6.kapitola
Když se vyddali na slavnost u Střírného slavíka, cítila se Elena sebejistě a trošku omámeně. Ovšem když všichni čtyři v nosítkách dorazili do honosného sídla urozené lady Faziny – Damon s Elenou a Meredoth s Bonnií (lady Ulmě její lékař zakázal běhe těhotenství navštěvovat jakékoliv větší akce) –, dostala záchvat strachu a trémy.
Ten dům byl opravdový palác, podle měřítek všech pohádek, které kdy slyšela. Nad nimi se tyčily četné minarety a věže, které zřejmě původně byly natřeny modře a honosně pozlaceny, ale rudé sluneční světlo jim změnilo barvy na levandulový odstín, takže vypadaly téměř lehčí než samotný vzduch. Aby se eliminoval vliv sluneční záře, byly po obou stranách cesty mezi nosítky a sídlem rozžaty louče s příměsí nějaké chemikálie nebo možná nějakého kouzla, takže měnily barvy od zlaté přes červenou, nachovou, modrou, zelenou a střírnou – a tyto barvy se jevily správně. Eleně se nad nimi úplně zatajil dech, protože to byly jediné věci v dohledu, které nebyly zbarveny do ruda. Damon si s sebou vzal láhev Black Magic a měl až příliš dobrou náladu.
Když nositka zastavila na vrcholu kopce, Damonovi a Eleně pomohli ven sloužící a odvedli je vstupní halou, kam už slunce nemělo přístup. Nad nimi visely rozžaté křehoučké papírové lampiony – některé větší než nosítka, ve kterých byli přineseni. Plápolaly jasným světlem a měly nejrůznější nápadité tvary, které dodávaly veselý a hravý ráz tomuto obřímu paláci, jenž svou slavností důstojností až naháněl strach.
Prošli kolem osvětlených fontán, z nichž některé skrývaly různá překvapení – například řadu kouzelných žabiček, které neustále přeskakovaly z leknínu na leknín: plop plop plop, jako když na střechu dopadají kapky deště; nebo obrovský pozlacený had, který se vinul mezi větvemi nad hlavami návštěvníků, klikatil se shora na zem a pak zpět do korun stromů.
Potom podlaha zprůhledněla a pod ní se objevily nejrůznější druhy ryb, žraloků, úhořů a delfínů, kteří spolu dováděli, zatímco v zšeřelých hlubinách daleko pod nimi se rýsovalo tělo obrovské velryby. Elena a Bonnie si přes tuhle část cesty velmi pospíšily.
Bylo to zřejmé, že majitelka tohoto sídla si může dovolit jakoukoliv extravaganci, po které její srdce zatouží. A že to, po čem touží ze všeho nejvíc, je hudba, protože v každém zákoutí hrál jiný orchestr – někdy oblečený úplně skvěle a někdy zase bizarně – nebo občas i výjimečně dobrý sólista, který zpíval z bohatě pozlacen klece zavěšen vysoko nad hlavami návštěvníků.
Hduba... hudba a světlo všude okolo...
Samotná Elena, přestože byla uchvácená světly, zvuky a nádhernými vůněmi linoucími se z obrovských kytic i ze samotných hostů, mužů i žen, pociťovala mírný strach, který se jí usadil jako balvan v žaludku. Když odcházela od lady Ulmy, připadaly jí její šaty a šperky propracované a nádherné. Ale teď, když se ocitla u lad Faziny... tu prostě bylo příliš mnoho pokojů, příliš mnoho lidí, a ti byli stejně důmyslně a vyraně vystrojení jako ona a další „osobní asistentky“. Obávala se, že – no ano, že například tamhleta dáma posetá klenoty od trojpatrové tiáry plné diamantů a smaragdů až po drobounké prsty u nohou s diamantovými prstýnky bohatě zastíní její nezdobený účes, který bude vypadat staromódní a k smíchu na tak velk slavnosti.
Víš vůbec, kolik jí je ? Elena skoro vyskočila, když uslyšela Damonův hlas ve sv hlavě.
Komu ? Opáčila Elena a pokusila se vystrnadit závist a obavy ze svého telepatickho hlasu. Pak poplašeně dodala: Copak to vysílám nahlas ?
Ne až tak moc nahlas, ale nikdy nezaškodí trochu ztlumit. A ty dobře víš, o kom mluvím – o té žirafě, na kterou jsi koukala, odpověděl Damon. Pro tvoji informaci, je asi o dvě stovku let starší než já a přitom se pokouší vypadat na třicet, což je o deset míň, než jí bylo, když se změnila v upíra.
Elena jen zamrkala. Co se mi to pokoušíš říct ?
Pošli trochu Sil do svých uší, navrhl Damon. A přestaň se bát!
Elena poslušně o něco zvýšila Síly zajišťující lepší sluch a najednou zjistila, že rozumí okolním rozhovorům.
...ach, ta bohyně v bílém. Je to ještě děcko, ale ta postava...
...ano, ta se zlatými vlasy. Skvostná, že ano ?
...óóó, u Háda samotného, podívejte na tu dívku...
...Vidělas toho prince a princeznu tamhle ? Zajímalo by mě, jestli by byli pro střídačku... nebo -nebo možná pro čtyřku, drahoušku ?
To už se více podobalo tomu, co byla Elena zvyklá slýchat na večírcích. Dodalo jí to sebevědomí. A poté, co podrobněji přejela očima opulentně oděný dav hostů, pocítila najednou příval lásky s obdivu vůči lady Ulmě, která stihla navrhnout a dohlédnout na šití tří nádherných rób za pouhopouhý týden.
Ona je skutečně génius, poinformovala Damona vážně a věděla, že díky jejich telepatickému spojení pochopí, koho má na mysli. Podívej, Meredith už má dav obdivovatelů a... a...
A vůbec se nechová jako Meredith, dokončil za ní Damon lehce nejistým tónem.
Za to Meredith nevypadala nejistá ani trochu. Schválně natáčela hlavu tak, aby ukázala svým obdivovatelům svůj klasický profil – ale vůbec to nebyl profil vyrovnané a nevrušené Meredith Sulezové. Najednou z ní byla smyslná, exotická dívka, která vypadala, jako by mohla kdykoliv začít zpívat Hanaberu z Carmen. Měla otevřený vějíř a elegantnímí lenivými pohyby se ovívala. Díky měkkému a teplému vnitřními osvětlení její nahá ramena a paže zářily jako perleť nad šaty z černého bohatého sametu, které nyní vypadaly ještě tajemnější a pozoruhodnější než předtím doma. Vlastně se zdálo, že jednoho obdivatele již zasáhla do hlubi srdce; klečel před ní a nabízel jí rudou růži, kterou tak chvatně vytrhl z jedné kytice, až se píchl otrn a z palce mu tekla krev. Zdálo se, že si toho Meredith nevšímá. Ale Eleně a Damonovi bylo líto toho světlovlasho mladho muže, který byl výjimečně pohledný. Elena cítila lítost... a Damon hlad.
Rozhodně vypadá, jako by vystoupila ze svojí ulity, dvážil se podotknout Damon.
Ach, Meredith nikdy skutečně nevystoupí z ulity, odpověděla Elena. Všechno to jen hraje. Ale myslím, že dneska v noci je to hlavně vlivem těch šatů. Meredith je oblečená jako siréna, a tak se chová šíleně a svůdně. Bonnie je oblečená jako páv a... podívej.
Pokývla na druhou stranu dlouhé chodby, které kdesi vepředu ústila do veliké sálu. Bonnie oblečená v šatech , které vypadaly jako pravé paví peří, měla kolem sebe také dav obdivovatelů – a ti ji všude sledovali. Každý Bonniin pohyb byl lehoučký a ptačí, jadeitové náramky jí lehce cinkaly na drobných pažích, náušnice jemně zvonily při každém pohození hlavou a nožky ve zlatých střevíčkách se jí blýskaly, jak cupitaly před paví vlečkou.
„Víš, je to divné,“ zamumlala Elena, když došli do velkho sálu a ruch konečně utichl, takže slyšela i Damonův fyzický hlas. „Nejdřív jsem si to neuvědomila, ale lady Ulma navrhla naše róby podle různých živočišných říší.“
„Ano ?“ Damon opět hleděl na její hrdlo. Ale naštěstí zrovna v tu chvíli vstoupil do sálu pohledný muž oblečený podle té nejlepší pozemské módy – smoking, hedvábná šerpa kolem pasu a takdále – a nesl veliké stříbrné poháry s vínem Black Magic. Damon ten svůj vyprázdnil jedním žíznivím douškem a hned si vzal od úslužně se uklánějícího číšníka další. Pak se s Elenou usadili na kraji poslední řady, přestože to bylo nezdvořilé k jejich hostitelce. Potřebovali volnost pohybu.
„Totiž, Meredith je mořská panna a opravdu se chová jako Siréna. Bonnie je ptáček a chová se jako ptáček – sleduje chlapce, jak se předvádějí a jen se směje. A já jsem motýl – takže předpokládám, že se dneska ve společnosti budu chovat jako přelétavý motýlek. A doufám, že ty budeš vedle mě.“
„Jak... roztomilé,“ pronesl Damon ztěžka. „Ale co přesně tě vede k tomu, že máš být motýlem ?“
„No přece design, hlupáčku,“ opáčila Elena, zdvihla svůj zlatem a perletí vykládaný vějíř a poklepala mu jím na čelo, jako když motýl třepetá křídly. Pak ho otvřela a ukázala mu dokonalou kresbu stejného motýla, jakho měla i na náhrdelníku, zdobenho drobnými hvězdičkami démantů, zlata a perleti v místech, kde je nepoškodí skládání.
„Vidíš ? Motýl,“ prohlásila, zjevně spokojená s Ulminou tvorbou. Damon obkroužil kresbu svým dlouhým špičatým prstem, který jí tak připomněl Stefana, až se jí sevřelo hrdlo. Prst se zastavil na šesti jemných liniích na hlavou. „Odkdy mají motýli vlasy ?“ Prst se přesunul na dvě horizontální čáry mezi křídly. „Nebo paže ?“
„To jsou nožičky,“ přela se s ním Elena pobaveně. „Jaký tvor s rukama, nohama a hlavou má šest vlasů a křídla ?“
„Podnapilí upír,“ navrhl jakýsi hlas za nimi. Když Elena překvapeně vzhlédla, udviděla, že je to Sage. „Můžu si přisednout ?“ zeptal se. „Nezmohl jsem se na košili, ale moje kmotra víla si ještě vzpomněla, jak vypadá vesta.“
Elena si se smíchem přesedla z druhé strany a nechala Sagemu krajní místo vedle Damona. Byl mnohem čistší, než když ho posledně viděla pracovat na domě, i když dlouh vlasy mu pořád splývaly v neupravených nezkrotných loknách. Ovšem všimla si, že jeho kmotra vila ho navoněla cedrovo-santalovým parfémem a sehnala mu džíny a vestu Dolce & Gabbana. Vypadal... prostě magnifique [skvěle]. Jeho zvířata nebyla nikde v dohledu.
„Myslela jsem, že nechceš jít,“ prohlásila Elena.
„Jak tohle můžeš říct ? Při tom, jak jsi oblečená celá v božské bílé a zlaté ? Zmínila ses o slavnosti a tvé přání je mi rozkazem.“
Elena se chichotala. Samozřejmě se k ní dnes večer všichni chovají jinak. Je to tou róbou. Sage zamumlal cosi o svojí latentní heterosexualitě a pak prohlásil, že ten tvor na náhrdelníku a vějíři je fénix. Velmi zdvořilý démon po její pravici, který měl temně fialovou pleť a malé zakroucené bílé růžky, nesměle podotkl, že jemu to připomíná bohyni Ištar, která ho před pár tisíci let poslala do Temné dimenze za to, že pokoušel lidi k lenochodství. Elena si v duchu řekla, že se musí zeptat Meredith, jestli to znamená, že ponoukal lidi, aby jedli lenochody, což jak tušila, jsou jakási divoká zvířata, která se moc neháou, nebo něco takového.
Pak si Elena vzpomněla, že lady Ulma ty šaty pojmenovala ,šaty pro bohyni´. Rozhodně jsou to šaty, které můžete nosit, jenom pokud máte velmi mladou a téměř dokonalou postavu, protože se do nich nevejde korzet, ani se nedají nařasit tak, aby skryly nelichotivé partie. Jediné, co se pod šaty skrývalo, byla Elenina vlastní mladá pevná postava a skromné kajkové prádélko v tělové barvě. Ano, a ještě sprška jasmínového parfému. Takže se cítím jako bohyně, uzavřela a poděkovala démonovi (který se postavil a uklonil). Lidé se začali usazovat do křesel, protože se blížilo první vystoupení Stříbrného slavíka. Elena musela přiznat, že touží vidět lady Fazinu – a také bylo ještě příliš brzy, aby se vydala hledat toaletu. Elena si totiž už všimla, že u všech dveří stojí stráže.
Na pódiu stály dvě harfy a kolem nich velký kru židlí. Najednou všichni vstali a začali tleskat a nebýt toho, že se lady Fazina rozhodla projít uličkou, kde s Damonem seděli, neviděla by Elena nic. Lady Fazinase zastavila zrovna vedle Sageho, aby si vychutnala ryk ovací, a Elena tak na ni měla dokonalý výhled.
Byla to půvabná mladá žena, která k Elenině překvapení vypadala těží na víc než dvacet let a byla skoro stejně maličká jako Bonnie. Tahle drobounká žena zjevně brala svoji přezdívku velmi vážně: celá byla oděná v róbě se stříbrné síťoviny. I vlasy měla kovově stříbrné, vepředu si je vyčesala vysoko nahoru a vzadu je měla velice krátké. Vlečku měla připevněnou k šatům jen na dvou místech, dvěma prostými sponami na ramenou. Horizontálně za ní povlávala, byla neustále v pohybu a vypadala spíš jako měsíční paprsek nebo obláček než jako skutečný materiál. Lady Fazina došla k pódiu a vystoupila na něj, pak obešla vysokou, již odkrytou hafru a dolní část vlečky tak kolem ní na podlaze vytvořila půvabný půlkruh.
A pak konečně zažili kouzlo hlasu Stříbrného slavíka. Začala hrát na velkou harfu, která se v porovnání s její malou postavou jevila ještě větší. Přiměla harfu, aby pod jejími prsty zpívala, vyloudila z ní volání větru i hudbu, která jako by se snášela z nebes v tklivém glissandu. Elena její první píseň proplakala, přestože slova byla v jakési cizí řeči. Zpěv byl tak sladce toužebný, že Eleně připomněl Stefana a časy, kdy byli spolu a dorozumívali se pouze těmi nejněžnějšími slůvy a dotyky...
Ale nejpůsobivějším nástrojem lady Faziny byl její hlas. Když chtěla, dokázala v tom křehkém těle vytvářet nečekaně hlasitý zvuk. Zpívala jednu jímavou mollovou píseň za druhou a Elena cítila, jak jí naskakuje husí kůže a celá se chvěje. Jako ony melodie plnily její srdce, měla pocit, že se jí každou chvíli podlomí kolena.
Pak se kdosi zezadu dotkl její paže a Elena seou cukla, jak prudce opustila své fantazie, který kolem ní hudba vyčarovala. Ale to byla jenom Meredith, která navzdory své lásce k hudbě měla pro jejich skupinku velice praktický návrh.
„Chci se zeptat, jestli bychom neměli začít teď, když všichni ostatní poslouchají ?“ zašeptala. „I stráže jsou z toho vedle. Půjdeme po dvou, že ano ?“
Elena přikývla. „Jen se tak projdeme po domě. Možná dokonce něco najdeme, zatímco ostatní budou ještě poslouchat koncert, který má trvat ještě skoro hodinu. Sage, ty bys možná mohl udržovat telepatické spojení mezi oběma skupinami.“
„Bude mi ctí, madam.“
Pětice se vydala do nitra sídla Stříbrného slavíka.