20.kapitola
„Stefane!“ křičela Elena a věděla, že ječí jako šílená. Nedočkala se odpovědi.
Rozdeběhla se. Za světlem. „Stefane! Stefane!“
Míjela příšerné věci:
Prázdná cela.
Zažloutlá mumie.
Pyramida prachu.
Nějak podvědomě očekávala jednu z těchto věcí. Kterákoliv z nich by stačila, aby se vrhla ven bojovat s Bloddeuwedd holýma rukama.
Když však doběhla ke správné cele, uviděla vyčerpaného mladého muže, v jehož tváři se zračilo, že už se vzdal veškeré naděje. Zvedl na kost vyhublou paži v naprosto odmítavém gestu.
„Řekli mi pravdu. Vykázali tě z tohoto světa, protože jsi pomáhala vězni. Už nepodlehnu žádným snům.“
„Stefane!“ Klesla na kolena. „Copak tohleto musíme absolvovat pokaždé ?“
„Copak nevíš, kolikrát tě vytvářeli znovu a znovu, čubko!“
Elena byla v šoku. Víc než v šoku. Ale v dalším okamžiku z jeho tváře zmizela nenávist.
„Alespoň si tě prohlídnu. Míval jsem... míval jsem obrázek. Ale samozřejmě mi ho vzali. Pak ho pomaličku rozřezávali a já jsem se na to musela dívat. Občas nutí i mě, abych ho řezal. Kdybych neřezal, oni by...“
„Ach, miláčku! Stefane, miláčku! Podívej se na mě! A poslouchej. Bloddeuwedd ničí vězení. Protože jsem jí z hnízda ukradla druhou polovinu liščího klíče, Stefane. A já nejsem žádný sen. Vidíš tohle ? Ukázali ti to vůbec někdy?“ Natáhla ruku s liščím prstenem na prstu. „A teď – teď – kam se to dává ?“
„Ty hřeješ. Mříže jsou studené,“ řekl Stefan a popadl ji za ruku. Mluvil, jako by recitoval z dětské knížky.
„Podívej!“ zvolala Elena vítězoslavně. Ani nemusela prsten sundávat. Zatímco ji Stefan držel za druhou ruku, zjistila, že tento zámek funguje jako pečetní prsten. Přiložila ho kolmo na kulatou pruhlubeň ve zdi. Pak, když se nic nestalo, jím otočila doprava. Nic. Doleva.
Mříže cely se začaly pomalu zasouvat do stropu.
Elena tomu nemohla uvěřit a naokamžik byla přesvědčená, že je to jen halucinace. Když se pak podívala dolů, uviděla, že mříže jsou už alespoň třicet centimetrů nad zemí.
Pak pohlédla na Stefana, který se dokázal postavit.
Pak oba klesli zpátky na kolena. Klidně by si lehli do prachu a kroutili se jako hadi, kdyby to bylo nutné, tak veliká byla jejich touha po vzájemném doteku. Kvůli horizontálním příčlím na mřížích se nemohli držet za ruce, zatímco se mříže zvedaly.
Pak už se mříže zvedly Eleně nad hlavu a ona držela Stefana – držela Stefana v náručí!– s úděsem si všimla, že cítí jeho kosti, ale konečně ho objímala a nikdo jí už nebude říkat, že je to jenom halucinace nebo sen. Jestli mají se Stefanem umřít, alespoň zemřou společně. Na ničem nezáleželo, jen na tom, aby je už nic nerozdělilo.
Pokryla ten změněný, kostnatý obličej polibky. Zvláštní, že nemá žádný polovzrostlé zdivočelé vousy – ale upírům nerostou vousy, pokud je neměli, když se upíry stali.
A pak už se do cely nahrnuli další lidé. Dobří lidé. Lidé, kteří se smáli a plakali a pomáhali jí vyrobit improvizovaná nosítka ze smrdutých dek a Stefanova kavalce, a nikdo nekřičel, když na ně vyskakovaly vši, protože všem bylo jasné, že by po nich Elena skočila a rozervala jim hrdlo zuby jako Saber. Nebo spíš jako Saber, ale, jak vždycky říkávala paní Courtlandová, s citem. Pro Sabera to je jen práce.
Pak najednou (Elena si to pamatuje jen útržkovitě) hleděla do Stefanovy milované tváře a zvedla jeho nosítka a prchala – už téměř nic nevážil – jinou chodbou, než kterou přišli, a strkali se v davu při cestě dovnitř. Zjevně si všichni, kdo se rozhodli plout proti proudu, zvolili jinou chodbu. Nepochybně věděli o nějakém bezpečném úkrytu.
Elena přemítala, jak něčí tvář může vypadat tak čistě, přitažlově a dokonale, přestože je téměř jako lebka, a přitom ji napadlo: Dokážu běžet v předklonu. A tak se sklonila ke Stefanovi a její vlasy kolem nich vytvořily stan, ve kterém byli jen oni dva. Celý vnějš svět zmizel a ona mu zašeptala do ucha: „Prosím, potřebujeme, abys byl silný. Prosím, kvůli mně. Kvůli Bonnie. Kvůli Damonovi. Prosím...“
Určitě by pokračovala ve vyjmenovávání všech jejich jmen i několikrát dokola, ale už to stačilo. Po dlouhém hladovění Stefan neměl náladu odporovat. Prudce zdvihl hlavu a Elena ucítila víc než jen běžnou bolest, protože byla skloněná ve špatném úhlu, ale byla šťastná, protože Stefan trefil žílu po délce a do úst mu vtékal stálý proud krve.
Museli teď prchat pomaleji, jinak by Elena mohla zakopout a obarvit Stefanovi tvář vínově, jak mají démoni, přesto stále klusali. Vedl je kdosi jiný.
Pak se náhle zastavili. Elena měla zavřené oči a sdílela mysl se Stefanem – nevzhlédla by teď za živý svět. Ale po chvilce se dali znovu do pohybu a Elena kolem sebe ucítila rozlehlý prostor. Uvědomila si, že jsou ve vstupní hale a musela se přesvědčit, že to všichni vědí.
Poslala Damonovi myšlenku: Ty dveře jsou teď po nasí levé straně, poblíž hlavního vchodu. Nad nimi je sousta podivných nápisů.
Myslím, že se v nich vyznám, odpověděl Damon suše, ale nedokázal před ní utajit dvě věci. Zaprvé, že je šťastný, skutčně šťastný, že cítí Elenino radostné vytržení a že to byl on, kdo k tomu přispěl hlavním dílem.
A zadruhé, že pokud by měl volit mezi životem svým a životem svého bratra, dal by svůj život všanc. Kvůli Eleně i kvůli své vlastní pýše.
Kvůli Stefanovi.
Elena neprodlévala u těchto tajných věcí, které neměla právo vědět. Jednoduše je přijala, otevřela je Stefanovi, aby je procítil s ní v jejich syrové energii, a postarala se, aby Damon nepoznal, že Stefan o tom ví. V tu chvíli slyšela zpívat anděly z nebes. Okvětní lístky růže Black Magic zasypávaly její tělo. Vzneslo se hejno holubic a Elena cítila jejich křídla. Byla šťastná.
Ale nebyla v bezpečí.
Zjistila to, teprve když vstoupili do vstupní haly, ale měli velké štěstí, že dimenzionální dveře byly na správné straně – drouhou stranu totiž systematicky ničila Bloddeuwedd, až se zhroutila v hromadu štípaného dřeva. Svár Elena a Bloddeuwedd možná začal jako hádka mezi hostitelkou, která byla přesvědčena, že návštěvnice poručila pravidla její domácnosti, a návštěvnicí, která prostě chtěla utéct, ale přerostl ve válku na život a na smrt. A vzhledem k tomu, jak upíři, vlkodlaci, démoni a další tvorové tady dole v Temné dimenzi reagovali, vzudilo to senzaci. Stráže měly plné ruce práce, aby je všechny udržely mimo budovu. Po ulicích ležela pohozená mrtvá těla.
Panebože, a co ti lidé! Chudí lidé, přemýšlela Elena, když ta těla uviděla. A co se týče Strážců, Bůh jim žehnej za to, že drží od sebe lidi a zuřivou Bloddeuwedd, pomyslela si Elena a představovala si vstupní halu, zatímco se snažili se Stefanem přeběhnout ke dveřím. Takhle jsme tu alespoň sami.
„Teď budeme znovu potřebovat tvůj klíč, Eleno,“ ozval se Damonův hlas těsně nad její hlavou.
Elena něžně odstrčila Stefana od hrdla. „Jenom na chvilku, miláčku. Jenom na chviličku.“
Elena hleděla na dveře a na okamžik se cítila zmateně. Byl tam otvor, ale když do něj přiložila prsten a tlačila, kroutila a otáčela vlevo vpravo, nic se nedělo. Koutkem oka zahlédla nad sebou jakýsi černý stín, přešla to jako nepodstatné a pak uslyšela, jak všichni křičí její jméno, když po ní sekly ocelové spáry.
Vězení již nemělo střechu. Bloddeuweddiny spáry ji metodicky, kus po kuse, servaly.
Elena to věděla.
Protože najednou viděla jejich situaci jako komplexní celek, nikoliv jen svou úlohu v ní – jako kdyby byla osobou mimo své tělo, která rozumí mnohem více věcem než malá Elena Gilbertová.
Strážci tu jsou, aby zabránili civilním strátám.
Nemohou nebo nechtějí zastavit Bloddeuwedd.
Tohle Elena věděla také.
Všichni ti lidé, kteří utíkají jinou chodbou, se chovají stejně, jako kterákoliv jiná soví kořist. Míří na dno svého doupěte. Dole je veliká zabezpečená místnost.
Elena to všechno nějak věděla.
Ale nyní Bloddeuwedd neostře, ale s jistotou uviděla a rozpoznala ty, které chtěla ulovit především, vykradače hnízda, ty, kdo navždy oslepili jedno z jejích velkých kulatých žlutých, daleko vidících očí a pořezala ji tak hluboce, že se jí druhé oko plní krví.
Elena to cítila.
Bloddeuwedd viděla, že to jsou oni, kvůli komu si roztříštila svůj zoban. Zločinci, divoši, ti, které pomalinku rozthá na kousky, pomalinku, úd po údu, a bude přecházet od jednoho k druhému, protože ve spárech dokáže udržet i pět nebo šest lidí, a bude se dívat, jak se pak kroutí, neschopní bez končetin utéct.
Elena vnímala její pocity.
Pod ní.
Právě teď... jsou přímo pod Bloddeuwedd.
Bloddeuwedd zaútočila.
„Sabere! Talon!“ zvolal Sage, ale Elena věděla, že teď už nepomůže žádné rozptýlení pozornosti. Nebude už nic než zabíjení a rvaní, pomalá smrt a výkřiky rozléhající se vstupní halou.
Elena si to uměla představit.
„Nechce se to otevřít, sakra,“ křičel Damon. Hýbybal Eleniným zápěstím, aby se prsten otáčel v otvoru. Ale bez ohledu na to, jak tlačil a tahal, se nic nedělo.
Bloddeuwedd už byla skoro u nich.
Zrychlovala a vysílala před sebou telepatické obrazy plánované zkázy.
Šlachy se natahují, klouby praskají, kosti se tříští...
Elena věděla...
NEEE!
Elenin pohár vztaku přetekl.
Najednou věděla vše, co potřebuje vědět, v jediném bleskurychlém zjevení. Ale bylo příliš pozdě dostat Stefana do dveří, takže první, co zvolala, bylo: „Křídla ochrany!“
Bloddeuwedd, která byla sotva dva metry od nich, náhle narazila do překážky, již by neporazila ani nukleární zbraň. Narazila do ní rychlostí závodní formule a vahou středně velkého letadla.
Příšera explodovala od zobanu na Eleniných křídlech. Ta byla nahoře zelená, posázená blýskavými smaragdy a směrem dolů přecházela v růžovou, dole lemovanou křišťálem. Ta křídla zahalila šest lidí a dvě zvířata – a nepohnula se ani o milimetr, když se o ně Bloddeuwedd roztříštila.
Bloddeuwedd se zabila při dopravní nehodě.
Elena zavřela oči a pokusila se nemyslet na dívku vytvořenou z květin (která zabila svého muže! – připomněla si zoufale). Měla suché rty a po tvářích jí stékaly slzy, ale obrátila se zpět ke dveřím. Vložila dovnitř prsten. Ujistila se, že do nich zapadl.
A pak řekla: „Fell's Church, Virginia, USA, Země. Někam k penzionu, prosím.“
Bylo hodně po půlnoci, Matt spal na polním lehátku v bunkru a paní Flowersová odpočívala na gauči, když je náhle probudilo žuchnutí.
„Co to, proboha...?“ Paní Flowersová vstala a vyhlédla z okna, za kterým měla být tma.
„Opatrně, madam,“ upozornil ji Matt automaticky, ale nemohl si pomoct a zeptal se: „Co tam je ?“ Jako vždycky očekával to nejhorší a přesvědčil se, že má připravená revolver s požehnanými kulkami.
„Vidím... světlo,“ hlásila paní Flowersová bezradně. „Nevím, co jiného bych ti o tom řekla. Světlo.“
Matt také viděl světlo, které házelo stíny na podlahu jejich bunkru. Neslyšeli žádný hrom ani teď, ani od chvíle, kdy se vzbudili. Chvatně se připojil k paní Flowersové u okna.
„Viděls někdy...?“ zvolala paní Flowersová, zdvihla ruce a nechala je opět klesnout. „Co by to mohlo být?“
„Já nevím, ale vzpomínám si, že všichni vždycky mluvili o geopatogenních zónách. Jsou to prý jakési žíly Sil v zemi.“
„Ano, ale ty leží těsně pod povrchem země. Nevystřelují vzhůru jako – jako fontána!“ vysvětlovala paní Flowersová.
„Ale slyšel jsem, že tam, kde se geopatogenní zóny kříží – myslím, že to říkal Damon – může vzniknout Brána. Brána tam, kam šli.“
„Panebože,“ vydechla paní Flowersová. „Chceš říct, že si myslíš... že se jedna z těch Bran otevřela přímo tady? Možná jsou to oni, možná se vracejí.“
„To není možné.“ Čas, který Matt s touhle neobyčejnou starou dámou strávil, ho naučil ji nejen respektovat, ale i milovat. „Ale stejně si myslím, že bychom neměli chodit ven.“
„Milý Matte, jsi pro mě takovou útěchou,“ zamumlala paní Flowersová.
Matt příliš nechápal, čím si to vysloužil. Stejně všechno, co tu mají, pochází z jejích zásob, dokonce i to skládací lehátko je její, ničím moc nepřispěl.
Kdyby tu byl sám, možná by se vydal prozkoumat tenhle... neobyčejný jev. Tři světla zářící ze země v takovém úhlu, že se setkávají přesně ve výšce dospělého člověka. Velmi jasná světla. A s každou minutou jejich jas sílí.
Matt se zprudka nadechl. Tohle že jsou geopatogenní zóny ? To už byl spíš uvěřil v invazi mimozemšťanů.
Ani se neodvažoval doufat.
Elena nevěděla, jestli bylo nutné říka USA a Země, nebo zda ji ty dvěře vůbec dokážou přenést do Fell's Church, nebo jestli jí Damon bude muset říct jméno nějaké blízké Brány. Ale... jistě tam nějaká bude... se všemi těmi geopatogenními zónami okolo...
Dveře se otevřeli a objevil se malý prostor, asi jako ve výtahu.
Sage tiše řekl: „Dokážete ho vy štyři nést i v případě, že byste měli zároveň bojovat ?“ A po pár okamžicích, když všichni pochopili, co tím míní, se ozvaly tři výkřiky na protest ze tří ženských hrdel.
„Ne, prosím – to ne! Neopouštěj nás!“ prosila ho Bonnie.
„Ty s námi nepůjdeš ?“ otevřeně se zeptala Meredith.
„Přikazuji ti, abys nastoupil – a udělej to rychle!“ nařídila Elena.
„Taková dominantní žena,“ zamumlal Sage. „Ach, vpadá to, že se Velké kyvadlo opět pohnulo. Jsem jenom muž. Poslechnu.“
„Cože ? Znamená to, že jdeš s námi ?“ plakala Bonnie.
„Znamená to, že jdu s vámi, ano.“ Sage něžně uchopil Stefanovo zmučené tělo di náručí a vstoupil do malé kabinky za dveřmi. Na rozdíl od prvního klíče, který Elena dnes použila, tenhle vypadal, že funguje spíš jako výtah na hlasové ovládání... alespoň v to doufala. Konec konců, Šiniči a Misao vystačili každý s jedním klíčem. A tady chce spousta lidí odejít najednou na jediné místo.
Doufala, že to půjde.
Sage odkopl staré Stefanovy lůžkoviny. Cosi zachrastilo po zemi. „Ach...“ Stefan se zatím bezmocně natáhl, „to je diamant mojí Eleny. Našel jsem ho na zemi po...“
„Tam, odkud je, jich je ještě spousta,“ uklidňovala ho Meredith.
„Pro něho je důležitý,“ bránil Stefana Damon, který už byl také vevnitř. Místo aby si postoupil dál do kabinky, do toho prostůrku, který mohl každou vteřinou zmizet – kdy už mohl být ve Fell's Church, než se vrátí – vyrazil do haly, pečlivě prozkoumal podlahu a poklekl. Pak rychle cosi sebral a vběhl zpátky do kabinky.
„Chceš ho držet v ruce... nebo mám já ?“
„Drž ho ty... pro mě. Postarej se o něho.“
Každý, kdo věděl něco o Damonově minulosti, zvláště co se týče Eleny nebo i jen starého diamantu, který patříval Eleně, by usoudil, že se Stefan zbláznil. Ale Stefan nebyl blázen.
Sevřel dlaň kolem bratrovy, která držela diamant.
„A já budu držet tebe,“ dokončil se slabým rozpačitým úsměvem.
„Nevím, jestli to někoho zajímá,“ ozvala se Meredith, „ale tady po straně tohohle vynálezu je jedno tlačítko.“
„Zmáčkni ho!“ vykřikli společně Sage a Bonnie, ale Elena vykřikla o něco hlasitěji: „Ne – počkat!“
Něčeho si totiž všimla. Na druhé straně místnosti se Strážím nepodařilo zabránit jedinému, zjevně neozbrojenému, občanovi, aby vstoupil do haly a sklouzl k nim po podlaze jediným elegantním pohybem. Musel být vysoký přes dva metry, na sobě měl bělostnou tuniku a tříčtvrtečný kalhoty, s oděvem mu ladily sněhobílé vlasy, vztyčené liščí uši a dlouhý hedváný rozevlátý chvost.
„Zavřete dveře!“ zařva Sage.
„Ach, Bože,“ vydechla Bonnie.
„Může mi někdo říct, co se, sakra, děje ?“ vrčel Damon.
„Neboj, to je jen spoluvězeň. Takový tichý chlapík. Ahoj, ty ses taky dostal ven ?“ Stefan se usmíval a to Eleně stačilo. Cizinec mu podával cosi, co vypadalo – no, to asi není možné – ale vážně to vypadalo jako kytice květin.
„To je přece kitsune, ne ?“ zeptala se Meredith, jako by se všichni kolem ní zbláznili.
„Vězeň...,“ řekl Stefan.
„ZLODĚJ!“ křičel Sage.
„Ticho!“ sykla Elena. „Sice neumí mluvit, ale pravděpodobně slyší.“
Mezitím kitsune přišel až k nim. Pohlédl Stefanovi do očí, prohlédl si ostatní a podal jim kytici, která byla důkladně zabalená do jakéhosi plastu a visely z ní dlouhé samolepky s nápisy, které vypadaly jako zaříkání.
„Tohle je pro Stefana,“ řekl.
Všichni, včetně Stefana, zalapali po dechu.
„Teď se musím vypořádat s několika únavnými Strážci,“ povzdychl si. „A ty musíš stisknout tlačítko, aby se kabina rozjela, Krásko,“ řekl Eleně.
Elena, která byla v tom okamžiku zcela fascinována vlněním načechraného chvostu kolem bílých nohavic, áhle zrudla rozpaky. Vzpomněla si totiž na určité věci. Na věci, které tam vypadaly úplně jinak... v těch opuštěných kobkách... ve tmě uměle vytvořené noci...
Nedá se nic dělat, bude se k tomu muset postavit čelem.
„Děkuji ti,“ odpověděla a stiskla tlačítko. Dveře se začaly zavírat. „Ještě jednou, díky!“ zavolala a mírně se liškodlakovi uklonila. „Jmenuji se Elena.“
„Jorošiku. Jsem...“
Dveře je od sebe oddělily.
„Copak jste se zbláznili ?“ křičel Sage. „Brát si kytku od lišky!“
„Ty jediný z nás se tváříš, že ho znáš, Monsieur [Pane] Sage,“ opáčila Meredith. „Jak se jmenuje ?“
„Já neznám jeho jméno! Ale vím, že mi ukradl tři pětiny pokladu z kláštera na Seině! Vím, že je to profesionál – ale profesionál na podvádění v kartách! Fuj!“
Poslední slovo nebyl výkřik zlosti, ale znepokojení, protože kabina se začala pohybovat do strany, padat dolů, pak téměř zastavila a nakonec se zase rozjela původním pravidělným tempem.
„Opravdu nás to odveze do Fell's Church ?“ zeptala se Bonnie plaše a Damon jí položil paži kolem ramen.
„Někam nás to odveze,“ slíbil jí. „A pak se uvidí. Jsme zatraceně schopná banda, která vždycky všechno přežije.“
„Což mi připomíná jednu věc,“ podotkla Meredith, „řekla bych, že Stefan vypadá podstatně líp.“ Elena, která ho chránila před nárazy dimenzionálního výtahu, k ní rychle vzhlédla.
„Opravdu si to myslíš ? Není to jenom tím světlem ? Myslím, že by se měl ještě nakrmit,“ řekla nervózně.
Stefan zrudl a Elena si přitiskla prsty na rty, oby se jí přestaly třást. Nestyď se, lásko, oslovila ho bezhlesně, každý z těch lidí tady pro tebe dobrovolně riskoval svůj život – i pro mě – pro nás oba. Jsem zdravá a silná. A pořád krvácím. Prosím, neplýtvej mou krví.
Stefan zamumlal: „Zastavím ti krvácení,“ ale když se k němu sklonila, věděla, že bude pít – a pil.
Nyní už Matt a paní Flowersová nemohli oslepující světlo ignorovat. Museli se jít podívat ven.
Ale právě když Matt otevřel dveře, došlo k... Matt vlastně nevěděl, k čemu přesně. Cosi vyrazilo ze země k nebesům, kde se to postupně zmenšovalo, až to vypadalo jako hvězda, a pak to zmizelo.
Meteor, který prolétl zemskou atmosférou ? Ale ten by přece doprovázaly tsunami, zemětřesení, lesní požáry a možná by se kus Země odtrhl ? Pokud jeden náraz meteoru do země dokázal vyhubit dinosaury...
Světlo, které zářilo směrem vzhůru, lehce vybledlo.
„Bůh ochraňuj naše duše,“ pronesla paní Flowersová tichým rozechvělým hlasem. „Milý Matte, jsi v pořádku ?“
„Ano, madam. Ale...“ Mattova slušná výchova podlehla tlaku okolností. „Co to, sakra, bylo ?“
A k jeho překvapení paní Flowersová dodala: „Přesně moje slova!“
„Počkat – tamhle se něco hýbe. Ustupte!“
„Milý Matte, dávej přece pozor s tou zbraní...“
„Jsou to lidi! Ach, Bože, to je Elena!“ Matt se zprudka posadil na zem. Zmohl se už jen na šepot: „Elena. Ona žije. Ona žije!“
Z místa, kde Matt seděl, bylo vidět skupinku lidí, kteří šplhají – a pomáhají šplhat ostatním – z dokonale kruhové díry hluboké asi metr a půl, jež se otevřela neznámo jak v záhonu anděliky za kuchyní paní Flowersové.
Už slyšel i hlasy: „V pořádku,“ řekla Elena a předklonila se, „teď mi podej ruce.“
Ale jak je to olečená! Jakýsi šarlatový cár, který odhaluje nejrůznější škrábance a říznutí na jejích nohou. A nahoře – ehm, zbytky šatů, které zakrývají asi tolik co bikiny. A k tomu ta nejvetší a nejzářivější bižuterie, kterou kdy viděl.
Mattovým ohromením pronikají další hlasy.
„Opatrně ano ? Zvednu ho k tobě...“
„Já vylezu sám.“ No jasně, to je Stefan!
„Vidíš ?“ radostný hlas Eleny. „Říká, že může šplhat sám!“
„Qui, ale možná malé přizvednutí...“
„Teď není čas na chlapáctví, bráško.“
A tohle, pomyslel si Matt a sáhl si na revolver, byl Damon. Posvěcené kulky...
„Ne, chci to... udělat sám... okay... hotovo. Jsem tu.“
„Je tady! Vidíte! Je mu líp každým okamžikem!“ trylkovala Elena.
„Kde je ten diamant ? Damone ?“ zazněl nervózní tón ve Stefanově hlase.
„Mám ho v bezpečí, klid.“
„Chtěl bych ho držet. Prosím.“
„Víc, než chceš držet mě ?“ zeptala se Elena. Bleskový pohyb a Stefan jí opět ležel v náručí a ona ho konejšila: „Klid, klid.“
Matt zíral. Damon stál hned za nimi, skoro jako by tam patřil. „Já budu opatrovat ten diamant,“ řekl kategoricky. „Ty opatruj svoje děvče.“
„Promiňte – omlouvám se, ale... mohl by mě, prosím, někdo zvednout nahoru ?“ A to je Bonnie! Bonnie hraje plačtivý hlásek, ale nemá strach, ani není nešťastná. Bonnie se chychotá! „Máme všechny ty vaky s hvězdnými perlami ?“
„Máme je všechny.“ A to byla Meredith. Díky Bohu. Zvládli to všichni. Ale navzdory úvahám se mu oči stáčely především k jedné postavě – k té, která zřejmě všechno organizovala – k té se zlatými vlasy.
„Potřebujeme ty perly, protože v které koliv z nich může být...“ začala větu, ale nedopověděla ji, protože Bonnie vykřikla: „Ach, podívejte! Podívejte! To je paní Flowersová a Matt!“
„Ale Bonnie, ti nás teď budou sotva čekat,“ protestovala Meredith.
„Kde, Bonnie, kde ?“ vyptávala se Elena.
„Jestli jsou to Šiniči a Misao v přestrojení, tak je – hej, Matte!“
„Řekněte mi, prosím, někdo, kde je vidíte ?“
„Přece tamhle, Meredith!“
„Ach, paní Flowersová! Ehm... doufám, že jsme vás nevzbudili.“
„Ještě nikdy jsem nebyla šťastnější, že mě někdo vytrhl ze spánu,“ prohlásila paní Flowersová vážně. „Vidím na vás, čím jste si v Temné dimenzi pršli. Nedostatek... ehm, řádného oblečení...“
Náhlé ticho. Meredith pohlédla na Bonnii. Bonnie pohlédla na Meredith.
„Chápu, že tyhle šaty a klenoty vám mohou připadat trochu moc...“
Matt konečně našel hlas: „Klenoty ? Ony jsou opravdové ?“
„Ale, to nic není. A všichni jsme hrozně špinaví...“
„Odpusťtě mi. Smrdíme – za to můžu já...,“ začal Stefan, ale Elena ho nepustila ke slovu.
„Paní Floersová, Matte: Stefan byl uvězněný! Celou tu dobu! Hladověl a mučili ho – ach, Bože!“
„Eleno, pšt. Už mě máš zpátky.“
„My tě máme zpátky. Teď už tě nikdy nenechám odejít. Nikdy v životě.“
„Uklidni se, lásko. Já vážně potřebuju koupel a...“ Stefan se najednou zarazil. „Tady nejsou žádné železné mříže! Nic, co by tlumilo moje Síly! Můžu...“ Ustoupil od Eleny, která se ho držela alespoňjednou rukou. Ojevil se jemný stříbrný záblesk, jako když se objevuje a mizí měsíc v úplňku.
„A je to!“ prohlásil. „Každému, kdo se chce zbavit mrňavých zvířecích parazitů, můžu pomoct.“
„V tom případě jsem tvoje,“ přihlásila se Meredith. „Mám fobii z blech, a Damon mi nikdy nekoupil prášek proti blechám. Hrozný pán!“
Vypukl smích, kterému Matt příliš nerozuměl. Meredith na sobě měla – no, tohle rozhodně musí být bižuterie –, ale vypadá to jako safíry za několik milionů dolarů.
Stefan vzal Meredith za ruku a objevil se stejný stříbřítý záblesk. Meredith ustoupila a poděkovala.
Stefan potichu odpověděl: „Já děkuju tobě, Meredith.“ Meredithiny modré šaty alespoň vydržely v jednom kuse, všiml si Matt.
Bonnie – jejíž šaty byly roztrhané na stužky v barvě hvězdného svitu – zdvihla ruku a poprosila: „Mně taky, prosím!“
Stefan ji vzal za ruku a všechno se opakovalo.
„Děkuju, Stefane! Je to o moc lepší! Nenávidím, když mě něco svědí!“
„Já děkuju tobě, Bonnie. Nenávidím, když umírám o samotě.“
„A upíři už se o sebe postarají sami!“ prohlásila Elena, jako kdyby měla seznam, na kterém si je odškrtává. „A Stefane, prosím te...“ Vztáhla k němu ruce.
Stefan před ní poklekl, políbil ji na obě dlaně a pak ji zahalil dalším zábleskem.
„Jenže já stejně pořád toužím po koupeli...,“ pronesla Bonnie prosebně, zatímco ten nový vysoký upír a Damon také zmizeli v záblesku světla.
Pak si vzala slovo paní Flowersová: „V domě jsou čtyři funkční vany – u Stefana v pokoji, u mě v pokoji a v oou pokojích, které sousedí se Stefanovým. Buďte mými hosty. Půjdu připravit koupelové soli.“ A pak před celou otrhanou, krvácející a špinavou bandou rozpřáhla náruč a dodala: „Můj dům je i váš dům, drahouškové.“
Ozval se sbor procítěných poděkování.
„Napíšu seznam na střídání – teda, myslím na krmení Stefana. Jestli k tomu budou děvčata ochotná,“ dodala rychle a pohlédla na Bonnii a Meredith. „Nepotřebuje mnoho, jenom každou hodinu trošičku. Až do rána.“
Vypadalo to, že se Elena před Mattem stydí. A Matt se styděl před ní. Ale přesto pokročil vpřed a rozpřáhl prázdné ruce, aby ukázal, že je neškodný: „A existuje nějaké pravidlo, že to musejí být jenom holky ? Protože já mám taky krev a jsem zdravý jako kůň.“
Stefan na něho rychle pohlédl: „Žádné pravidlo o holkách není, Matte. Ale nemusíš...“
„Chci ti pomoct.“
„Tak dobře. Díky, Matte.“
Automatická zdvořilá odpověď by zněla ,Díky, Stefane´, ale Matt nedokázal nic chytrého vymyslet, až z něj vyhrklo: „Díky, že ses postaral o Elenu.“
Stefan se usmál. „Za to poděkuj Damonovi. On i ostatní mi hodně pomohli – i sobě navzájem.“
„Jasně, a taky venčím pejsky [We Also Walk Dogs – narážka na sci-fi román R. A. Henleina.]“
„– i když od toho je tu spíš Sage,“ opáčil Damon šibalsky.
„Ach, to mi připomíná, že bych měl ten odvšivující trik použít i na své dva přátele. Sabere! Talon! Ke mně!“ A doprovodil příkaz hvízdnutím, které by Matt nedovedl napodobit, ani kdyby se rozkrájel.
Na každý pád si Matt připadal jako ve snu. Ze tmy se vynořil obrovský pes, veliký skoro jako poník, a sokol.
„Teď,“ pronesl stejný upír a světlo zablesklo ještě jednou.
A pak dodal: „Jestli to nevadí, raději se svými přáteli pobývám venku pod širým nebem. Jsem vděčný za veškerou vaši pohostinost, Madame, a jmenuji se Sage. Sokol se jmenuje Talon a pes je Saber.“
Elena prohlásila: „Takže Stefanova koupelna pro nás dva, koupelna paní Flowersové pro děvčata. Vy si to kluci určitě už nějak domluvíte mezi sebou.“
Paní Flowersová vážně prohlásila: „A já půjdu do kuchyně udělat obložené chleby,“ a obrátila se k odchodu.
A přesně v tu hcvíli se na obloze nad nimi vynořil Šiniči.
Nebo, lépe řečeno, vynořila se jeho tvář. Zjevně to byla jen iluze, ale byla děsivá a dokonale provedená. Vypadalo to, jako by tam Šiniči skutečně byl, jako obr, který snad nese svět na svých ramenou. Černá část vlasů mu splývala s noční tmou, ale rudé konečky tvořily kolem tváře cosi jako plápolavou svatozář. Vzhlede k tomu, že právě přišli ze země, které ve dne v noci vládne obří rudé slunce, byl to hodně podivný pohled.
I Šiničiho oči byly rudé, jako dva malé měsíce na obloze – a zaměřily se na skupinku a domu paní Flowersové.
„Ahoj,“ pozdravil. „Proč se tváříte tak překvapeně ? To byste neměli. Opravdu jsem vás nemohl nechat přijít domů, aniž bych se vynořil a alespoň vás pozdravil. Ostatně jsme se už neviděli docela dlouho – tedy s některými z vás,“ pokračovala rudá tvář s úšklebkem. „Také se samozřejmě chci zůčastnit oslav – zachránili jsme malého Stefana, a, ach, dokonce jsme přitom bojovali s přerostlým kuřetem.“
„Chtěla bych vidět tebe, jak vyzýváš Bloddeuwedd k souboji jeden na jednoho a přitom jí lovíš v hnízdě,“ začala Bonnie rozhořčeně, ale zarazila se, když jí Meredith stiskla paži.
Sage si mezitím mumlal cosi o tom, co jeho vlastní ,přerostlé kuře´- Talon – udělá, pokud Šiniči sebere dostatek odvahy a objeví se osobně.
Šiniči tohle všechno ignoroval. „Ach, ano, a prodělali jste mentální rozcvičku, to je vážně hrozivé. No, už si vás nikdy nespleteme s partou pitomých břídilů, kteří se nikdy ve skutečnosti nezeptali, proč by vám moje sestra vůbec dávala nějaká vodítka, navíc vodítka, kterým by porozuměli i lidi zvenčí. Chci říct...,“ chlípně mrkl, „...proč jsme ten klíč třeba jednoduše nespolkli, co ?“
„Blafuješ,“ odsekla Meredith kategoricky, „prostě a jednoduše jsi nás podcenil.“
„Možná,“ odpověděl Šiniči. „A možná šlo o něco úplně jiného.“
„Prohrál jsi,“ oznámil mu Damon. „Uvědomuji si, že to pro tebe může být úplně nová zkušenost, ale je to pravda. Elena získala mnohem lepší kontrolu nad svými Silami.“
„Ale budou fungovat tady?“ Šiniči se strašidelně usmíval. „Nebo náhle zmizí ve světle žlutého slunce ? Nebo v hlubinách pravé temnoty ?“
„Nenech se od nich nachytat, Madame,“ zavolal na ni Sage. „Tvoje Síly pocházejí z míst, kam on nesmí vstoupit!“
„Ach, ano, a odpadlík. Rebelův rebelský syn. Zajímalo by mě... jak si tentokrát říkáš ? Cage – jako klec ? Rage – jako běs ? Jsem zvědavý, co tyhle děti řeknou, až se dozvědí, kdo skutečně jsi ?“
„Je nám jedno, kdo je,“ zavolala Bonnie. „My to víme. Víme, že je upír, ale dovede být laskavý a milý a mnohokrát nám zachránil život.“ Zavřela oči, ale statečně vydržela Šiničiho smích.
„Takže, Madame,“ posmíval se Šiniči, „ty si myslíš, žes získala ,Sageho´. Ale zajímalo by mě, jestli tušíš, čemu se v šachu říká ,gambit´. Ne ? No, jsem si jistý, že tvoje vzdělaná kamarádka ti to ráda sdělí.“
Následovala odmlka. Pak Meredith naprosto bezvýrazně řekla: „Gambit je, když hráč šachu záměrně obětuje nějakou figuru – řekněme pěšce –, aby tak získal něco jinéh. Například postavení na šachovnici, které si přeje.“
„Já jsem věděl, že jim to budeš umět vysvětlit. Co si myslíš o našem prvním gambitu ?“
Další ticho, načež Meredith odpověděla: „Předpokládám, že se tím snažíš říct, žes nám vrátil Stefana výměnou za něco lepšího.“
„Ach, škoda, že nemáš zlaté vlasy – jaké tvoje kamarádka Elena umí tak velkomyslně předvádět.“
Následoval všelijaké nechápavé výkřiky, většina z nich směřovala na Šiničiho, ale některé i na Elenu.
Ta okamžitě vybuchla: „Ty sis vzal Stefanovy vzpomínky, ty...“
„Ale, ale, nic tak drastického, drahoušku. Ale ta zdatná lazebnice, která ovládá nespočet truků v jediné hře... ta byla velmi ochotná ke spolupráci...“
Elena obrátila pohled k obří tváři s výrazem naprostého opovržení: „Ty... sprosťáku.“
„Ach, to mě zasáhlo přímo do srdce.“ Šiničiho tvář dokonce i vypadala ublíženě – a vztekle a nebezpečně. „Vy všichni jste tak blízcí přátel= - tušíte vůbec, kolik před sebou máte tajemství ? Meredith je samozřejmě mistryně tajností, tají svá tajemství před přáteli celé ty roky. Myslíte si, že už vám všechno řekla, ale to nejlepší teprve přijde. A pak tu je samozřejmě Damonovo tajemství.“
„Kdyby se ovšem prozdradilo tady a teď, znamenalo by to okamžitou válku,“ opáčil Damon. „A víš, je to divné, ale já mám takový pocit, že jsi sem dneska přišel vyjednávat.“
Tentokrát následoval přímo výbuch smíchu a Damon musel skočit za Meredith, aby ji to nesmetlo zpátky do díry.
„Jak galantní,“ rozchechtal se Šiniči znovu, až se kdesi na domě paní Flowersové vysypalo sklo. „Ale já už opravdu musí jít. Mám tu nechat seznam věcí, které ještě musíte odhalit, než se vaše partička bude moct podívat jeden druhému do očí ?“
„Myslím, že už ho máme. A ty už u tohoto domu nejsi vítán,“ odpověděla paní Flowersová chladně.
Ale Elenina mysl byla pořád v akci. Dokonce i teď, když tu stála a věděla, že Stefan ji potřebuje, pátrala po důvodech, které k tomu všemu vedly: Šiničiho druhý gambit. Protože si byla jistá, že gambit to opravdu je.
„Kde jsou ty vaky ?“ otázala se ostrým hlasem, který vyděsil a zmátl polovinu skupiny a druhou prostě jen vyděsil.
„Já jsem měl jeden v ruce, ale místo toho jsem radši přidržel Sabera,“ zareagoval jako první Sage.
„Jeden jsem měla dole v díře, ale pustila jsem ho, když mě zvedli nahoru,“ přiznala se Bonnie.
„Já mám jeden pořád u sebe, i když nechápu, k čemu by...“ začal Damon.
„Damone!“ Elena se k němu vrhla. „Věř mi! Tvůj a Sageho vak jsou v bezpečí – ale co se to děje s Bonniiným v té díře ?“
Ve chvíli, kdy vyslovila ,věř mi´, Damon mrskl svým pytlem na Sageho, a než dokončila větu, už byl jedním skokem v díře, které ještě stále tak svítila geopatogenní energií, že to musela zraňovat oči každého upíra.
Damon si ale nestěžoval. Oznámil: „Už ho mám v bezpečí – ne, počkej! Kořen! Nějakej pitomej kořen ovíjí jednu z hvězdných perel! Honem mi sem někdo hoďte nůž!“
Zatímco se všichni začali poplácávat po kapsách a hledat nože, udělal Matt něco, čemu Elena nedokázala uvěřit. Pohlédl do dvoumetrové jámy a amířil – je to vážně revolver ? Ano, stejný jako má Meredith. A pak, aniž se pokusil o sestup, prostě skočil dolů stejně jako Damon.
„ANI NECHCETE VĚDĚT...,“ hřímal Šiniči, ale teď už si ho nikdo nevšímal.
Matt nedoskočil tak lehce jako Damon – zalapal po dechu a zdušeně zaklel. Ale neztrácel ani vteřinu; stále ještě na kolenou podal honem zbraň Damonovi.
„Požehnané kulky – odstřel ho!“
Damon zareagoval bleskurychle. Zdálo se, že ani nemířil – musel odjistit a vystřelit okamžitě, protože kořen se už zatahoval do měkké půdy a koncem ovíjel pevně cosi kulatého.
Elena zaslechla dvě silné rány z revolveru; tři. Pak se Damon předklonil a sebral kouli ovinutou úponky, která se průzračně křišťálově leskla tam, kde prosvítal její povrch.
„OKAMŽITĚ TO POLOŽ.“ Šiniči nezřízeně zuřil. Dvě rudé oči teď vypadaly jako plápolající vatry – jako vzplanulé měsíce. Vypadalo to, jako by se je snažil přimět k poslušnosti pouhou intenzitou svého hlasu. „ŘEKL JSEM: NEDOTÝKEJ SE TOHO SVÝMA ŠPINAVÝMA LIDSKÝMA PRACKAMA!“
„Ach, panebože,“ vydechla Bonnie.
Meredith prostě prohlásila: „Patří Misao – určitě. On hrál o svoje vlastní, ale ne o její. Damone, podej mi ji, a ten revolver taky. Vsadím se, že není neprůstřelná.“ Klekla si a natáhla se do díry.
Damon zdvihl obočí a udělal, co mu řekla.
„Bože, Matt si určiě vymkl kotník – přinejmenším!“ volala Bonnie z okraje díry.
„JAK JSEM ŘEKL,“ hřímal Šiniči, „BUDEZE LITOVAT...“
„Zařídím to,“ řekl Damon Bonnii a Šiničiho si vůbec nevšímal. Bez dalších okolků popadl Matta a vyskočil z díry i s ním. Položil světlovlasého chlapce vedlě Bonnie, která na něho hleděla naprosto zmatenýma velikýma hnědýma očima.
Ale Matt byl Virgiňan skrz naskrz. Stačilo jednou polknout a zvládl ze sebe vyrazit: „Děkuju ti, Damone.“
„To je v pohodě, Matte,“ odpověděl Damon a pak dodal: „Cože ?“ když všichni zalapali po dechu.
„Ty sis vzpomněl,“ zvolala Bonnie. „Ty sis vzpomněl na jeho – Meredith!“ Přerušila myšlenku a vyděšeně zavolala na kamarádku: „Pozor – tráva!“
Meredith, která se zvláštním výrazem ve tváři zkoumala hvězdnou perlu, teď hodila revolver Damonovi a pokoušela se volnou rukou odtrhnout trávu, která se jí vyplazila po chodidlech a už začínala ovíjet kotníky. Ale tráva se přitom vymrštila, popadla ji za ruku a připoutala ji k nohám. Pak rašila dál, rozrůstala se a ovíjela její tělo směrem k perle, kterou Meredith držela vysoko ve vzduchu.
Zároveň utahovala sevření kolem hrudi a vytlačovala jí vzduch z plic.
Všechno se to odehrálo tak rychle, že teprve když vydechla: „Vezměte někdo tu kouli,“ ostatní jí přispěchali na pomoc. Bonnie u ní byla první a snažila se prsty servat zeleň, která Meredith svírala hrudník. Ale stébla byla ocelově pevná, nebylo možné odtrhnout ani jediné. Nešlo to ani Mattovi a Eleně. Mezitím se Sage snažil zvednout celou Meredith – vykořenit ji ze země –, ale nedočkal se většího úspěchu než ostatní.
Meredithin obličej, jasně ozářený světlem u otvoru v zemi, začínal blednout.
Damon popadl hvězdnou perlu těsně předtím, než se k Meredith dostala propletená zeleň šplhající po její paži. Pak se začal pohybovat doslova rychleji, než stihne lidské oko sledovat, a nikde se nezastavil na tak dlouho, aby ho nějaká rostlina mohla ovinout.
Přesto se traviny kolem Meredith i nadále utahovaly. Tvář jí teď už modrala. Oči měla rozšířené a ústa otevřená k nádechu, který nepřicházel.
„Přestaň!“ zavřískla Elena na Šiničiho. „Dáme ti tu perlu! Ale pusť ji!“
„PUSTIT JI ?“ Šiniči se dusivě zasmál. „MOŽNÁ BY SES MĚLA ZAMYSLET NAD SVÝMI VLASTNÍMI ZÁJMY, NEŽ MĚ POŽÁDÁŠ O LASKAVOST.“
Elena se divoce rozhlédla – a spatřila, že traviny už skoro úplně ovinuly klečícího Stefana, který byl příliš slabý, než aby se dokázal pohybovat tak rychle jako ostatní. A ani nemukl, aby k sobě nepřipoutal pozornost.
„Neee!“ Elenin výkřik téměř přehlušil Šiničiho smích. „Stefane! Ne!“ Přestože věděla, že je to marné, vrhla se k němu a začala rvát traviny z jeho vyhulé hrudi.
Stefan jí věnoval náznak úsměvu a jen smutně zavrtěl hlavou.
V tu chvíli se Damon zastavil. Vztáhl ruku s hvězdnou perlou k Šiničiho zakaboněné tváři. „Tak si ji vem!“ zvolal. „Vezmi si tu zatracenou kouli, ale nech ty dva jít!“
Šiničih výbuch smíchu tentokrát ne a ne utišit. Vedle Damona vyrašil trs trávy a vzápětí se na něm objevila mohutná zelená pěst, které se téměř podařilo ukořistit hvězdnou perlu.
Jenže...
„Ještě ne, drahouškové,“ popadala dech paní Flowersová. Přiběhli s Mattem z penzionu (přestože Matt ošklivě kulhal) a oba měli plné ruce čehosi, co vypadalo jako samolepící štítky.
A pak už se Damon zase pohyboval bleskurychle z místa na místo, unikl zelené pěsti a Matt lípul štítek na trávu, která dusila Stefana, zatímco paní Flowersová udělala to samé pro Meredith.
Elena nevěřícně přihlížela, jak tráva najednou schne a snáší se k zemi v neškodných obláčcích sena.
V příštím okamžiku už objímala Stefana.
„Půjdeme dovnitř, drahouškové,“ vyzvala je paní Flowersová. „Ve skladu je bezpečno – a zdraví pomohou raněným, samozřejmě.“
Meredith a Stefan zhluboka vdechovali noční vzduch.
Ale Šiniči stejně musel mít poslední slovo.
„Jen se nebojte,“ řekl s ledovým klidem, jako by pochopil, že prohrál – prozatím. „Tu perlu stejně brzy dostanu. Vy ani neumíte zacházet s takovým druhem Sil! A kromě toho se chystám říct, co před sebou všechno tajíte, vy takzvaní přátelé. Jen pár malých tajemství, co ?“
„Víš, kam si ty svoje tajemství můžeš...,“ zakřičela na něj Bonnie.
„Ale no tak, slušně! Co třeba tohle: jeden z vás něco tají po celý svůj život, a to i nyní.
Jeden z vás je vrah – a nemluvím o upírovi, zabití z milosti nebo takových věcech. A pak je tu samozřejmě otázka pravé identity Sageho – přeji vám mnoho štěstí při pátrání! Jeden z vás už má vymazanou paměť – a nemyslím Damona nebo Stefana. A co ten tajný, ukradený polibek ? A samozřejmě je otázka, co se stalo tehdy v noci v motelu, což si zřejmě nepamatuje nikdo, kromě Eleny. Někdy byste se jí mohli zeptat, co si myslí o příběhu Kamelotu. A pak...“
V tu chvíli ho přerušil zvuk hlasitější než Šiničiho předchozí výbuchy smíchu. Rozerval tvář na obloze, až groteskně zplihla. Pak oličej zmizel.
„Co to bylo...?“
„Kdo tu má zbraň...?“
„Jaký druh zbraně by mohl něco takového udělat jemu ?“
„Ta, která je nabitá požehnanými kulkami,“ odpověděl Damon klidně a ukázal jim revolver.
„Dobrý, Damone!“
„Zapomeňte na Šiničiho!“
„Lže, kdykoliv se mu to hodí, to vám můžu říct.“
„Já si myslím,“ řekla paní Flowersová, „že bychom se teď měli vrátit do penzionu.“
„Áááno, konečně se vykoupeme.“
„Jenom jednu poslední věc.“ Šiničiho hlas připomínající hlas obra zněl všude kolem nich; z nebes i země.
„To, co plánuju na příště, se vám bude vážně moooc, líbit. Na vašem místě bych začal vyjednávat o té hvězdné perle hned TEĎ.“ Ale už se nesmál a tlumený ženský zvuk v pozadí zněl téměř jako pláč, jako kdyby si Misao nemohla pomoci.
„BUDE SE VÁM TO MOOOC LÍBIT!“ zahromoval naposledy Šiniči.