5.kapitola
„Musíme soustředit myšlenky především na záchranu Stefana,“ prohlásila Elena, která přecházela sem a tam v Damonově pokoji, jenž býval kdysi knihovnou Ulmina sídla.
„Na co jiného bych asi mohl soustřeďovat myšlenky ?“ opáčil Damon s pohledem upřeným na její hrdlo zdpené perletí a diamanty. Mléčné bílé šaty ještě podtrhovaly delikátně jemné linie Elenina hrdla a ona si toho byla vědoma.
Povzdechla si.
„Kdybychom byli přesvědčení, že to skutečně myslíš vážně, mohli bychom si oddechnout a uvolnit se.“
„Myslíš uvolnit se asi tak jako ty teď ?“
Elena se vnitřně zachvěla. I ve chvíli, kdy Damona zdánlivě naprosto pohltilo soustředění na jednu jedinou věc, byl to pud sebezáchovy neustále na stráži a vnímal všechno, co se dělo okolo něho.
A byla pravda, že Elena byla tíměř nesnesitelně vzrušená. Jen ať si ostatní myslí, že je to lvůli těm fantastickým šatům – a skutečně to jsou fantastické šaty a Elena také je náležitě vděčná lady Ulmě a jejím švadlenám za to, že je zvládly ušít včas. Ale důvodem jejího rozrušení je možnost – vlastně ne, jistota, opravila se rozhodně –, že dneska večer najde polovinu klíče, který jí umožní osvobodit Stefana. Při pomyšlení na jeho tvář, na to, že ho konečně uvidí doopravdy, nejen ve snu, cítila...
Cítila bázeň. Při vzpomínce na to, co říkala Bonnie ve snu, zatoužila po útěše a porozumnění a najednou zjistila, že místo aby sáhla po Damonově ruce, ocitla se v jeho náručí.
Skutečná otázka zní: Co řekne Stefan na tu noc v motelu s Damonem ?
Co by Stefan řekl ? Co se na to dá říct ?
„Mám strach,“ zaslechla a uvědomila si, že to je její vlastní hlas.
„Nemysli na to,“ řekl tiše Damon, „jenom se to tím zhorší.“
Ale já jsem lhala, přiznala si Elena. Ty si to ani nepamatuješ, jinak bys musel taky lhát.
„Ať už se stalo cokoliv, slibuju, že to pořád budu pro tebe,“ konejšil ji Damon něžně. „Máš na to moje slovo.“
Elena cítila jeho dech ve svých vlasech. „I na to, že budeš soustředit myšlenky na ten klíč ?“
Ano, ano. Jenže já jsem se dneska pořádně nenakrmil. Elena na něj upřeně hleděla a pak si ho přitiskla blíž. Na krátký okamžik telepaticky pocítila nejen jeho sžíravý hlad, ale i ostrou bolest, která ji překvapila. Ale než si ji stihla pořádně uvědomit, byla pryč a její telepatické spojení s Damonem se prudce přerušilo.
Damone.
„Co ?“
Neuzavírej se přede mnou.
„Neuzavírám se. Prostě jsem řekl všechno, co bylo zapotřebí, to je všecko. Ty víš, že budu klíč hledat.“
Děkuju. Zkoušela to Elena znovu. Ale nemůžeš prostě trpět hladem...
Kdo říká, že trpím hladem ? Telepatické spojení se vrátilo, ale něco v něm chybělo. Záměrně před ní něco skrýval a soustředil se na to, aby její smysly zahltil jiným pocitem – a to hladem. Elena cítila, jak se v něm vzmáhá, jako by byl tygr nebo vlk, který již celé dny – nebo týdny – nic neulovil.
Místnost se s ní pomalu točila.
„To je... v pořádku,“ zašeptala a jen se divila, že Damon je vůbec schopen stát a držet ji, když mu útroby trhá na kusy tak strašlivý hlad. „Vezmi si... cokoliv... co potřebuješ...“
A pak na hrdle ucítila velice jemný zkoumavý dotek jeho zubů ostřejších než břitva.
Naprosto se uvolnila a oddala se svým pocitům.
Meredith se připravovala na slavnost u Stříbrného slavíka, kde budou hledat první polovina liščího klíče, tak, že si četla v dokumentech, které si postahovala z internetu a přovezla s sebou. Snažila se co nejlépe popsat všechno, co se dozvěděla, Eleně a ostatním. Ale jak si může být jistá, že nepřehlédla nějaké zásadní vodítko, nějaký životně důležitý střípek informace, který by se dnes v noci přičinil o rozhíl mezi vítězstvím a prohrou ? Mezi tím, že objeví způso, jak zachránit Stefana, a tím, že se vrátí doů poraženi a Stefan bude skomírat ve vězení ?
Ne, pomyslela si a postavila se k zrcadlu ve stříbrném rámu – skoro se bála pohlédnout na tu exotickou krásku, která se z ní stala. Ne, nemůžeme ani pomylset na slovo neúspěch. Musíme zachránit Stefanovi život, musíme uspět. A musíme uspět, aniž by nás při tom chytili.