15.kapitola
„Cože ?“ překřičel Damon hudbu, zatímco v duchu Eleně přikázal: Utíkej – běž!
Kdyby šlo jen o Elinin život, raději by zemřela zde, obklopená hromovou krásou tónů Ptáka Ohniváka, než aby znovu čelila těm příšerným neviditelným schodům, tentokrát sama.
Ale nejde jen o její život. Jde i o Stefanův život. Květinová dívka stále nepůsobila nijak hrozivě a Elena v sobě nedokázala najít dosr adrenalinu, aby se pokusila seběhnout to strašné schodiště.
Damone, půjdeme oba. Musíme prohledat ten venkovní parket. Jenom ty máš dost díly...
Zaváhání. Damon by raději bojoval, než aby se potýkal s tím nemožně obrovským zeleným lánem dole, pomyslela si Elena.
Ale Bloddeuwedd navzdory svým slovům opět otáčela knihovnu, aby si mohla na konec jakési téměř neviditelné uličky najít přesně tu perlu, kterou chce.
Damon zdvihl Elenu do náručí a řekl: Zavři oči.
Elena nejen zavřela oči, ale ještě si je přikryla dlaněmi. Jestli ji Damon upustí, ničemu nepomůže, když při tom zakřičí ,Dávej pozor!´.
Samotné pocity během sestupu byly dost děsivé. Damon skákal ze schodu na schod jako kamzík. Jako by se cestou dolů schodů skoro nedotýkal. Elena najednou začala být zvědavá, zda je něco nepronásleduje.
Pokud ano, měla by to vědět. Začala odtahovat ruce, když Damon šeptem zavrčel: „Nech ty oči zavřené!“, a to takovým tónem, kterému by se nikdo neodvážil odporovat.
Elena vyklouzla mezi dlaněmi, setkala se s Damonovým rozhořčeným pohledem, ale neviděla, že by je něco pronásledovalo. Ruce opět přitiskla a začala se tiše modlit.
Kdybys byla doopravdy otrokyně, nepřežila bys tu ani den, je ti to jasné ? sdělil jí Damon, naposledy skočil a postavil ji na neviditelnou – ale alespoň rovnou – podlahu.
A ani bych nechtěla, odpověděla Elena chladnokrevně. Přísahám, že bych radši umřela.
Buď s těmi sliby opatrnější, vrhl po ní Damon najednou ten svůj úsměv. Při snaze ten slib dodržet bys mohla skončit v jiné dimenzi.
Elena se ani nesnažila srovnat skóre. Byli dole, volní, a rozeběhli se skleněným domem ke schodům do přízemí – což sice pro ni nebylo jednoduché, ale zvládnutelné – a pak ven ze dveří. Na trávníku na hlavním parketu našly Meredith a Bonnii... a Sageho.
Také měl bílý oblek, i když mu sako v ramenou bylo malinko těsné. A k tomu mu na jednom rameni seděla Talon – takže se ten problém pravděpodobně brzy vyřeší sám, protože dravec trhal látku spáry a zarýval se do krve. Zdálo se, že Sage si toho vůbec nevšímá. Saber se držel u nohy svého pána a hleděl na Elenu očima, které jí připadaly na zvíře až příliš přemýšlivé, ale bez zášti.
„Díky Bohu, že jste se vrátili!“ zvolala Bonnie a rozeběhla se k nim. „Přišel Sage a má fantastický nápad.“
Dokonce i Meredith byla vzrušená. „Vzpomínáš, jak Damon říkal, že jsme si měli přivést proutkaře ? No, tak teď máme dva.“ Obrátila se na Sageho. „Prosím, řekni jim to.“
„Běžně tyhle dva s sebou na večírky neberu,“ řekl Sage a natáhl se, aby podrbal psa pod bradou. „Ale ptáček mi zacvrlikal, že byste mohli mít potíže.“ Ruku přesunul nahoru, pohladil Talon a jemně jí načechral peří. „Takže, dites-moi [řekněte mi], jak moc jste ohmatávali vy dva ten klíč, který už jste získali ?“
„Já jsem se ho dotkla dneska a pak na začátku, v tu noc, kdy jsme ho našli,“ odpověděla Elena. „Ale lady Ulma ho měla taky v ruce a Lucen pro něj vyráběl truhličku a tu jsme měli v ruce všichni.“
„Ale kdo ho z truhličky vytahoval ?“
„Já jsem se na něho jednou nebo dvakrát díval a drřel jsem ho v ruce,“ ozval se Damon.
„Eh bien [Dobrá!]! Takže pach kitsune by tam na něm měl být ještě silný, přebije ten váš. Kitsune mají velmi výrazný pach.“
„Chceš říct, že Saber...“ Elenu zradil hlas.
„Dokáže vyčmuchat cokoliv, co má na sobě pach kitsune. A ještě máme Talon – ona má velmi dobrý zrak. Může se proletět nad námi a hledat zlaté odlesky, pokud je ta věc někde položená volně. Ukažte jim teď, co mají hledat.“
Elena poslušně vytáhla srpkovitý klíč a dala ho očichat Saberovi.
„Voilal [Tady je!]! A Talon, teď se na to dobře podívej ty.“ Sage ucouvl, aby, jak Elena předpokládala, předmět ležel v optimální vzdálenosti pro Talonin zrak. Když se pak vrátil, zvolal: „Commencons [Zažněte!]!“ a černý pes vyrazil vpřed s čichem u země, zatímco sokol se vznesl ve velikých rozšiřujícíh se kruzích.
„Takže ty si myslíš, že kitsune byli na tomhle trávníku ?“ vyptávala se Sageho Elena, zatímco Saber pobíhal sem a tam s čenichem pořád těsně nad trávou – a pak najednou změnil směr a rozeběhl se prostředkem mramorových schodů.
„Ale jistě že tu byli. Vidíš, jak Saber běží jako černý panter, hlavu nízko, ocas vztyčený ? Má něco na práci! Zachytil stopu!“
A vím ještě o někom, kdo má stejné pocity, pomyslela si Elena, když pohlédla na Damona – stál s rukama založenýma, nehybně, ale napjatý jako pružina, a čekal, jako zprávy zvíře přinese.
Pak pohlédla na Sageho a uviděla na jeho tváři výraz, který... no, který asi měla nedávno ona sama, když s ním tančila. Oplatil jí pohled a začervenal se.
„Pardonnez-moi, Monsieur [Promiňtě mi, pane],“ omluvila se a rychle odvrátila pohled.
„Parles-vous francais, Madame [Hovoříte fancouzsky, madam ?]?“
„Un peu [Trošku],“ odpověděla Elena skromě – což v jejím případě nebyl obvyklý stav. „Nedovedu ve francouzštině vést vážnou konverzaci. Ale ráda jsem do Francie jezdívala.“ Chystala se ještě něco dodat, když Saber jednou štěkl, aby upoutal jejich pozornost, a pak si vzpřímeně sedl k okraji cesty.
„Přřijeli nebo odjeli v kočáře nebo cestovali v nosítkách,“ přeložil jim to Sage.
„Ale co dělali v domě ? Potřebuju stopu sledovat opačným směrem,“ řekl Damon a pohlédl na Sageho s čímsi, co se podobalo syrovému zoufalství.
„No dobře, dobře. Sabere! Contremarche [Opačným směrem!]!“
Černý pes se okamžitě otočil, sklonil nos k zemi, jako by mu to činilo největší potěšení, a začal pobíhat sem a tam po schodech a trávníku, který býval hlavním parketem, ale v němž se již začínaly objevovat díry, jak si lidé brali rýče, krumpáče a dokonce i velké lžíce, aby ho mohli prohrabat.
„Kitsune se špatně chytají,“ zamumlala Elena Damonovi do ucha.
Přikývl a pohlédl na hodinky. „Doufám, že o nás to platí taky,“ zašeptal v odpověď.
Saber opět ostře vyštěkl. Eleně poskočilo srdce v hrudi. „Co ?“ vykřikla. „Co je to ?“ Damon ji vzal za ruku a táhl ji s sebou.
„Co to našel ?“ lapala Elena po dechu, když dorazili na označené místo.
„Já nevím, není to součást hlavního plesového sálu,“ odpověděla Meredith. Saber pyšně seděl před záhonem vysokých trsů tmavě fialové hortenzie.
„Vypadají, že se jim nedaří příliš dobře,“ poznamenala Bonnie.
„A záhon ani není pod některým z vnitřních plesových sálů,“ řekla Meredith a sklonila se na Saberovu úroveň. Pak vzhlédla a oznámila: „Je tam jenom knihovna.“
„No, jedno je jisté,“ prohlásil Damon. „Musíme ten záhon rozkopat a nebudeme se ptát na dovolení paní Teď-vás-chci-zabít´se stračkovýma očima.
„Ach, vy jste měl dojem, že její oči jsou jako stvačka ? Mně přřřipadaly spíš jako zvonky,“ ozvala se návštěvnice za Bonnií.
„Ona opravdu řekla, že vás zabije ? Ale proč ?“ zeptala se jiná návštěvnice těsně vedly Eleny nervózně.
Elena si jich nevšimala. „No řekněme to takhle – rozhodně se jí to nebude líbit. Ale je to jediné vodítko, které máme.“ Až na to, že kitsune to možná chtěl nechat tady, ale pak radši ujeli kočárem, dodala nehlasně Damonovi.
„Takže to znamená, že show může začít,“ vykřikl jeden z mladých upířích fanoušků a přikročil k Eleně.
„Jenže já stále ještě nemám svůj amulet,“ odsekl Damon kategoricky a postavil se před Elenu jako neproniknutelné zeď.
„Ale to se určitě během pár minut spraví. Podívej, nemohli by někteří z nás se psem vystopovat, odkud ti zloduši přišli – tedy odkus přišli sem, jestli mě chápeš ? A mezitím můžeme chystat vystoupení.“
„Mohl by to Saber dokázat ?“ zeptal se Damon. „Vystopovat kočár ?“
„S liškou uvnitř ? Ale jistě. Vlastně bych mohl jet s ním,“ nabídl Sage tiše. „Mohl bych se postarat, abychom ty dva nepřátele opravdu chytili, pokud jsou na druhém konci stopy. Ukaž mi je.“
„Tohle jsou jejich jediné podoby, které znám,“ odpověděl Damon, natáhl dva prsty a dotkl se Sageho spánku.
„Ale oni budou mít samozřejmě víc podob, možná i nekonečně mnoho.“
„No, předpokládám, že oni teď nejsou naši prioritou. Tou je, ehm, amulet.“
„Ano,“ potvrdil Damon. „I kdyby se ti nepodařilo je zranit, popadni klíč a uháněj zpátky.“
„Opravdu ? Takže je to ještě důležitější než pomsta,“ uvažoval Sage tiše a užasle vrtěl hlavou. Pak spěšně dodal: „No, přeju nám hodně štěstí. Jsou tu nějací odvážlivci, kteří touží po dobrodružství a projedou se semnou ? Ano, dobře, čtyři – výborně, pět, Madame [Madam] – nám už stačí.“
A byl pryč.
Elena phlédla na Damona, který jí pohled vracel bezvýraznýma černýma očima. „Ty opravdu očekáváš, že to... udělám... znovu ?“
„Jediné, co musíš udělat, je tam stát. Postarám se, abys ztratila co nejméně krve. A pokud budeš chtít přestat, domluvíme si signál.“
„Ano, ale teď už vím, jak to funguje. A nesnesu to.“
Jeho tvář náhle dostala ledový výraz. Naproto ji zablokoval.
„Ty nemusíš snášet vůbec nic. A navíc, copak nestačí, když řeknu, že to je fér obchod výměnou za Stefana ?“
Stefan! Elena jako by se celá najednou proměnila.
„Tak mi dovol se s teou o bolest podělit,“ požádala. „Věděla, že žadoní a věděla, co Damon odpoví.
„Stefan tě ude potřebovat, až se dostaneme ven. Jenom se postarej, abys zvládla tohle.“
Zadrž. Mysli. Nesmíš ho praštit po hlavě, napovídal Eleně její mozek. Manipuluje tebou. A on to umí. Nedovol mu to.
„Zvládnu obojí,“ oznámila mu. „Prosím, Damone. Nechovej se ke mně, jako bych byla... jedna z těch tvých holek na jednu noc, nebo dokonce i tvoje Princezna temnoty. Mluv se mnou, jako bys mluvil se Sagem.“
„Se Sagem ? Sage je ten nejotravnější a nejprohnanější...“
„Já vím. Ale ty s ním mluvíš. A mluvíval jsi i se mnou, ale teď to neděláš. Poslouchej mě. Nesnesu to znova. Budu křičet.“
„Teď mi vyhrožuješ...“
„Ne, jenom ti říkám, co se stane. Pokud mi nedáš roubík, budu křičet a křičet. Jako bych křičela, kdyby se to dělo Stefanovi. Nemůžu si pomoct. Možná se už začínám hroutit..“
„Ale copak to nechápeš ?“ Náhle se otočil a uchopil ji za ruce. „Jsme skoro u cíle. Ty, která jsi byla celou tu dobu nejsilnější ze všech – se teď nemůžeš zhroutit.“
„Nejsilnější...“ Elena vrtěla hlavou. „Myslela jsem, že se nám to podařilo proto, že jsme na pokraji porozumění jeden druhému.“
„Tak dobře.“ Sekal teď slova jako tvrdé kusy mramoru. „Tak co kdybychom dali pět ?“
„Pět ?“
„Pět ran místo deseti. Slíbíme, že přidáme dalších pět, až se amulet najde, ale pak místo toho utečeme.“
„Budeš muset porušit svoje slovo.“
„Pokud je to za takovou cenu...“
„Ne,“ rozhodla. „Ty neoznámíš nic. Řeknu jim to já. Já umím lhát a podvádět a vždycky jsem si zahrávala s muži. Tak uvidíme, jestli mi tenhle talent nakonec nebude platný k něčemu užitečnému. A nemá cenu to zkoušet s ostatními,“ dodala a vzhlédla. „Bonnie a Meredith mají šaty, které by z nich okamžitě spadly, kdybys je bičoval. Jenom já mám odhalená záda.“ Zatočila se na místě, aby mu ukázala, že šaty mají vzadu jen proužek za krkem a jak je výstřih velmi nízko.
„Tak jsme domluvení.“ Damon pokynul sluhovi, aby mu doplnil pohár, a Elena si pomyslela: No, rozhodně budeme nejpřiopilejší herci v dějinách, když už nic jiného.
Nedokázala se ubránit zachvění. Když naposledy cítila chvění, bylo to od doteku Damonovy teplé dlaně na jejích holých zádech, když spolu tančili. Teď cítila něco mnohem chladnějšího, možná jen závan studeného vzduchu. Ale připomnělo jí to, jaký to byl pocit, když jí vlastní krev stékala po těle.
A najednou u ní stály Bonnie a Meredith, které utvořily hráz mezi ní a stále zvědavějším a vzrušenějším davem.
„Eleno, co se to děje ? Říkají, že budou bičovat nějakou lidskou dívku z barbarského kmene...,“ začala Meredith.
„A vy jste prostě hned poznaly, že to musím být já,“ dokončila za ni Elena. „No, je to pravda. Nevidím možnost, jak bych se tomu teď mohla vyhnout.“
„Ale proč ?“ vyptávala se Bonnie horečně.
„Byla hloupá. Nechala kluky z jakéhosi upírského bratrstva, aby si mysleli, že v tom tehdy bylo nějaké kouzlo,“ vložil se do hovoru Damon. Pořád se tvářil zasmušile.
„To je trochu nefér, ne ?“ zptala se Meredith. „Elena nám řekla, jak to bylo poprvé. Spíš to vypadá, jako by si závěr, že je t představení, udělali sami od sebe.“
„Tak jsme to měli popřít. Teď už se toho prostě musíme držet,“ prohlásil Damon stroze. Pak, jako kdyby ho to stálo velké úsilí, dodal: „Jo, a taky to vypadá, že dostaneme to, pro co jsme sem přišli.“
„To už jsme slyšely – nějaký nadšenec utíkal ze schodů a volal cosi o amuletu se dvěma zelenými kameny.“
„To bylo jediné, co nás napadlo,“ vysvětlovala Elena. „Stojí nám to s Damonem za to, hlavně když najdeme tu druhou půlku liščího klíče.“
„Nemusíš to dělat,“ řekla Meredith. „Můžeme prostě odejít.“
Bonnie na ni zírala: „Bez liščího klíče ?“
Elena zavrtěla hlavou: „Už jsme to všechno probrali. A jednomyslně jsmě se rozhodli udělat to takhle.“ Rozhlédla se kolem. „A kde jsou ti chlapi, co to tolik chtěli vidět ?“
„Pátrají v trávníku – který býval tanečním sálem,“ odpověděla Bonnie. „A přinášejí si rýče – spoustu rýčů – z Bloddeuweddina zahradnického domku. Au! Proč mě štípeš, Meredith ?“
„Ale ne, ono to štípalo ? Chtěla jsem udělat tohle...“
Ale Elena už mířila pryč, nyní toužila, stejně jako Damon, mít už celou záležitost z krku. Tedy, napůl z krku. Jenom doufám, že se nezapomene převléct do svojí černé kožené bundy a černých džínů, pomyslela si. V bílém obleku... ta krev...
Postarám se, aby tentokrát netekla žádná krev.
Myšlenka přišla náhle a Elena nevěděla odkud. Ale v nejhlubším nitru své bytosti si pomyslela: Už byl potrestán dost. V nosítkách se třásl. Každou minut myslí, na dobro jiných, ne na svoje vlastní. Už to stačí. Stefan by si nepřal, aby byl ještě dál zraňován.
Vzhlédla a spatřila jeden z malých zdeformovaných měsíců Temné dimenze, který viditelně putoval po obloze nad ní. Tentokrát mu přísahala krvavou přísahou, položila se do ní celou svou duší i tělem i posvátným pramene svého ženstvi. Už věděla, co musí udělat.
„Bonnie, Meredith, podívejte – my jsme triumvirát. Musíme se pokusit o Damonovu bolest podělit společně.“
Dívky se netvářily příliš nadšeně.
Elena, jejíchž pýcha naprosto zmizela od chvíle, kdy poprvé spatřila Stefana v cele, před nimi poklekla na mramorový schod. „Prosím vás...“
„Eleno! Okamžitě toho nech!“ zalapala po dechu Meredith.
„Prosím tě, vstaň! Ach, Eleno...“ Bonnie nabírala k pláči.
Nakonec to byla malá citlivá Bonnie, kdo zvrátil běh událostí. „Pokusím se naučit Meredith, jak se to dělá. Ale i kdyby to nešlo, budeme moct bolest rozdělit alespoň mezi tři lidi.“
Objetí. Slzy. Zamumlání do zrzavých vlasů: „Já vím, co vídáš ve tmě. Jsi ta nejstatečnější osoba, kterou znám.“
A pak Elena nechala ohromenou Bonnii stát a šla shromáždit diváky ke svému vlastnímu bičování.