Elena kráčela davem a cítila se jako voják. Nevěděla, proč to tak je. Možná proto, že vymyslela výpravu, uspěla a přinesla zpět kořist. Možná proto, že nese čestná zranění. A možná proto, že nad ní se vznáší nepřítel, který stále baží po její krvi.

Když o tom tak přemýšlí, měla by raději všechny, kterých se ten boj netýká, dostat odsud. Mohli by se skrýt v bezpečném domě – no, spíš v tuctu bezpečných domů a – O čem to přemýšlí ? Bezpečný dům je pojem z knížek. Není nodpovědná za tyhle lidi – většinou jsou to pitomci, kteří přihlíželi a slintali, když byla bičována. Ale stejně, možná by bylo lepší je odsud dostat.

„Bloddeuwedd!“ vykřikla dramaticky a ukázala na kroužící siluetu nahoře. „Je volná! A udělala mi tohle!“ ukázala stopy spárů na zádech. „A půjde i po vás!“

Nejprve se ozvaly vzteklé výkřiky, že Elena má nyní poznamenaná záda. Elena neměla náladu se hádat. Teď byla ochotná mluvit s jedinou osobou. Držela si Bonnii a Meredith těsně za sebou a zavolala.

Damone! Damone, to jsem já. Kde jsi ?

Všude kolem probíhalo tolik telepatických rozhovorů, že ji asi stěží uslyší.

Ale konečně zachytila slaboučké: Eleno ?

Ano...

Eleno, drž se mě. Mysli na to, že se mě držíš fyzicky, a já nás přeladím na jinou frekvenci.

Držet se hlasu ? Ale Elena si představila, že se pevně tiskne k Damonovi, zatímco ve skutečnosti pevně svírala ruce Bonnie a Meredith.

Teď už mě slyšíš ? Tentokrát se hlas ozval mnohem jasněji a hlasitěji.

Ano. Ale nevidím tě.

Ale já vidím tebe. Už jdu – POZOR!

Elenu její smysly až příliš pozdě upozornily na obrovský stín, který se na ni prudce snáší shůry. Nedokázala se tak rychle pohybovat, aby se vyhnula klovajícímu zobanu velikosti aligátora.

Ale Damon to dokázal. Odkudsi se vynořil, popadl je všechny tři i s Bonnií a Meredith a bleskurychle zase odskočil jinam. Dopadli na trávu a převalili se.

Panebože, Damone!

„Je někdo zraněný ?“ zepatl se nahlas.

„Já jsem v pořádku,“ odpověděla klidným tichým hlasem Meredith. „Ale myslím, že ti vděčím za svůj život. Děkuju ti.“

„Bonnie ?“ zeptala se Elena.

Jsem OK. Chci říct: „Jsem OK. Ale Eleno, tvoje záda...“

Poprvé mohl Damon Elenu otočit a prohlédnout si rány na jejích zádech. „To... jsem udělal... já? Ale... myslel jsem...“

„To udělala Bloddeuwedd,“ odpověděla Elena stručně a pohlédla vzhůru na kroužící siluetu na temně rudém nebi. „Sotva se mě dotkla. Má spáry jako dýky, jako ocel. Musíme jít, hned!“

Damon jí položil obě ruce na ramena. „Chceš říct, že se vrátíme, až se situace uklidní.“

„Už se sem nikdy nevrátíme! Panebože, zase útočí!“

To, co zahlédla kouskem oka a o čem si myslela, že má velikosti baseballového míčku, nabylo v dalším okamžiku velikosti volejbalového míče a vzápětí velikosti člověka. A pak už se všichni rozprchli, skákali, kutáleli a pokoušeli dostat pryč, až na Damona, který popadl Elenu a zakřičel: „Tohle je moje otrokyně! Jestli s ní máš nějaký spor, vyřiď si ho nejdřív se mnou!“

„A já jsem Bloddeuwedd, stvořená bohy a odsouzená k tomu, se každé noci měnit ve vražedkyni. Tebe zabiju prvního a pak sežeru ji, zodějku!“ odpověděla mu Bloddeuwedd novým skřípavým hlasem. „Stačí jen dvakrát klovnout!“

Damone, musím ti něco říct!

„Já s tebou budu bojovat, ale moji otrokyni nech na pokoji!“

„První klovnutí: já přicházím!“

Damone, musíme jít!

Skřek zvířecí bolesti a vzteku.

Damon stál v lehkém předklonu a v ruce držel veliký skleněný střep jako meč, ze kterého kanuly velké kapky krve. On ho zabodl – ach, Bože, pomyslela si Elena – on Bloddeuwedd vypíchl jedno oko!

„VŠICHNI ZEMŘETE! VY VŠICHNI!“

Bloddeuwedd zaútočila na upíra, který stál náhodou pod ní, upír vykřikl a Elena vykřikla s ním. Černý zoban ho chytil za jednu nohu a zvedl do výšky.

Ale Damon už běžel vpřed, skákal a bodal. Se vzteklým výkřikem se Bloddeuwedd znovu zvnesla k nebesům.

Teď už všichni pochopili, že jim hrozí nebezpečí. Dva upíři si pospíšili k Damonovi a převzali si od něho svéh druha a Elena pocítila vděčnost, že nemají na svědomí další smrt. Už má na rukou příliš mnoho krve.

Damone, já odcházím. Pojď se mnou, nebo tu zůstaň. Mám ten klíč.

Elena ta slova vyslala na frekvenci, kde téměř nikdo nebyl, a vyslala je neokázale. Už jí nezbyl žádný smysl pro dramatično. Necítila už nic, jen touhu dostat se ke Stefanovi.

Tentokrát poznala, že ji Damon slyšel.

Nejdřív měla dojem, že Damon snad umírá, že se Bloddeuwedd podařilo nějak vrátit a proklála mu tělo zobanem jako světelným oštěpem. Pak si uvědomila, že ten pocit je jásavé nadšení. Z toho světla, které zahlédla svým duševním zrakem, se k ní vztahly dvě malá dětské ručičky a pevně se chytily jejích, takže mohla hubeného otrhaného, ale rozesmátého chlapce vytáhnout ven, na svobodu.

Žádné řetězy, pomyslela si mámeně. Dokonce nemá ani otrocké náramky.

„Můj ratr!“ Zavolalo na ni dítě. „Můj mladší bráška bude žít!“

„To je skvěla zpráva,“ odpověděla Elena s dojetím.

„On bude žít!“ Na dětském čelem se objevila drobná vráska. „Pokud si pospíšíš! A dobře se o něho starej! A...“

Elena mu něžně položila dva prsty na rty. „Nemusíš si s ničím takovým dělat starosti. Prostě buď šťastný.“

Malý chlapec se rozesmál. „Budu! Jsem šťastný!“

„Eleno!“

Elena se probrala z – no, řekněme z omámení, přestože zážitek byl mnohem skutečnější než mnoho z toho, co zažila nedávno.

„Eleno!“ Damon se zoufale snažil udržet se na uzdě. „Ukaž mi ten klíč!“

Elena pomalu a majestátně zdvihla ruku.

Damonovi se napjala ramena – a pak poklesla.

„To je prsten,“ řekl otupěle. Pomalý a elegantní pohyb na něj ani v nejmenším nepůsobil.

„To jsem si taky nejdřív myslela, ale je to klíč. Já tě nežádám, ani se neohlížím na to, jestli se mnou souhlasíš; já ti to oznamuji. Je to ten klíč. Světla z liščích očí ukazují Stefanovým směrem.“

„Jaká světla ?“

„Ukážu ti to později. Bonnie! Meredith! Odcházíme!“

„NEODCHÁZÍTE, PROTOŽE TO ŘÍKÁM JÁ!“

„Pozor!“ zaječela Bonnie.

Sova znou zaútočila. A Damon opět na poslední chvíli popadl dívky a uskočil. Soví zoban netrefil trávník ani skleněné střepy, ale mramorové schody. Pukly. Ozval se bolestný výkřik a pak ještě jeden, když Damon, mrštně jako tanečník, sekl sově po jediném zdravém oku. Podařilo se mu říznout těsně nad něj, až sovu začala oslepovat vlastní krev.

Elena už to nemohla vydržet. Od chvíle, kdy vyrazili na tuhle výpravu s Damonem a Mattem, se cítila jako nádoba, která se plní hněvem. Kapičku po kapičce, s každým novým rozhořčením hněv plnil tu nádobu. A teď měla takový vztek, že nádoaba hrozila přetéct.

Ale pak... co by se stalo pak ?

Nechtěla to vědět. Bála se, že by to nepřežila.

Věděla jenom, že právě teď už nechce hledět na další bolest a krev a utrpení. Damon boj opravdu miluje. Fajn. Ať si bojuje. Ona jde za Stefanem, i kdyby měla jít celou cestu pěšky.

Meredith a Bonnie ztichly. Věděly, co Elena v takovéhle náladě dokáže. Nedělá si legraci. A ony nechtějí, aby je tu nechala.

Přesně v ten okamžik až pod schody drachotil kočár.

Sage, který zjevně věděl dost o lidské povaze, démonské povaze, upíří povaze a povaze všelijakých zvířecích druhů, vyskočil z kočáru se dvěma tasenými meči. Přitom zahvízdal. Ve vteřině se objevil stín – tentokrát menší – a snesl se k němu z oblohy.

Nakonec se objevil Saber, plíživě jako tygr, a okamžitě stáhl pysky a vycenil neuvěřitelný počet tesáků.

Elena vyrazila ke kočáru a očima vyhledala Sageho pohled. Pomoz mi, vyslala k němu zoufalou prosbu. A jeho oči stejně zřetelně říkaly: Žádný strach.

Naslepo sáhla oběma rukama za sebe. Okamžitě jí do jedné dlaně vjela malá rozechvělá ručka a do druhé dlaň štíhlá, chladná a pevná, jako dlaň chlapce, ale s dlouhými zašpičatělými prsty.

Není tu nikdo, komu by mohla teď věřit, nikdo, s kým by se loužila nebo komu by nechávala vzkazy. Elena vběhla do kočáru a okamžitě se posunula co nejdál do rohu, aby zbylo místo pro další lidi a zvířata.

A už se tam také nahrnuli jako lavina. Vtáhla Bonnii s sebou a Meredith je těsně následovala, takže když chtěl Saber naskočit na svoje obvyklé místo, skončil na třech měkkých klínech.

Sage neztratil ani vteřinu. Talon mu usedla na levé zápěstí a zůstalo tu dost místa na Damonův dlouhý skok – a že to byl skok výjimečný. Bloddeuweddin popraskaný a polámaný zobák, ze kterého vytékala černá tekutina, udeřil do mramorových schodů v místě, kde Damon ještě před okamžikem stál.

„Směr!“ vykřikl Sage, ale to už popohnal koně k šílenému trysku – kamkoliv, prostě pryč.

„Ach, prosím, ať nezraní koně,“ vzlykla Bonnie.

„Ach, prosím, ať nerozklovne střechu jako papírovou krabici,“ opáčila Meredith, která se jako zázrakem zmohla na svůj typický sarkasmus, přestože byl její život v ohrožení.

„Směr, s'il vous plait!“ zahromova Sage.

„K vězení, samozřejmě,“ lapala po dechu Elena. Měla pocit, že to je už dlouho, kdy se naposled pořádně nadechla.

„K vězení ?“ Damon vypadal nějak roztěkaně. „Ano! K vězení!“ Ale pak dodal, když našel ve voze cosi jako povlak na polštář, plný kulečníkových koulí: „sage, co je, prosím tě, zas tohle ?“

„Kořist, lup, úlovek, plen!“ Konečně zatočili novým směrem a Sageho hlas zněl stále veseleji. „A podívejte se, co máte u nohou!“

„Další povlaky na polštář...?“

„Dneska jsem nebyl vybavená na velkou kořist. Ale všechno nakonec stejně dobře dopadlo!“

Teď už Elena sama ohmatávala jeden z polštářů. Povlak byl ve skutečnosti plný průhledných jiskřivých hoši-no-tama. Hvězdné perly. Vzpomínky. Bez...

Bezcenné ?

„Možná bezcenné... i když samozřejmě nevíme, co na nich je.“ Sageho hlas se poněkud změnil. Elena si zapamatovala varování před ,zakázanými perlami´. „Co by, ve jménu žlutého slunce, mohlo být tady dole zakázané ?“

Bonnie jako první vzala kouli a přiložila si ji ke spánku. Udělala to hned, bez zaváhání, takovým rychlím ptačím pohybem, že ji Elena nestačila zadržet.

„Co je tam ?“ vydechla Elena a snažila se kouli odtáhnout.

„Je to... poezie. Poezie, které nerozumím,“ odpověděla Bonnie dopáleně.

Meredith si také vytáhla jednu jiskřivou kouli. Elena ji chtěla zastavit, ale opět to nestihla.

Meredith chvíli seděla jako opařená, pak se zašklebila a kouli odhodila.

„Tak co ?“ dožadovala se Elena.

Meredith zavrtěla hlavou a nasadila decentní výraz znechucení.

„Co je tam ?“ Elena zvýšila hlas. Pak tu kouli popadla sama, přiložila si ji ke spánku a okamžitě zjistila, že je od hlavy po paty oblěčená v černé kůži. Před ní stáli dva velcí ramenatí chlapi se spousou vyrýsovaných svalů – a viděla je všechny, protože byli dočista nazí, až na hadřík přes slabiny, jaký nosí žebráci. Ale nebyli to žebráci – vypadali dobře živení, naolejovaní a evidentně hráli svoji roli, když jeden z nich zavolal: „Provinili jsme se a prosíme tě o tvé slitování, ó, pane!“

Elena zvedla ruku, aby odtáhla kouli od spánku (vždy se jemně přisály, takže bylo třeba trochu zatáhnout), a ušklíbla se: „Proč, proboha, nevyužijí tu paměť k něčemu jinému ?“

Ale něco jiného se najednou objevilo všude okolo. Dívka v chatrných šatech, ale ne z pytloviny. Vypadala vyděšeně. Elena přemítala, jestli to taky hraje.

Ale tou dívkou byla Elena.

„Prosímaťměnechytí, prosímaťměnechytí, prosímaťměnechytí...“

Ať nechytí KDO? zeptala jse Elena, ale bylo to jako sledovat fil v kině, když hlavní postava vchází do opuštěného domu, venku vyje bouře a hudba dotváří strašidelnou atmosféru. Ta Elena, která ve strachu prchala, nebyla schopná slyšet Elenu, která kladla praktické otázky.

Myslím, že ani nechci vidět, jak tohle dopadne, rozhodla se. Položila kouli zpátky k nohám Meredith.

„A tohohle máme tři pytle ?“

„Ano, madam, ano; tři plné pytle.“

Ach, to nevypadá dobře. Elena se chystala znovu otevřít pusu, když Damon tiše dodal: „A jeden pytel prázdný.“

„Fakt ? Tak to bycho mohli zkusit rozdělit tyhle perly. Všecko – zakázané – skončí v jednom vaku. Prapodivný obsah, jako Bonniina poezie, přijde do druhého. Cokoli, co se týká Stefana – nebo nás – do třetího. A pěkné věci, jako letní dny a tak, dáme do čtvrtého,“ navrhla Elena.

„Já si myslím, že moc překypuješ optimismem,“ ozval se Sage. „Když čekáš, že tak rychle najdeš perlu, v níž bude Stefan...“

„Všichni ticho!“ okřikla je horečně Bonnie. „tady je Šiniči a přemlouvá Damona, aby to udělal.“

Sage ztuhl, jako kdyby do něj udeřil blesk z oblohy a pak se usmál: „My o vlku...“ zamumlal. Elena se na něho usmála a stiskla mu ruku, než se natáhla pro další kouli.

„Tohle vypadá na nějaké právní věci. Nerozumím tomu. Asi to zapisuje otrok, protože jinak vidím všechny.“ Elena cítila, jak se jí svaly v obličeji stáhly nenávistí, při pohledu – i když ve snu – na Šiničiho, liškodlaka, který napáchal tolik škody. Měl černé vlasy až na nepravidelné rudé konečky, které vypadaly, jako by si je namočil do žhavé lávy.

A samozřejmě Misao. Šiničiho sestra – údajně. Hvězdnou perlu zřejmě musel natáčet otrok, protože viděla obě dvojčata a muže, který vypadal jako právník.

Misao, pomyslela si Elena. Jemná, uctivá, ostýchavá... démonická. Vlasy měla stejné barvy jako Šiniči, ale měla je vyčesané do ohonu. Když zvedla oči, bylo zřejmé, že jde o démonku – byly to energické, zlatavé, rozesmáté oči, stejné jako bratrovy; oči, které nikdy ničeho nezalitovaly, snad možná jen toho, když se nedočkaly patřičné pomsty. Necítily žádnou odpovědnost. Utrpení jim připadá zábavné.

A pak se cosi přihodilo. Všechny tři postavy v místnosti se najednou obrátily a pohlédly přímo na ni. Přímo na toho, kdo pořizoval záznam, opravila se Elena, ale stejně ji to znepokojilo.

A ještě víc ji znepokojilo, když vykročili v před. Kdo jsem ? Přemítala Elena a cítila horečnou nervozitu. Pak se pokusila o něco, co nikdy předtím nedělala, ani neslyšela o tom, že by to někdo dokázal. Obezřetně rozšířila své Síly na osobu, kterou byla v té kouli. Aha, jmenuje se Werty, něco jako právníkův tajemník. Zapisuje poznámky při důležitých jednáních.

A Wertymu se evidentně nelíbilo, jak se věci vyvíjejí. Jeho šéf a dva klienti se k němu takhle přibližují, to se nikdy předtím nestalo.

Elena se vyvlékla z tajemníkovi osobnosti a odložila perlu stranou. Třásla se a měla pocit, jako by ji někdo vymáchal v ledové vodě.

A v tom se střecha rozštípla.

Bloddeuwedd.

I s rozbitým zobanem se svoě podařilo odtrhnout velkem velký kus střechy vozu. Všichni křičeli a nikdo neměl žádný užitečný nápad. Saber a Damon Elenu oba poranili – Damon, když ji chránil vlastním tělem, a Saber, když z jejího klína vyrazil přímo sově po pařátech, dokonce se mu podařilo jeden rozervat a zatřást jím, než ho musel pustit, aby stihl dopadnout zpátky do kočáru, kdě téměř vzadu sklouzl. Elena, Bonnie a Meredith každá popadly tu část psího těla, která jim zrovna přišla pod ruku, a vtáhly obrovské zvíře zpátky na zadní sedadlo.

„Uhněte! Dejte mu vlastní sedadlo,“ kvílela Bonnie a hleděla na cáry perlově zbarvených šatů, které Saber při výskoku rozerval a zanechal jí pod nimi rudé šrámy.

„No,“ podotkla Meredith, „příště si řekneme o ocelové spodničky. Ale srdečně doufám, že žádné příště už nebude!“

Elena se horečně modlila, aby to byla pravda. Bloddeuwedd nyní útočila pod menším úhlem a nepochybně doufala, že se jí podaři srazit pár hlav.

„Vezměte si každý kus dřeva. A hvězdné perly! Házejte to po ní, až zas přiletí blízko.“ Elena doufala, že pohled na hvězdné perly – její vášeň – by mohl Bloddeuwedd zpomalit.

Ve stejný okamžik Sage zakřičel: „Neplýtvejte perlami! Házejte něco jiného! Stejně jsme už skoro tam. Ostře doprava a pak rovně!“

Ta slova dodala Eleně novou naději. Mám ten klíč, pomyslela si. Ten prsten je klíč. Jediné, co teď musím udělat, je vyzvednout Stefana – a dostat nás všechny k těm dimenzionálním dveřím. Všechno v jedné budově. Jsem skoro doma.

Další útok přišel skoro vodorovně. Bloddeuwedd, na jedno oko slepá a s druhým zalitý krví, který při zasychání zároveň blokuje její čichové orgány, se pokouší vrazit do vozu a převrátit ho.

Jestli se jí to podaří, budeme mrtví, pomyslela si Elena. A jestli se ještě někdo bude svíjet na zemi jako červ, ona ho jenom sezobne.

„DOLŮ!“ vykřikla nahlas i telepaticky.

A pak sova velká jako letadlo přeletěla tak blízko, až cítila, že se jí na spárech zachytil chomáč vlasů, který vzápětí vytrhla.

Elena z předního sedadla zaslechla bolestný výkřik, ale nezvedla hlavu, aby se podívala, kdo to byl. A to bylo dobře, protože když se kočár náhle zastavil, objevil se ihned znovu ten vířící a křičící pták smrti, který opakoval svůj nálet. Elena nyní potřebovala veškerou svoji pozornost, veškeré své schopnosti, aby se vyhnula té příšeře, jež se snášela ještě níž než prve.

„S kočárem je konec! Ven! Utíkejte!“ uslšela Sageho hromový hlas.

„Koně!“ vykřikla Elena.

„Taky konec! Ven, sakra!“

Elena ještě nikdy neslyšela Sageho klít. Přestala diskutovat.

Vůbec nevěděla, jak se s Meredith dostaly ven, zakopávaly o sebe a ve snaze pomoct té druhé se jenom pletly do cesty. Bonnie už byla venku, protože kořár vrazil do sloupu a vymrštil ji z místa. Naštěstí dopadla do ošklivého, ale měkkého červeného jetele, takže nebyla nijak zvláště zraněná.

„Ach, můj náramek – aha, tady je,“ vykřikla a popadla cosi lesklého zpod kočáru. Vrhla obezřetný pohled nahoru do karmínové noci. „Co teď budeme dělat ?“

„Budeme utíkat!“ ozval se Damonův hlas. Vynořil se za rohem zničeného kočáru, který se rozpadl na kusy. Měl krev na ústech i na bílém hrdle. Eleně to připomnělo lidi, kteří kromě mléka pijí volskou krev, protože to považují za výživné. Ale Damon přece pije jen od lidí, nikdy by se nesnížil ke koňské krvi...

Koně tu zůstanou a Bloddeuwedd taky, vysvětloval drsný hlas v její hlavě. Prohrála by si s nimi; moře bolesti. Takhle to bylo rychlé. Takový... vrtoch.

Elena se natáhla po jeho ruce: „Damone! Promiň...“

„VYPADNĚTE ODSUD,“ hřímal Sage.

„Musíme se dostat ke Stefanovi,“ řekla Elena a popadla druhou rukou Bonnii. „Pomoz mi, prosím, navigovat, nevidím pořádně na ten prsten.“ Věděla, že Meredith k budově vězení Ši-ne-Ši nemusí vést za ruku.

Pak už vypukla hotová noční můra, když běželo a uhýbali a poslouchali flašená varování poplašené Bonnie. Dvakát se na ně snesla hrůza shůry, jen abyla několik kroků před ně nebo stranou, tříštila dřevu i dlažbu a zdvíhala oblaka prachu. Elena nevěděla mnoho o sovách, ale všimla si, že Bloddeuwedd se pod úhlem snese na svoji kořist, pak roztáhne křídla a v poslední možné chvíli přistane. Jedna z nejděsivějších věcí na obrovské sově byla, že ji nebylo vůbec slyšet. Žádné třepotání křídel, které by je varovalo, kde asi může být. Její peří nějak tlumilo zvuk, takže nikdy nevěděli, kdy zaútočí příště.

Nakonec se museli plazit všelijakým odpadem, jak nejrychleji dovedli, a přitom držet nad hlavou hole, sklo nebo cokoliv ostrého, když Bloddeuwedd zaútočila.

Elena se celou tu dobu snažila využít své Síly. Ne křídla, která užívala předtím, ale cítila, že správné jméno jen jí splynout ze rtů. Jenže necítila, ani si nemohla vynutit, propojení mezi slovy a Silami.

Jako hrdinka jsem k ničemu, pomyslela si. Jsem ubohá. Měli dát tyhle Síly někomu, kdo už umí s takovými věcmi zacházet. Nebo je měli darovat a pak dotyčného informovat o tom, jak se s nimi zachází. Nebo...

„Eleno!“ Před ní se rozletělo smetí, ale najednou jí něco strhlo doleva a nějak se kolem znovu útočící sovy dostala. Pak už ležela na zemi a vzhlížela k Damonovi, který ji ochránil vlastním tělem.

„Děkuju ti,“ zašeptala.

„Tak pojď.“

„Omlouvám se,“ šeptala a podala mu pravou ruku, na které se třpytil liščí prsten, aby jí pomohl vstát.

A pak se zlomila v pase a dusila se vzlyky. Přímo nad sebou uslyšela útočící Bloddeuwedd.