O těchhle věcěch nesmíš přemýšlet, odpověděla Elena Damonovi stejným a ze stejného důvodu. Já na to nemyslím, protože jinak bych se z toho zbláznila. Ale jestli se zblázním, jak to Stefanovi pomůže ? Já už nebudu schopná ničeho. Místo toho to blokuju za železnou zdí a snažím se to za každou cenu udržet stranou.

„A ty to dokážeš ?“ zeptal se Damon lehce rozechvělým hlasem.

„Dokážu – protože musím. Pamatuješ se, jak jsme se na začátku hádali a provazy na našich zápěstích ? Meredith a Bonnie měly pochybnosti. Ale věděly, že bych klidně nosila pouta a lezla za tebou po čtyřech, kdyby to bylo nutné.“ Elena se obrátila, pohlédla na Damona skrz šarlatovou tmu a dodala: „A ty ses čas od času prozdradil, víš ?“ Objala ho a dotkla se jeho zhojených zad, aby neměl sebemenší pochyby, o čem mluví.

„To bylo pro tebe,“ řekl chraptivě.

„Ve skutečnosti ne,“ odpověděla Elena. „Přemýšlej – kdybys nesouhlasil s trestem, asi bychom museli utéct z města, ale pak už bychom nijak nemohli pomoc Stefanovi. Když to uvážíš, všechno, co jsi udělal, jsi udělal pro Stefana.“

„Když to uvážíš, byl jsem to já, kdo sem Stefana dostal,“ opáčil Damon unaveně. „Předpokládám, že teď jsme zhruba vyrovnaní.“

„Kolikrát ještě, Damone ? Kolikrát ti budu muset opakovat, žes byl posedlý, když ses k tomu nechal od Šiničiho přemluvit,“ přela se Elena a už se také cítila vyčerpaná. „Možná bys potřeboval zase posednout, alespoň trošičku, aby sis vzpomněl, jaký je to pocit.“

Damonovi se zdálo, že sebou každičká buňka v jeho těle škubla při tom pomyšlení. Ale nahlas jen řekl: „Víš, je tu něco, čeho si nikdo nevšiml. V tom známém příběhu o dvou bratrech, kteří se vzájemně zabili a stali se upíry, protože se oba zamilovali do stejné dívky.“

„Cože ?“ prudce se zeptala Elena, zcela probraná ze své únavy. „Damone, co tím chceš říct ?“

„To, co jsem řekl. Je tu něco, co jste všichni přehlédli. Ha! Možná to přehlédl i Stefan. Ten příběh se pořád vypráví, stále dokola, ale nikomu to nedochází.“

Damon odvrátil tvář. Elena se přesunula k němu, jen o kousínek, aby ucítim její parfém – dnes měla na sobě vonný olej z růží. „Damone, řekni mi to! Řekni mi to, prosím!“

Damon se k ní začal obracet...

A právě v tu chvíli se nosítka zastavila. Elena měla je okamžik, aby si otřela tvář, a závěsy už se rozhrnuly.

Meredith jim všem vyprávěla legendu o Bloddeuwedd, kterou se dozvěděla z hvězdné perly. O tom, jak Bloddeuwedd bohové vytvořili z květin a vdechli jí život, jak pak zradila svého manžela k smrti a jak byla za trest odsouzená strávit každou noc od půlnoci do úsvitu jako sova.

A evidentně tu je ještě něco, o čem se mýty nezmiňují – totiž skutečnost, že byla odsouzena k životu tady, že ji nebeský soud vykázal do temně rudého světla Temné dimenze.

Když se uváží všechny okolnosti, není divu, že její večírky začínají už v šest hodin.

Elena zjistila, že jí myšlenky přeskakují. Přijala pohár vína Black Magic z rukou otroka a rohlížela se.

Všechny ženy a většina mužů na večírku byli oděni ve vhodných úborech, které na slunci měnily barvu. Elena se cítila celkem skromně oblečená – ostatně všechno venku vypadalo růžové, šarlatové nebo vínové. Vyhltla svůj pohár vína. Překvapilo ji, jak automaticky přepnula na svůj ,večírkový režim´ –zdravila lidi, které potkala minulý týden, polibkem na tvář a objetím, jako by se s nimi znala celá léta. Mezitím si s Damonem klestili cestu k sídlu, někdy s proudem a někdy proti proudu neustále se přesouvajících lidí.

Zvládli to až za první příkkré schodiště z bílého (růžového) mramoru, kde se po obou stranách pyšně rozprostíraly kytice nádherných modrých (fialových) straček a růžových (šarlatových) divokých růží. Elena se tu zastavila, a to ze dvou důvodů. Jednak aby si vzala další pohár Black Magic. Po první se potěšeně rozzářila – i když tady samozřejmě všechno neustále zářilo. Doufala, že druhý pohár jí pomůže zapomenout na všechno, o čem mluvil Damon v nosítkách – tedy, až na ten klíč –, a naopak jí připomene, co řešila předtím, než její myšlenky odvedly řeči Bonnie a Meredith.

„Předpokládám, že nejjednoduší bude, se někoho zeptat,“ oznámila Damonovi, který se náhle tiše objevil u jejího lokte.

„Zeptat na co ?“

Elena se mírně naklonila k otrokovi, který jí právě přinesl pohár vína. „Mohu se zeptat – kde je hlavní plesový sál lady Bloddeuwedd ?“

Sluha v livreji se zatvářil překvapeně. Pak ukázal rukou všude okolo. „Tohle náměstí – pod baldachýnem – si vysloužilo přezdívku Velký plesový sál,“ řekl a uklonil se nad svým tácem.

Elena na něj zůstala koukat. Pak se rozhlédla kolem.

Pod obrovským baldachýnem – připadal jí poloprůsvitný a všude na něm visely nádherné lucerny v odstínech, které zvýrazňovalo slunce – se hebký trávník rozkládal stovky metrů na všechny strany.

Byl větší než fotbalové hřiště.

„Zajímala by mě jedna věc,“ vyptávala se Bonnie jiné návštěvnice, jež evidentně už byla na mnoha Bloddeuweddiných akcích a věděla, kde v sídle co je, „která místnost tady je hlavní plesový sal ?“

„No, dvahoušku, to záleží na tom, co máte na mysli,“ odpovídala návštěvnice vesele. „Venku se vospvostívá jeden plesový sál – musela jste ho vidět, když jste kváčela nahovu po schodech – ten veliký baldachýn. A pak tu mají Bílý plesový sál uvnitřřř, je osvícený lustvy a má všude zatažený závěsy. Někdy se mu taky řřříká Valčíkový sál, pvotože se tam hvají jenom valčíky.“

Ale Bonnie byla stále ještě v zajetí hrůzy, kterou v ní vyvolalo několik předešlých vět. „Oni mají plesový sál venku ?“ zeptala se roztřeseným hlasem a doufala, že se nějak přeslechla.

„Ano, dvahoušku, vidíte ho tamhle skvz tu zeď.“ Ta žena říkala pravdu. Opravdu bylo možné vidět skrz zeď, protože ty zdi byly celé ze skla, jedna za druhou, takže Bonnie viděla cosi, co vypadalo jako iluze vytvořená zrcadly – jeden ozářený pokoj za druhým a všechny přeplněné lidmi. Jen poslední pokoj vypadal, že je z něčeho pevného. To musí být Bílý taneční sál.

Ale skrze protější zeď, kam návštěvnice ukazovala... no, ano. To je baldachýn. Matně si pamatovala, že kolem něho procházela. A taky si pamatovala, že...

„Oni tancují na trávě ? Na tom ohromném lánu trávy ?“

„Samozřřřejmě. Ten tvávník je speciálně zastřřřižený a svovnaný. Nezakopnete tam o plevel nebo dvn. Uvčitě se cítíte dobřřře ? Vypadáte poněkud bledá. Tedy,“ zasmála se návštěvnice, „tak bledá, jak člověk může v tomhle světě vypadat.“

„Jsem v pořádku,“ bránila se Bonnie omámeně. „Jsem úplně... v pořádku.“

Obě skupinky se později setkaly a sdělily si vzájemně ty hrůzy, které se jim podařilo odhalit. Damon a Elena zjistili, že půda venkovního parketu je tvrdá skoro jako skála – cokoliv tam bylo pohřbeno dříve, než ji vyrovnaly těžké válce, je nyní ukrytu v hmotě připomínající cement. Jediné místo, kde by se dalo kopat, bylo kolem okrajů parketu.

„Měli jsme s sebou přivést proutkaře,“ vzdychl Damon. „Víte, takového, co projde prostor z rozvětvenou větvičkou nebo kyvadlem nebo i s kusem oblečení pohřešovaného člověka a pak označí správné místo.“

„Máš pravdu,“ souhlasila Meredith a z jejího tónu bylo jasně zřetelné, že by chtěla dodat pro jednou. „Proč jsme si nepřivedli proutkaře ?“

„Protože žádného neznám,“ odpověděl Damon se svým nejoslnivějším a nejdravějším úsměvem barakudy.

Bonnie a Meredith zjistily, že sály uvnitř mají kamenou podlahu – z překrásného bílého mramoru. V sálu bylo na tucty květinových dekorací, ale kamkoliv Bonnie nenápadně zanořila ručku, nahmatala jen nařezané květiny ve váze nebo ve vodě. Žádná půda, nic, co by ospravedlňovalo výraz ,pohřbený´.

„A navíc, proč by Šiniči nebo Misao dávali klíč do vody, když vědí, že ji za pár dnů někdo vylije ?“ přemítala Bonnie, zatímco Meredith dodala:

„A jak se dá najít volná parketa v mramorové podlaze ? Prostě nám není jasné, jak by tam mohlo být něco pohřbeného. Jo, poptávala jsem se kolem, ten Bílý plesový sál tam je už mnoho let, takže tam rozhodně nemohli vložit klíč při svatbě.“

Elena, která tou dobou již popíjela svůj třetí pohár Black Magic, řekla: „Tak dobře, řekněme, že jeden sál je mimo hru. Ale máme už jednu polovinu klíče – a bylo to v podstatě snadné –“.

„Třeba to bylo jen tak, aby nás poškádlili,“ navrhl Damon a zdvihl jedno obočí. „Aby v nás vzbudili naději, než ji úplně zaijí – tady.“

„Takhle to nemůže být,“ protestovala Elena zoufale a upřeně na něho hleděla. „Došli jsme tak daleko – dál, než si Misao vůbec představovala. Dokážeme to najít. Najdeme to.“

„Tak jo,“ řekl Damon náhle smrtelně vážným tónem. „Kdybychom předstírali, že jsme zdejší zaměstnanci a vzali na tu půdu krumpáče, mohli bychom to zvládnout. Ale nejdřív projdeme celý dům zevnitř. Posledně to fungovalo docela dobře.“

„Souhlasím,“ přidala se Meredith, která mu tentokrát hleděla přímo do očí. „Bonnie a já si vezmeme horní patro a vy se můžete podívat na ta dolní – možná ještě něco dokážete vyrazit z Bílého valčíkového sálu.“

„Dobře.“

Dali se do práce. Elena si přála, aby se konečně dokázala uklidnit. Navzdory tomu, že v ní kolovaly skoro tři poháry Black Magic – nebo možná díky tomu –, nyní viděla určité věci v novém světle. Musí plně soustředit své myšlenky na pátrání – a jenom na pátrání. Udělá cokoliv, cokoliv, říkala sama sobě, aby ten klíč získala. Pro Stefana cokoliv.

Bílý plesový sál voněl po květinách a byl ozdobený velikými bohatými květy uprostřed bujné zeleně. Volně stojící dekorace byly rozmístěny tak, aby stínily oblast kolem fontány, kde vzniklo intimní zákoutí pro páry. A přestože nikde nebylo vidět orchestr, sálem zněla hudba, která v Elenině vnímavém těle budila touhu tančit.

„Tuším, že asi neumíš tančit valčík,“ ozval se Damon a Elena najedou zjistila, že se kolébá do rytmu hudby se zavřenýma očima.

„Samozřejmě, že umím,“ odpověděla poněkud uraženě. „všechny jsme chodily na hodiny k paní Hopewellové. To je něco jako škola kouzel ve Fell's Church,“ vysvětlila a zasmála se tomu. „Ale paní Hopewellová milovala tanec a naučila nás každý tanec a pohyb, který považovala za půvabný. Tehdy mi bylo asi jedenáct.“

„Předpokládám, že bys pokládala za nesmysl, kdybych tě požádal, aby sis zatančila se mnou,“ řekl Damon.

Elena na něho pohlédla zmatenýma očima. Navzdory hluboce vystřiženým šatům se dnes večer necítila jako neodolatelná Siréna. Byla příliš vzrušená, než aby vnímala kouzla vetkaná do látky, kouzla která, jak si teď uvědomovala, jí říkají, že je tančící plamen, elementární živel. Předpokládám, že Meredith se musí cítit jako klidný tok, který rychle a vytrvale plyne ke svému cíli a vestou se blýská a hází odlesky. A Bonnie – Bonnie je samozřejmě vzdušný živel, bude tancovat lehoučce jako peříčko ve svých opalozujících šatech, zemská tíže nad ní má stěží nějakou moc.

Náhle si Elena připomněla obdivné pohledy, které na ni vrhali ostatní hosté. A teď je najednou zranitelný i Damon ? A nedokáže si představit, že by s ním chtěla tancovat ?

„Samozřejmě, že si s tebou ráda zatancuju,“ odpověděla a s lehkým úžasem si uvědomila, že Damon má na sobě dokonalý bílý oblek. Samozřejmě si ho vzal zrovna tu noc, kdy by jim to mohlo vadit, ale vypadal v něm jako princ ušlechtilé krve.

Rty se jí prohnuly do náznaku úsměvu, když si uvědomila dvojznačnost toho označní... Krve... to rozhodně...

„A jsi si jistý, že ty umíš valčík ?“ vyzvídala.

„Dobrá otázka. Naučil jsem se ho v roce 1885, protože se o něm říkalo, že je rozmařilý a prostopášný. Ale samozřejmě záleží na tom, jestli hovoříme o venkovském valčíku, vídeňském valčíku nebo...“

„Ach, nech toho, zmeškáme další tanec.“ Elena ho popadla za ruku a ucítila známé jiskření, jako kdyby hladila kočičí kožíšek proti srsti. Vtáhla Damona do rozvlněného davu.

Začal další valčík. Hudba se rozletěla sálem a téměř Elenu nadzvihla z podlahy, cítila, jak se jí zježily malé chloupky na krku. Celé její tělo se chvělo, jako by vypila nějaký nebeský elixír.

Zrovna hráli valčík, který od dětsví patřil k jejím nejoblíbenějším, byla jím vlastně odkojená. Čajkovského Šípková Růženka. Jaká si dětská část její mysli si nemohla pomoci a k přesladkým tónům, které následovaly po dramatickém nástupu, si vybavila slova z disneyovské verze:

Já tě znám; kdysi jsem s tebou tančil ve snu...

Jako vždycky se jí přitom vehnaly do očí slzy; její srdce se rozezpívalo a nohy spíše létaly, než tančily.

Vzadu na šatech měla hluboký výstřih, takže Damonova teplá dlaň jí spočívala na holé kůži.

Já vím, našeptával jí slabý hlásek, proč se o tomhle tanci říkalo, že je rozmařilá a prostopášný.

Teď se Elena rozhodně cítila jako plamen. Takhle jsme byli stvořeni. Nedokázala rozlišit, jestli cituje nějakou Damonovu větu nebo zda je to nějaká nová, kterou jí zrovna teď zlehka našeptává. Jako dva plameny, které se prolínají a spojí v jeden.

Jsi dobrá, pochválil ji Damon a tentokrát věděla jistě, že to mluví on a v přítomnosti.

Nemusíš být blahosklonný. Já jsem tak šťastná! Elena se zasmála. Damon byl odborník, a to nejen na dokonalost kroků. Tančil valčík, jako by byl pořád považován za rozmařilý a prostopášný. Měl pevné vedení, které samozřejmě Eleniny lidské síly nedokázaly překonat. Ale dokázal postřehnout její drobné signály, co by si přála, a poslechl ji, jako kdyby krasobruslili, jako kdyby se v každém okamžiku mohli zatočit a vznést.

Elena zvolna tála a vznášela se.

A ani v nejmenším jí nepřišlo na mysl, co by si pomyslely její kamarádky a sokyně ze střední o tom, že se rozplývá nad klasickou hudbou. Osvobodila se od malicherné záště, malicherného studu za odlišnost. Skončila se škatulkováním. Kéž by se mohla vrátit zpátky a ukázat všem, že to tak tenkrát nemyslela.

Valčík skončil příliš brzy a Elena zatoužila zmáčknout tlačítko opakovaného přehrávání a zatančit si ho ještě jednou. V ten okamžik, kdy hudba ztichla, na sebe s Damonem pohlédli stejně pochvalně a toužebně a...

A pak se Damon sklonil nad její ruku. „Valčík, to je víc než jen správné kroky,“ řekl, aniž jí pohlédl do očí. „Vyžaduje ladné pohupování, eleganci pohybů, plápolající plamen radosti a splynutí s hudbou i s partnerem. To jsou věci, které se nedají naučit. Děkuji ti mnohokrát, žes mi dopřála to potěšení.“

Elena se rozesmála, přestože se jí ve skutečnosti chtělo plakat. Nechtěla přestat tančit. Chtěla si s Damonem zatančit tango – opravdové tango, takové které spolu lidé tančí, až když jsou svoji. Ale oni tu mají jiný úkol... naléhavý úkol, který se musí dokončit.

A když se obrátila, uviděla před sebou dav jiných tvorů – lidí, démonů, upírů a tvorů podobných divokým zvířatům. Všichni s ní chtěli tancovat. Damonova záda ve smokingu se od ní vzdalovala.

Damone!

Záda se zastavila, ale neohlédl se.

Pomoz mi, musíme přece najít druhou polovinu klíče!

Zjevně potřeboval pár okamžiků, než vyhodnotil situaci, ale pak všechno pochopil. Vrátil se k ní, vzal ji za ruku a jasným zvučným hlasem vyhlásil: „Tato dívka je má... osobní asistentka. Nepřeji si, aby tancovala s kýmkoliv jiným kromě mě.“

Ozvalo se neklidné mumlání. Otrokyně, které se brávaly na takovéto plesy, obvykle nemívaly zakázaný kontakt s cizími lidmi. Ale právě v té chvíli po straně vznikl jakýsi rozruch, který postupoval tím směrem, kde stáli Damon s Elenou.

„Co se děje ?“ vyptávala se Elena a v tu chvíli zapomněla na klíč i tanec.

„Raději bych se ptal: ,Kdo je to?´,“ opáčil Damon. „A odpověď zní: naše hostitelka, samotná lady Bloddeuwedd.“

Elena zjistila, že se tlačí spolu s ostatními lidmi, aby zahlédla to výjimečné stvoření. Ale když konečně zahlédla dívku, která stála sama ve dveřích do tanečního sálu, zalapal po dechu.

Ona je stvořená ze samých květin... vzpomněla si na legendu. Jak asi může vypadat dívka ze samých květin ?

Pleť má světlounce růžovou jako květy jabloní, pomyslela si Elena a nezdvořile zírala. Tváře mají o něco intenzvnější odstín, jako růže za úsvitu. Z jemné, dokonalé tváře hledí veliké oči v barvě květů stračky, s velikými, napůl spuštěnými řasami, takže působí, jako by byla stále napůl zasněná. K tomu jasně žluté vlasy jako petrklíče, spletené do cůpků, které postupně přecházejí ve větší copy, až se celá spleť těsně nad jejími drobnými kotníky spojí do jediného.

Ústa má červená jako vlčí máky, napůl otevřená a vábivá. A voní jako kytice prvních jarních květů. A když kráčela, připomínalo to kvetoucí louku rozvlněnou vláknem.

Elena si později jen pamatovala, jak stála a zírala za tím zjevením, stejně jako tucty hostů kolem ní. Jen ještě jednu vteřinu smět vnímat tu krásu, prosila její mysl.

„Ale co vlastně měla na sobě ?“ přemítala Elena nahlas. Nevzpomínala si ani na oslnivé šaty, ani na záblesk pleti jako jabloňový květ mezi záplavou cůpků.

„Jakousi róbu,“ informoval ji Damon s úšklebkem. „Měla na sobě šaty ze všech druhů kytek, které jsem kdy viděl. Nechápu, jak na ní držely – možná byly hedvábné a sešité k sobě.“ Zdálo se, že je jediný v místnosti, na koho její kouzlo nepůsobí.

„Zajímalo by mě, jestli by s námi mluvila – alespoň pár slov,“ přemýšlela Elena. Toužila uslyšet její kouzelně jemný dívčí hlásek.

„o tom pochybuji,“ odpověděl jí jeden muž z davu. „Ona s nikým moc nemluví – tedy alespoň do půlnoci. Jé! To jsi ty! Jak se cítíš ?“

„Velmi dobře, děkuji,“ odpověděla Elena zdvořile a rychle ustoupila. V mluvčím poznala jednoho z mladých mužů, kteří Damonovi vnucovali svoje vizitky na konci jejího soudu.

Nyní toužila po tom, se nějak nenápadně vytratit. Ale bylo tam příliš mnoho lidí a bylo jasné, že je s Damonem jen tak odejít nenechají.

„To je ta dívka, o které jsem vám vyprávěl. Uvede se do transu, a bez ohledu na to, co s ní děláte, vůbec nic necítí...“

„...krev jí stékala po bocích jako voda a ona ani nemrkla...“

„Je to profesionální vystoupení. Oni cestují...“

Elena se chystala chladně oznámit, že lady Bloddeuwedd na svém věčírku tento druh barbarství přísně zakázala, když zaslechla, jak jeden z mladých upírů říká: „Víte, to já jsem poprosil lady Bloddeuwedd, aby vás na tuto akci pozvala. Vyprávěl jsem jí o vašem vystoupení a ona projevila veliký zájem ho zhlédnout.“

Hm, tak to můžeme škrtnout jednu výmluvu, pomyslela si Elena. Ale musí být na ty mladé muže alespoň milá. Možná by nám později mohli být užiteční.

„Obávám se, že dnes večer nemohu vystupovat,“ odpověděla tiše, aby se i oni museli ztišit. „Lady Bloddeuwedd se samozřejmě omluvím osobně. Ale prostě to není možné.“

„Ale ano, je,“ ozval se za ní překvapivě Damonův hlas. „Je to docela dobře možné – za předpokladu, že někdo najde můj amulet.“

Damone! Co to říkáš ?

Pšššt. To, co musím.

„Bohužel, je to asi tři a půl týdne, co jsem ztratil velmi důležitý amulet – vypadá asi takhle,“ vytáhl polovinu liščího klíče a nechal mladíky, aby si ji dobře prohlédli.

„A ten ti pomáhá dělat tak obtížné triky ?“ zeptal se kdosi, ale Damon byl chytrý a nedal se zmást.

„Ne, mnoho lidí mě vidělo ještě před týdnem vystupovat bez něho. Je to osoní amulet, ale když ho část chybí, prostě se necítím na kouzlení.“

„Vypadá to jako maličká liška. Ale ty nejsi kitsune ?“ zeptal se kdosi další.

„Může vám to tak připadat. Ve skutečnosti je to šíp. Šíp s dvěma zelenými kameny na hrotu. Je to – talisman pro mužský šarm.“

Odkudsi z davu ženský hlas pronesl: „Řekla bych, že ty nepotřebuješ víc mužského šarmu, než už máš!“ a všichni se zasmáli.