Matt a paní Flowersová se skrývali v bunkru – což byl přístavek, který k domu dostavěl strýc paní Flowersové, aby bylo kde vyřezávat a provozovat jiné koníčky. Byl ještě zanedbanější než zbytek domu, protože se využíval jako skladiště věcí, o kterých paní Flowersová nevěděla, kam je dát – například skládací polní lůžko synovce Joea nebo starý propadlý gauč, který se už nehodil k nábytku uvnitř domu.

Teď v noci to byl jejich úkryt. Žádné dítě ani dospělý, nikdo z Fell's Church sem nikdy nebyl pozván. Vlastně kromě paní Flowersové, Stefana – který sem pomáhal stěhovat těžký nábytek – a te Matta sem nikdo nevkročil, co paní Flowersová pamatuje.

Matt se na to spolehl. Pomalu a pečlivě si počítal materiály, které shromáždila Meredith. Jeden úryvek jim s paní Flowersovou hodně pomohl. Byl to důvod, proč vůbec dokázali v noci spát, když se objevily ty hlasy.

Kitsune bývá často pokládán za příbuzného západních upírů. Svádí vybrané muže (jelikož většina liščích duchů na sebe bere ženskou podobu) a krmí se přímo na jejich ,chi´, neboli životní síle, bez prostřednictví krve. Tudíž lze usoudit, že je váží podobná pravidla jako upíry. Například nemohou vstoupit do lidských příbytků bez pozvání...

No a ty hlasy...

Byl teď hrozně rád, že poslechl radu Bonnie a Meredith a šel k paní Flowersové dřív než domů. Dívky ho přesvědčily, že by svoje rodiče jenom vystavil nebezpečí, pokud by se postavil davu, který ho chce zlynčovat a který je připraven ho zabít za to, že údajně znásilnil Caroline. Jenže se zdálo, že Caroline ho v penzionu stejně okamžitě našla, jen si s sebou nikdy nepřivedla dav. Matt si myslel, že proto, že by jí to k ničemu nepomohlo.

Neměl ponětí, co by se mohlo stát, kdyby ti hlasy patřily bývalým kamarádům, které kdosi pozval domů, když tam ještě bydlel.

Dnes v noci...

„No tak, Matte,“ ozval se Carolinin hlas... líné, pomalé, svůdné předení. Znělo to, jako kždy leží na zemi a mluví škvírou pode dveřmi. „Nekaž legraci, nebuď takovej morous. Víš přece, že stejně jednou budeš muset vyjít ven.“

„Nech mě promluvit s mámou.“

„To nemůžu, Matte. Už jsem ti přece říkala, že prochází výcvikem.“

„Aby byla jako ty ?“

„To dá hodně práce, aby se člověk stal někým, jako jsem já, Matte.“ Caroline najednou opustila svůdný tón.

„To se klidně vsadím,“ zamumlal Matt a dodal: „Tys ublížila mojí rodině a bude tě to tak mrzet, jak si ani nedovedeš představit.“

„Ale Matte, notak, buď soudný. Nikdo nikomu neubližuje.“

Matt pomalu rozevřel dlaně, aby se podíval, co mezi nimi svírá. Meredithin starý revolver nabitý kulkami, kterým požehnala Obasaan.

„Jaké je Elenino druhé křestní jméno ?“ zeptal se – ne nahlas, protože se na dvoře paní Flowersové ozývaly zvuky hudby a tance.

„Matte, o čem to mluvíš ? Co to tam, prosím tě, děláš, rodokmen ?“

„Položil jsem ti jednoduchou otázku, Caro. Hrával jste si s Elenou od doby, kdy jste byly v mateřské školce, nemám pravdu ? Tak jaké má druhé křestní jméno ?“

Horečná aktivita s dveřmi. Když Carolina konečně odpověděla, zaslechl slaboulinký šepot nápovědy, jako to slýchal kdysi Stefan, jen jeden úder srdce před jejími slovy.

„Jestli jediné, co tě zajímá, jsou takovéhle hloupé hry, Mathewe Honeycutte, půjdu si najít na povídání někodo jiného.“

Doslova slyšel, jak odpochodovala pryč.

Ale měl chuť oslavovat. Dopřá si celou grahamovou sušenku a půl šálku domácího jablečného džusu paní Flowersové. Nevěděli, jestli tady nakonec neskončí zavření nadobro, jen o zásobách, které sem natahají, takže kdykoli šel Matt z bunkru do domu, přinesl co nejvíc užitečných věcí, které našel. Krbové zápalky plus lak na vlasy rovná se slušný plamenomet. Nekonečné sklenice výtečných zavařenin paní Flowersové. Lapisové prsteny pro případ, že by došlo k nejhoršímu a skončili se špičatými zuby.

Paní Flowersová se ve spánku obrátila: „Kdo to byl, milý Matte ?“ zeptala se.

„Vůbec nikdo, paní Flowersová. Jen spěte.“

„Chápu,“ odpověděla paní Flowersová svým hlasem milé babičky. „No, až se ten vůbec nikdo vrátí, mohl by ses jí zeptat na křestní jméno její vlastní mámy.“

„Chápu,“ pokusil se Matt co nejlépe napodobit její tón a oba se zasmáli. Ale pod tím smíchem tajil sevřené hrdlo. Paní Forbesovou znal také celá léta. A byl vyděšený, děsil se cvhíle, kdy na něho přijde volat Šiničiho hlas.

Pak teprve budou v pořádném průšvihu.

„Tamhle to je,“ zakřičel Sage.

„Eleno!“ ječela Meredith.

„Panebože!“ vřískala Bonnie.

V příštím okamžiku Elena odletěla a cosi na ní přistálo. Omámeně zaslechla výkřik. Ale jiný než od ostatních. Byl to zdušený výkřik čiré bolesti, jak se Bloddeuweddin zoban zanořil komusi do masa. Asi mně, pomyslela si Elena. Ale necítila žádnou bolest.

Ne... mně ?

Nad ní se ozvalo zakašlání.

„Eleno – běž – moje ochrana – nevydrží...“

„Damone! Půjdeme společně!“

Bolí to...

Byl to jen náznak telepatického zašeptání a Elena věděla, že Damon je přesvědčený, že to neslyšela. Ale ona nechávala kolovat své Síly rychleji a rychleji, konec klamání okolí, teď jí záleží jen na tom, aby ty, které miluje, dostala z nebezpečí.

Na něco přijdu, oznámila Damonovi. Ponesu tě. Na stoličce z rukou.

Dokázal se tomu zasmát, což Eleně dodalo určitou naději, že ještě neumírá. Elena litovala, že s sebou do očáru nevzala doktora Meggara, který by nyní mohl využít svoji schopnost uzdravovat... a pak co ? Nechala by ho snad na pospas Bloddeuwedd ? On tu přece chce postavit nemocnici, v tomhle strašném světě. Chce pomáhat dětem, které si určitě nezasluhují všechno to zlo, které viděla, že je na ně sesíláno...

Přerušila tok myšlenek. Teď není čas na filozofické o doktorech a jejich závazcích.

Je čas prchat.

Sáhla za sebe a nahmatala dvě ruce. Jedna byla kluzká krví, takže se natáhla o něco dál – v duchu poděkovala svojí nebožce mamince za všechny ty hodiny baletu a dětské jógy – a popadla rukáv. Pak si ty ruce přehodila přes ramena a zatáhla.

K svému vlastnímu překvapení zvedla Damona na záda. Pokusila se posunout si ho výš, ale nešlo to. A tak dokázala jen klopýtat krok za krokem vpřed...

A pak už přiběhl Sage a zdvihl je oba a najednou už vcházeli do vstupní haly vězení Ši-ne-Ši.

„Všichni pryč! Pryč! Honí nás Bloddeuwedd a zabije každého, kdo jí bude stát v cestě!“ zakřičela Elena. Nejzvlástnější bylo, že neměla v úmyslu křičet. Nepřipravila si ta slova, možná snad jen v nejhluších sférách podvědomí. Přesto je nyní křičela od již rozbouřené vstupní haly a všimla se, že ostatní její volání opakují.

Ovšem nečekala, že místo ven na ulici se rozeběhnou dolů k celám. Měla to samozřejmě předpokládat, ale nestalo se. Pak už i ona, Sage a Damon uháněli dolů, stejnou cestou, jako včera odpoledne...

Ale je to opravdu ta správná cesta ? Elena zdvihla ruku a podle liščích očí usoudila, že by měli zahnout doprava.

„CO JE TO ZA CELY VPRAVO OD NÁS ? JAK SE TAM DOSTANEME ?“ zakřičela na mladého upíra, který běžel vedle ní.

„Tam je izolace a oddělení pro mentálně postižené,“ zavolal na ni upír. „Tam nechoď.“

„Já tam musím! Potřeuju klíč ?“

„Ano, ale..“

„A ty klíč máš ?“

„Ano, ale...“

„Tak mi ho dej!“

„To nemůžu udělat,“ zavyl podoně jako Bonnie ve své nejtrucovitější náladě.

„Tak dobře. Sage!“

„Madame ?“

„Pošli Talon, ať tomu mladíkovi vyklove oči. Nechce mi dát klíče od Stefanova oddělení!“

„Vaše přání je předem splněno, Madame!“

„P... počkejte! Já... já jsem si to rozmyslel. Tady je ten klíč!“

Upír zalovil ve svazku klíčů a jeden jí podal.

Vypadal podobně jako ostatní klíče ve svazku. Až příliš podobně, napovídala Eleně její podezíravá mysl.

„Sage!“

„Madame!“

„Můžeš počkat, až se Saberem projdeme ? Chci, ay tomu mladíkovi vyrval ty-víš-co, pokud mi lhal.“

„Samořejmě, Madame!“

„Po... po... po... počkat,“ zalapal po dechu upír. Bylo zřejmé, že je naprosto vyděšený. „Možná... možná... jsem vám dal omylem jiný klíč... v tomhle světle...“

„Dej mi správný klíč a řekni mi všechno, co potřebuju vědět, nebo přikážeme psovi, aby tě vystopoval a zabil,“ hrozila Elena a vtu chvíli to myslela naprosto vážně.

„Ta... tady.“ Tentokrát klíč vůbec nevypadal jako klíč. Byl okrouhlý a lehce vypouklý, s otvorem uprostřed. Jako kobliha, na kterou si sedl policajt, ozvalo se Eleně v hlavě a ona se hystericky rozesmála.

Sklapni, přikázala jí její mysl ostře.

„Sage!“

„Madame!“

„Vidí Talon toho chlapa, kterého teď ržím za vlasy ?“ Musela si stoupnout na špičky, aby to dokázala.

„Ale samozřejmě, Madame!“

„A dokáže si ho zapamatovat ? Pokud nenajdu Stefana, chci, aby ho ukázala Saberovi, a ten ho pak vystopuje.“

„Ehm... ach … chápu, Madame!“

Sage vysoko zvedl sokola na levici, ze které již kapala krev, a šťastnou náhodou se ve stejném okamžiku ozval náraz na střechu budovy.

Upír již téměř vzlykal. „Na příští křižovatce z... zahněte v... vpravo. Ten k... klíč vložte do otvoru ve v... výši očí a d... dostanete se do chodby. Bude tam m... mnoho stráží. Ale... ale pokud – pokud nemáte klíč ke konkrétní cele, kam se chcete dostat – pak je mi líto, ale...“

„Ten mám! Mám klíč k cele a vím, co dělat potom! Děkuji, byl jsi velmi milý a vstřícný.“

Elena pustila upírovy vlasy.

Sage! Damone! Bonnie! Hledejte zamčenou chodbu, která odbočuje vpravo. Pak se nenechte odvléct davem. Sage, drž Bonnii a ať Saber štěká jako šílený. Bonnie, drže se Meredith vpředu. Ta chodba vede ke Stefanovi!“

Elena se nedozvěděla, kolik z jejího vzkazu, který vysílala hlasem i telepaticky, se dostalo k jejím spojencům. Ale vpředu uslyšela zvuk, jenž jí zněl jako chóry nebeské.

Sbaer zuřivě štěkal.

Elena by nikdy nedokázala sama zastavit. Divoká řeka prcchajícíchc lidí ji unášela kolem bariéry, kterou tvořili čtyři lidé, sokol a zuřivě štěkající pes.

Ale natáhla se po ní osm rukou – a vrčící a chňapající čumák se objevil před ní a rozdělil dav. Vráželi do ní, dělali jí modřiny, strkali do ní, ale díky vztaženým rukám přátel se jí podařilo udržet při zdi vpravo.

Ale Sage se na tu zeď díval se zoufalstvím v oku. „Madame! On vás podvedl! Tady žádná klíčová dírka není!“

Eleně se sevřelo hrdlo. Byla připravená zavolat: „Sabere, ke mně!“ a vyrazit za upírem.

Ale dole se ozval hlásek Bonnie: „Samozřejmě, že je tu klíčová dírka. Vypadá jako kroužek.“

A Eleně to došlo.

Stráže jsou menší. Raraši, velcí jako opice. Velcí jako Bonnie.

„Bonnie, vem si tohle! Strč to do otvoru. Opatrně! Jiný nemáme.“

Sage ihned přikázal Saberovi, aby se postavil před Bonnii a vrčel na dav v chodbě, aby do díry zpanikaření démoni a upíři nestrkali.

Bonnie si opatrně a vážně vzala veliký klíč, prohlédla si ho, naklonila hlavu, obrátila ho v dlaních – a přiložila ho na zeď.

„Nic se neděje!“

„Zkus otočit nebo zatlačit...“

Cvak.

Dveře se rozjely od sebe.

Elena a její parta v podstatě vpadli do chodby, zatímco Saber zůstal vzadu mezi nimi a smečkou valící se kolem, štěkal, chňapal a útočil.

Elena skončila na zemi, nohy zapletené s kýmsi dalším a rukou si chránila prsten.

Liščí oči zářily přímo vpřed a trošku doprava.

Ukazovaly na celu před nimi.