Elenu svázali jako v nějakém béčkovém filmu a postavili ji ke sloupu. Kopání na trávníku nadále liknavě pokračovalo a upíři, kteří dychtili po představení, přinesli jasanovou hůl a nechali Damona, aby ji prozkoumal. Damon sám se pohyboval jako ve zpomaleném filmu. Pokoušel se najít věci, o kterých by mohl diskutovat. Čekal na zvuk kol, který by mu prozradil, že kočár je zpět. Předstíral ráznost, ale uvnitř se cítil zpomaleně. Jako napůl ochlazené olovo.

Nikdy jsem přece nebyl sadista, pomyslel si. Vždycky jsem se snažil rozdávat radost, tedy kromě soubojů. Ale v té vězeňské cele jsem měl být já. Chápe to vůbec Elena ? Teď jsem já nařadě pod bič.

Převlékl se do svých ,kouzelnických šatů´a protahoval to tak dlouho, jak se jen odvážil, aby nevypadal, že se představení snaží odkládat. Nyní stáli mezi šesti až osmi stovkami tvorů, kteří chtěli vidět Eleninu krev a sledovat rozbičování a zázračné uzdravení jejích zad.

Dobře, jsem tak připravený, jak jen můžu být.

Začal věnovat plnou pozornost svému tělu a probíhajícímu dění.

Elena polkla. „Sdílejte bolest,“ řekla jim – a přitom nemá nejmenší ponětí, jak se to dělá. Ale teď tadystojí jako oběť připoutaná ke sloupu, hledí na Bloddeuweddino sídlo a čeká, až na ni začnou dopadat rány.

Damon pronášel úvodní řeč k obecenstvu, mluvil nesmysly a šlo mu to výborně. Elena si našla jedno konkrétní okno, na které se bude dívat. Pak si uvědomila, že Damon už domluvil.

Dotyk hole na jejích zádech. Telepatické zašeptání.

Jsi připravená ?

Ano, odpověděla okamžitě, i když věděla, že není. A pak v mrtvolném tichu uslyšela zasvištění hole.

Bonniina mysl, vstupující do její. Meredithina, plynoucí jako říčká. Úder vnímala jen jako políček, přestože cítila, jak jí teče krev.

Cítila i Damonův údiv. To, co měl cítit jako seknutí mečem, byla jen mírná facka. Bolestivá, ale rozhodně snesitelná.

A znovu. Triumvirát si rozdělil bolest dřív, než Damonova mysl stačila zareagovat.

Udržovat spojení. Třetí rána.

Ještě dvě. Elena nechala svůj pohled putovat po domě. Až do třetího podlaží, kde se Bloddeuwedd musí vztekat nad tím, jak dopadl její večírek.

Ještě jedna. Hlas návštěvnice, jak říká: „...ta knihovna. Má víc hvězdných perel než leckterá veřejná knihovna, a kromě toho...,“ hlas se naokamžik ztišil, „...se říká, že tam má všelijaké jiné perly. I ty zakázané, víte ?“

Elena nevěděla a ani si nedokázala představit, co by mohlo být zakázaného tady.

Bloddeuwedd, osamělá postava ve své knihovně, zatočila zářivě osvětlenou kulatou knihovnou, aby si našla novou perlu. V domě určitě hraje hudba, v každé místnosti jiná. Tady venku Elena neslyší nic.

Poslední rána. Triumvirát ji zase zvládl, bolest se opět rozdělila mezi čtyři. Alespoň že mám šaty už tak rudé, že rudější být nemůžou, pomyslela si Elena.

A pak bylo po všem. Bonnie a Meredith se hádaly s nějakými upířími dámami, které chtěly pomoci s uýváním krve z Eleniných zad, než se ukázalo, že se mezitím opět zacelila k dokonalosti, zlatě zářicí ve slunci.

Raději je ode mě drž dál, vyslala Elena mátožně k Damonovi, některé možná trpí na okusování nehtů nebo olizování prstů. Nemůžeme si dovolit, aby kdokoliv ochutnal moji krev a pocítil životní sílu v ní skrytou, když už jsem se tolik snažila ukrývat svoji auru.

Ačkoliv se všude ozývalo tleskání a pochvalné výkřiky, nikoho nenapadlo Eleně rozvázat zápěstí. A tak se opírala o sloup a hleděla na knihovnu.

V tom svět zamrzl.

Všude kolem hudba a pohyb, ovšem ona se proměnila v jediný nehybný bod ve vesmíru. Ale potřebuje se rozhýbat a to rychle. Tvrdě zatáhla za svá pouta, až se spálila.

„Meredith! Rozvaž mě! Přeřež ty provazy, rychle!“

Meredith okamžitě poslechla.

Když se Elena obrátila, věděla, co uvidí. Obličej – Damonův obličej – napůl rozzloboný a na půl omluvný. V tu chvíli za něj byla vděčná.

Damone, musíme se dostat do...

Ale v tu chvíli je obklopil zdivočelý dav – blahopřející fanoušci, skeptici, upíři prosící o ,malou ochutnávku´, zvědavci, kteří si chtěli prohlédnout, zda jsou Elenina záda skutečná, živoucí a nepoznamenaná. Elena na svém těle cítila až příliš mnoho cizích rukou.

„Vypadněte od ní, sakra!“ Byl to ryk primární nekultivované zuřivosti šelmy bránící svoji družku. Lidé ucouvali od Eleny, jen aby se začali přibližovat... velmi pomalu a plaše... k Damonovi.

Tak dobře, pomyslela si Elena. Udělám to sama. Dokážu to udělat sama. Pro Stefana to dokážu.

Proklestila si cestu davem, přičemž sbírala narychlo otrhané kytice od obdivovatelů – a cítila další ruce na svém těle. „Hej, ona fakt není poznamenaná!“ Nakone jí Bonnie a Meredith pomohly dostat se ven – bez nich by to nikdy nedokázala.

A pak už utíkala, utíkala do domu, ani se neobtěžovala použít dvěře, které byly nejblíž místu, jež označil Saber. Měla dojem, že stejně ví, co je za nimi.

V prvním patře se na okamžik zmateně zastavila, pak zahlédla červenou skvrnku v nicotě. Její krev! Vidíš, k čemu všemu je dobrá ? Zrovna teď jí ukázala první skleněný schod, o který před tím zakopla.

To se choulila v Damonově silném náručí a vůbec si nedokázala představit, že by ty schody dokázala alespoň vylézt po čtyřech. Teď soustředila veškeré svoje Síly do zraku – a schody se rozzářiy. Pořád byly děsivé. Po stranách nebyla žádná zábradlí, ona byla omámená vzrušením, strachem a ztrátou krve. Ale přinutila se stoupat vzhůru, vzhůru a stále vzhůru.

„Eleno! Miluji tě, Eleno!“ Slyšela ty výkřiky, jako by Stefan teď byl těsně vedle ní.

Vzhůru, vzhůru...

Nohy ji bolely.

Pokračuj. Žádné výmluvy. Jestli nemůžeš jít, kulhej. Jestli nemůžeš kulhat, plaz se.

Už se plazila, když se konečně dostala nahoru, na okraj hnízda sovy Bloddeuwedd.

Alespoň že to ještě stále byla pěkná, i když mdlá dívka, kdo ji tam čekal. Elena si konečně uvědomila, co je tak podivného na jejím vzhledu. Neměla žádnou živočišnou energii. Uvnitř doslova vegetovala.

„Ty víš, že se tě chystám zabít.“

Ano, vegetuje a nemá žádné srdce.

Elena se rozhlédla. Viděla odsud ven, ačkoliv kolem byla kupole ze samých polic plných hvězdných perel, takže všechno vypadalo podivně zkreslené.

Nikde tu nevisely plazivé liány, žádné nápadné aranže z exotických tropických květů, přestože se teď nacházela v samém středu místnosti, u Bloddeuweddina sovího hnízda. Bloddeuwedd nebyla poblíž, zabývala se přehrávacím přístojem na hvězdné perly.

Ten klíč přece nemůže být schovaný jinde než v sovím hnízdě.

„Nechci vám nic ukrást,“ zapřísahala ji Elena a ztěžka dýchala. Zatímco mluvila, zanořila paže do hnízda. „Ti liškodlaci nás ošálili obě. Ukradli něco mého a pak sesem vloupali a uložili to do vašeho hnízda. A já si jenom vezmu to, co tam dali.“

„Huš! Ty... lidská otrokyně! Divoško! Ty ses odvážila znesvětit moje soukromou knihovnu! Venku lidé rozrývají můj překrásný taneční sál a moje vzácné květiny. Ty si myslíš, že se ti podaří znovu uniknout, ale to se pleteš! Tentokrát ZEMŘEŠ!“

Tohle byl úplně jiný hlas než ten bezvýrazný nosový, ale přece jen dívčí tón, který Elenu uvítal předtím. Tohle byl mocný hlas... silný hlas...

… hlas, který se hodí k velikosti hnízda.

Elena vzhlédla. Nedokázala pochopit, co vidí. Orovskou kožešinu s exotickým vzorem ? Záda nějakého obrovského vycpaného zvířete ?

Ten tvor v knihovně se obrátil k ní. Nebo lépe řečeno, jeho hlava se k ní obrátila, zatímco záda zůstala dokonale nehybná. Hlava se otočila a Elena poznala, že se dívá do obličeje. Hlava byla ještě příšernější a nepopsatelnější, než si dokázala představit. Měla cosi jako jediné obočí, které se táhlo z jedné strany nad jedním okem, dolů k nosu (nebo k místu, kde by nos měl být), a pak zase nahoru nad druhé oko. Vypadalo to jako obrovské V a pod ním zíraly dvě ohromné kulaté žluté oči, které často mrkaly. Neměla nos a ústa jako lidé, ale místo toho se z tváře zvedal obrovský, krutý, zahnutý černý zoban. Zbytek tváře pokrývalo peří – většinou bílé, které přecházelo do strakatě šedivé barvy tam, kde byl zřejmě krk. Šedobílé byly i dva výstupky na hlavě, které Eleně připomínaly růžky démonů.

Pak, zatímco na ni hlava zoufale zírala, se otočil i zbytek těla.

Je to tělo statné ženy pokryté bílý a šedivým peřím, uvědomila si poplašené Elena. Zpod nejnižších per vykukovaly ostré spáry.

„Ahoj,“ řekla sova řezavým hlasem a při každém slově se zoban otvíral a zavíral, jako by slova odštipovala. „Já jsem Bloddeuwedd a nikdy nikomu nedovoluji dotknout se mé knihovny. Já jsem tvá smrt.“

Eleně se dralo na rty něco jako: Nemohly bychom si o tom nejdřív promluvit ? Nechtěla ze sebe dělat hrdinku. Rozhodně se nechtěla utkat s Bloddeuwedd, zatímco bude hledat klíč, který tu někde musí být.

Elena se dál pokoušela vysvětlit, co se stalo, a přitom se horečně přehrabovala v hnízdě, když Bloddeuwedd roztáhla křídla přes celou místnost a zaútočila na ni.

Náhle, jako blesk z čistého nebe, se mezi ně s chraplavým výkřikem cosi sneslo.

Byla to Talon. Sage jí určitě dal příkazy, než odjel.

Zdálo se, že sova trochu ustoupila – jen aby mohla lépe zaútočit, pomyslela si Elena.

„Prosím, dovol mi to vysvětlit. Ještě jsem to nenašla, ale ve tvém hnízdě je něco, co ti nepatří. Je to moje – a Stefanovo. Kitsune to tady schovali tu noc, kdys je vyhnala ze svého domu. Pamatuješ se na to ?“

Bloddeuwedd několik okamžiků neodpovídala. Pak dala najevo, že má jednoduchou filozofii pro univerzální řešení všech situací.

„Vstoupili jste do mých soukromých prostor. Zemřete,“ oznámila jim – a když tentokrát zaútočila, Elena zaslechla ostré cvaknutí, jak sklapla zobák.

Cosi malého a rychlého se opět sneslo na Bloddeuwedd a mířilo to na její oči. Veliká sova musela přestat hlídat Elenu, aby se s tím vypořádala.

Elena to vzdala, občas prostě potřebujete něčí pomoc. „Talon!“ zvolala s obavou, nakolik asi sokol rozumí lidské řeči. „Zkus ji na chvíli zaměstnat – jenom na minutku!“

Zatímco oba ptáci útočili, vířili a křičeli kolem ní, Elena se pokoušela oběma rukama hledat, jen se příležitostně shýbla, když to bylo za potřebí. Ale velký černý zoban byl pokaždé blíž. Jednou ji dokonce klovl do paže, ale Elena měla v krvi tolik adrenalinu, že bolest sotva cítila. Bez přestání dál hledala.

Nakonec ji napadlo něco, co jí mělo dojít už na začátku. Popadla z průsvitného stojanu jednu hvězdnou perlu.

„Taoln!“ zvolala. „Chytej!“

Sokol se k ní snesl s spyrály hrábl po předmětu, který mu podávala – a vzápětí byla hoši-no-tama pryč.

Teprve teď měla Elena příležitost slyšet skutečně vzteklý křikBloddeuwedd. Obří sova se vrhla po sokolovi, ale bylo to, jako když se člověk snaží chytit rukou mouchu – inteligentní mouchu.

„Vrať tu perlu! Je bezcenná! Bezcenná!“

„Dostaneš ji zpátky hned, jak najdu to, pro co jsem si přišla!“ Elena, šílená hrůzou a adrenalinem, vlezla do hnízda celá a začala prsty propátrávat mramorové dno.

Dvakrát jí Talon zachránila život tím, že začala shazovat na zem jednu hvězdnou perlu za druhou, když Bloddeuwedd zamířila k Eleně. Tříštívý zvuk sovu pokaždé přiměl zpomenout na Elenu a vyrazit na sokola. Pak Talon popadla další perlu a velikou rychlostí létala sově těsně kolem nosu.

Elena už začínala mít děsivý pocit, že všechno, čím si před půl hodinou byla tak jistá, je špatně. Opírala se o klenbu z větví, hleděla na knihovnu a na tvora, který ji obýval, a pak jí ta slova prostě přišla na mysl.

Bloddeuweddin sál knih...

Bloddeuweddin sál hvězdných perel...

Bloddeuweddin sál čtecích balonů...

Bloddeuweddin sál bálů...

Cože to přesně Misao říkala v zápalu boje ? Jedno malé přeslechnutí...

Právě když co nejusilovněji vzpomínala, její prsty narazily na cosi kovového.