zkušeným, ale znuděným pohledem. Nádherná miniaturní váza zdobená růžičkami z rubínů a smaragdy lemovanýmí vinnými listy; zázračně zachovalá pět tisíc let stará dřevěná sumerská lyra; dvojice masivních zlatých svícnů ve tvaru vzpínajících se draků; egyptská pohřební maska, jejíž temné prodloužené oční otvory jako by vykukovaly z dokonale namalované tváře... všechno je na svém místě. Ne že by tu Její Milost přechovávala nějaké zvláště cenné předměty, ale stejně: „Tento pokoj není součástí veřejně přístupné části domu,“ upozornil Damona, který si jen přitiskl Elenu těsněji k sobě.

Ano, Damon vypadal velmi odhodlaně chtěl majordomovi zahrát doré divadlo... nebo něco takového. Ale copak už... to neudělali ? Eleniny myšlenky ztrácely soudržnost. Poslední věc... to poslední, co by teď potřebovali... je... ztratit šanci... na nalezení liščího klíče. Elena se začala odtahovat, ale pak si uvědomila, že to nesmí.

Nesmí. Nemůže. Je jen pánovým majetkem – samozřejmě nákladným, přitom, jak je dnes večer vyšňořená –, ale přesto jen majetkem, který musí být Damonovi k dispozici, jak si umyslí. Když někdo cizí přihlíží, nesmí si dovolit neuposlechnout přání svého pána.

Jenže Damon už to přehání... zachází dál než kdykoliv předtím, ačkoli, jak si jízlivě pomyslela, on o tom neví. Laskal pleť, kterou odhalovaly ty božské šaty, její paže, záda, dokonce i její vlasy. Věděl, jak moc se jí to líbí, jak dokáže vnímat, že vlasy drží za konečky a jemně je hladí nebo něžně tiskne v pěsti.

Damone! Uchýlila se k poslednímu východisku z nouze – k prosbám. Damone, jestli nás zadrží nebo nám nějak jinak zabrání dnes najít ten klíč – kdy budeme mít další šanci ? Nechala ho pocítit své zoufalství, vinu, dkonce i onu nebezpečnou touhu na všechno zapomenout a dovolit, aby ji každá další vteřina unášela dál a dál na vlně vášně, kterou v ní vyvolal. Damone, já... to řeknu, jestli chceš. Já... tě prosím. Elena cítila, jak se jí na víčkách chvějí slzy.

Žádné slzy. Elena se konečně dočkala Damonovy telepatické odpovědi. Přesto v jeho hlase vnímala cosi podivného. Nemohl to být hlad – vždyť měl její krev ani ne před dvěma hodinami. A nebyla to ani vášeň, protože tu slyšela – a cítila – až příliš zřetelně. Jenže Damonův telepatický hlas byl tak napjatý sebekontrolou, že ji to až děsilo. Kromě toho věděla, že on cítí, že ji to děsí, a že se rozhodl s tím nic neudělat. A zkoumat to nemůže, zjistila, když se pokusila proniknout za jeho sebekontrolu a nalezla jen tvrdě uzavřenou mysl.

Jediná vě, k níž dokázala přirovnat ten pocit, který vnímala z jeho ocelového sebeovládání, byla bolest. Bolest na hraně únosnosti.

Ale proč ? pomyslela si Elena bezradně.

Co by mu mohlo působit takovou bolest ?

Elena nemohla plýtvat časem na pátrání, co je s Damonem v nepořádku. Zvýšila Síly svého sluchu a začala poslouchat za každými dveřmi, než do nih vstoupili.

Zatímco naslouchala, vynořil se jí náhle v mysli nový nápad. Zastavila Damona v černočerné tmě v chodbě a pokusila se mu vysvětlit, jaký pkoj přesně hledá.

Damon, který věděl, jak vývají organizovaný místnosti ve velkých sídlech, celkem brzy našel pkoj zařízený jako dámská pracovna. Eleniny oči se mezitím přizbůsoboly šeru stejně jako jeho, když při svíčkách prohledávali pokoj.

Elena už podléhala zoufalství, když prohledala obrovský členitý psací stůl, zda neskrývá tajné přihrádky a žádné nenašla. Damon hlídal chodbu.

Někoho venku slyším,“ varoval ji. „Myslím, že je čas vypadnout.“

Ale Elena stále hledala. A jak očima o překot jezdila po místnosti, zahlédla menší psací stůl se starobylou židlí a sbírkou nejrůznějších psacích per, od starodávných po moderní, která vyčnívala z umně zdobených stojánků.

Pojďme, dokud to ještě jde,“ pobízel ji Damon netrpělivě.

Ano,“ odpověděla Elena nepřítomně. „Dobře...“

A pak to uviděla.

Bez sebemenšího zaváhání přeběhla pokoj k druhému stolu a udvihla pisátko s lesklým stříbrným ptačím perem. Samozřejmě, že to nebyl opravdový ptačí brk na psaní; bylo to plnící pero upravené tak, aby vypadalo elegantně a starobyle – s ptačím perem. Samotná psací část byla zakřivená, aby sedla do ruky, a dřevo bylo na omak měkké.

Eleno, cítím se nějak...“

Pšššt, Damone,“ sykla Elena a ignorovala ho, příliš ponořená do svého pátrání, než aby ho doopravdy slyšela. Zaprvé: zkusit psát. Nejde to. Něco blokuje tok inkoustu. Zadruhé: opatrně odšroubovat plnící pero, jako když se vyměňuje bombička. Celou tu dobu jí srdce bušilo až v krku a ruce se jí třásly. Pomalé pohyby... nic nepřehlédnout... hlavně aby, proboha, něco neupadlo a nezarachotilo v temnotě. Dvě části pera se jí v ruce rozpojily...

...a na zelené sukno na psacím stole vypadl malý těžký zakřivěný kousek kovu. Akorát se vešel do nejširší části pera. Stiskla ho v dlani a honem zase pero smontovala. Teprve pak... pak otevřela dlaň a odvážila se podívat.

Malý srpkovitý tvar ve světle slňoval oči, ale vypadal přesně tak, jak jim ho popsala Bonnie. Maličká figurka lišky s nevýrazným tělem a drahokamy vykládanou hlavou, která měla dvě ploché uši. Oči tvořily dva jiskřivé zelené kamínky. Smaragdy ?

Alexandrit,“ napověděl jí Damon důvěrným šepotem. „Podle pověstí prý mění barvu při světle svíček neo ohně. Odráží plamen.“

Elena se o něj musela opřít, jak se jí třásly nohy. Se zachvěním si vzpomněla, jak Damonovy oči odrážely plamen, když byl posedlý – krvavě rudý plamen malachů... a Šiničiho krutosti.

Řekni,“ ozval se Damon, „jak jsi to věděla ?“

Tohle je vážně jedna ze dvou polovin liščího klíče ?“

No, rozhodně to není nic, co by patřilo do plnícího pera. Třeba je to jen dárek z pytlíku bonbonů. Ale ty ses vydala přímo k tomu už v tu chvíli, kdy jsme vešli do pokoje. Dokonce i upíří nepotřebují čas na zamyšlení, moje vzácná princezno.“

Elena pokrčila rameny: „Ve skutečnosti je to jednoduché. Když se ukázalo, že všechny ty ladící klíče od harf nejsou k ničemu, zkusila jsem se zamyslet, co dalšího by mohlo být nástrojem, který člověk uchovává doma. Pero je psací nástroj, který používá každý hudebník a zvlášť. A vůbec většinu nástrojů si každý ukládá v pracovně. Tak mě napadlo prozkoumat pracovnu lady Faziny.“

Damon vydechl. „U všech démonů z pekla, ty malé neviňátko. Víš, co jsem hledal já ? Padací dveře. Tajné vchody do podzemí. Jediný další nástroj, který napadl mě, byl mučící nástroj. A byla bys překvapená, kolik takových najdeš v tohmel městě.“

Ale ne v jejím domě...!“ Elenin hlas nebezpečně zesílil a oba na okamžik ztichli a naslouchali jako na trní, zda se z chodby neozve nějaký zvuk.

Řádný se neozval.

Elena vydechla. „Rychle! Kam ho dáme, kde bude určitě v bezpečí ?“ Uvědomila si, že jedinou nevýhodou šatů pro bohyni je, že se v nich absolutně nedá nic schovat. Pro příště si o tom bude muset s lady Ulmou promluvit.

Sem, ke mně, do kapsy u džín,“ navrhl Damon, který byl stejně rozechvělý a nedočkaný jako ona. Když klíč zastrčil hluboko na dno kapsy džín od Armaniho, popadl ji za obě ruce. „Eleno! Chápeš to ? My jsme to opravdu dokázali!“

Já vím!“ Eleně proudily z očí slzy úlevy a připadalo jí, že se všechna nádherná hudba lady Faziny soustředila do jednoho nádherně dokonalého akordu. „Dokázali jsme to společně!“

A pak najednou (jako už u nich začínalo být zvykem) se Elena ocitla v Damonově náručí a vjela mu rukama pod bundu, aby ucítila jeho teplo a oporu. Ani jí nepřekvapilom když jí dva ostré zuby pronikly hrdlem, jak zaklonila hlavu: její nádherný panter je opravdu ochočený jen trošku a potřebuje se naučit pár základních pravidel randění, jako například, že se nejdřív líbá a pak kouše.

Vzpomněl si, že už předtím říkal, že má hlad a ona ho ingorovala. Byla příliš fascinovaná stříbrným perem, než aby si dala jeho slova do souvislosti. Ale dala si je do souvisloti teď a pochopila – až na to, proč je Damon dnes večer tak výjimečně hladový.

Možná dokonce... příliš hladový.

Damone, vyslala k němu něžnou myšlenku, bereš si už příliš mnoho.

Necítila žádnou reakci, jen syrový hlad pantera.

Damone, tohle může být nebezpečné... pro mě. Tentokrát Elena vložila do slov tolik Sil, kolik dokázala.

Ale stále se od Damona nedočkala žádné reakce. Teď už cítila, jak se jí zmocňují mdloby a odplouvá do temnot. Ještě se zmohla na poslední nápad.

Kde jsi ? Jsi tady ? zavolala a představila se malého chlapečka.

A pak ho uviděla, stále přivázaného ke skále. Byl stočený do klubíčka a pěstmi si zakrýval oči.

Co se ti přihodilo ? začala se Elena okamžitě vyptávat a účastně se vznášela kolem něho.

Bolí! Bolí!

Bolí tě něco ? Ukaž mi to, naléhala Elena.

Ne, on dělá bolest tobě. Mohl by tě zabít!

Pšššt, pšššt. Pokoušela se ho pochovat.

Musíme nějak udělat, aby nás slyšel!

Tak dobře, souhlasila Elena. Cítila se podivně a byla hrozně slabá. Ale obrátila se spolu s chlapcem a bezhlesně volala: Damone, prosím! Elena říká PŘESTAŇ!

A pak se stal zázrak.

Cítili to oba, on i chlapec. Maličko to zabolelo, jak se špičáky odtáhly z ranky. Konec přenosu energie od Eleny k Damonovi.

A pak ji ten zázrak bohužel začal odvádět pryč od toho chlapce, se kterým si doopravdy přála mluvit.

Ne! Počkej! Pokoušela se říct Damonovi a držela se dětských rukou vší silou, jenže byla katapultována zpět do plného vědomí, jako by se jí zmocnil huríkán. Tma se rozplynula. Místo toho byla v pokoji, kde bylo až příliš světla – jedna svíce plápolala přímo před ní. Zavřela oči a pocítila teplou tíhu fyzické Damonovy podoby ve svém náručí.

Je mi to líto! Eleno, můžeš mluvit ? Neuvědomil jsem si, kolik...“ S Damonovým hlasem nebylo něco v pořádku. Pak pochopila. Ještě stále se mu nezmenšily zuby.

Co to jen... Všechno je nějak špatně. Byli přece tak šťastní, ale... ale teď má nějak mokrou pravou paži.

Elena se od Damona úplně odtáhla a hleděla na své paže, které byly celé rudé... a nebyla to barva.

Pořád ještě nebyla v takovém stavu, aby se dokázala správně zeptat. Vklouzla za Damona a sundala mu koženou bundu. Ve světle svíčky viděla, že je jeho černá hedvábná košile zbrázdněná mnoha jizvami, částečně zahojenýmu i úplně otevřenými, ze kterých teče krev.

Damone!“ Její první reakcí byl naprostý šok a zděšení, aniž by pochopila, co to je, nebo cítila vinu. „Co se ti stalo ? Tys s někým bojoval ? Damone, řekni mi to!

A pak jí její mysl sdělila přesný počet jizev. Od doby, kdy byla maličká, uměla počítat do deseti, hned jak oslavila první narozeniny. Takže pak měla sedmnáct dlouhých let, aby se naučila spočítat počet hlubokých a stále krvácejících ran na Damonových zádech.

Deset.

Elena pohlédla na své vlastní zakrvácené paže v šatech pro bohyni, které teď spíš vypadaly jako šaty pro horor, protože jejich čistě mléčná barva byla poskvrněna jasně červenou.

Červenou krví, která měla být její. Červenou krví z ran, které muely bolet jako seknutí mečem přes záda, když Damon přijal její bolest toho večera, kdy pdostoupila trest.

A to mě ještě dokázal nést celouho cestu domů. Ta myšlenka k Eleně připlula z nevědomí. A neřekl o tom ani slovo. Nikdy bych se to nedozvěděla...

A ještě stále se neuzdravil. Uzdraví se vůbec ?

V tu chvíli začala křišet, jak jenom dokázala.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář