11.kapitola
Elena byla neuvěřitelně šťastná. Usínala šťastná a probouzela se šťastná a nic se jí nemohlo dotknout jen díky pomyšlení, že brzy – brzy navštíví Stefana a potom – určitě velmi brzy potom – si ho bude moct odvést s sebou.
Bonnie a Meredith ani nepřekvapilo, když si chtěla promluvit o dvou věcech s Damonem: zaprvé, kdo s ní půjde, a zadruhé, co si má vzít na sebe. Co je ovšem překvapilo, byla její volba.
„Pokud s tím budete souhlasit,“ řekla a kreslila prstem malé kroužky na velikém naleštěném stole v salonku, kde se dalšího rána všichni shromáždili, „chtěla bych, aby se mnou šlo co nejméně lidí. Se Stefanem se nezacházelo dobře,“ polkla, „a on nesnáší, když vypadá zuboženě před druhými. Nechci, aby se cítil ponížený.“
Všichni se začervenali – nebo možná zrudli vzteky a pocitem viny. Měli pootevřená oka k západu a ranní rudou světlo dopadalo na všechny v místnosti, takže těžko soudit. Jedna věc byla jistá: každý chtěl jít.
„Takže doufám,“ řekla Elena a obrátila se, aby viděla Bonnii a Meredith do tváře, „že nikdo z vás nebude dotčený, když se mnou nepůjde.“
Tím jsem jim naznačila, že ony dvě zůstávají doma, pomyslela si Elena, když viděla, že obě pochopily. Většina jejích plánů závisela na tom, jak její kamarádky budou na tuhle zprávu reagovat.
Meredith se statečně ujala slova jako první. „Eleno, ty jsi – doslova – prošla peklem a skoro jsi umřela, abys Stefana zachránila. Vezmi si s sebou ty, kteří ti budou nejvíc co platní.“
„Je nám jasné, že tohle není soutěž o největšího oblíbence,“ dodala Bonnie a polkla, jak se snažila nerozplakat. Ona opravdu chce jít, pomyslela si Elena, ale pochopí to. „Stefan by se určitě cítil víc zahanbený před děvčaty než před kluky,“ dodala Bonnie. Dokonce ani nedoplnila: I když my bychom nikdy neudělaly nic, co by ho mohlo zahanbit, všimla si Elena a šla obejmout Bonniinu křehkou postavu. Pak se obrátila a objala i štíhlou Meredith – a jako vždy ucítila, že ji opouští část napětí.
„Děkuju,“ řekla, když si pak otírala oči. „Máte pravdu, myslím, že by bylo těžší se v téhle situaci ukázat dívkám než klukům. O to těžší, že jde o dívky, které zná a má rád. Takže bych chtěla, aby se mnou šel Sage, Damon a doktor Meggar.“
Lakšmí se zájmem vyskočila, jako by byla právě vybrána. „Ve kterém vězení vlastně je ?“ zeptala se celkem vesele.
Damon jí odpověděl: „V Ši-ne-Ši.“
Lakšmí se rozšířily oči. Chvíli na Damona zírala a pak vystřelila ze dveří se slovy: „Mám ještě nějakou práci, pane.“
Elena se obrátila a pohlédla Damonovi do očí. „A co bylo zase tohle za reakci ?“ zeptala se hlasem, který by na třicet metrů zmrazil žhavou lávu.
„Já nevím. Opravdu nevím. Šiniči mi ukázal znaky v kadží a řekl mi, že se to vyslovuje ,Ši-ne-Ši´a že to znamená ,Smrt smrtí´- jako že tam sejmnou smrtelné prokletí z upírů.“
Sage si odkašlal: „Ach, ty můj důvěřivý. Mon cher idiot [Můj milý pitomečku]. Neověřil sis zdroje...“
„Ale ověřil. Zeptal jsem se jedné japonské dámy středního věku v knihovně, jestli romaji – to jsou ta japonská slova napsaná naším písmem – znamená Smrt smrtí. A ona mi to potvrdila.“
„A ty ses obrátil na patě a odkráčel,“ opáčil Sage.
„Jak to víš ?“ začínal se vztekat Damon.
„Protože, mon cher [můj milý], ta slova mají mnoho různých významů. Všechno závisí na tom, které japosnké znaky se použijí v originálním zápisu – a ty jsi jí neukázal.“
„Ty jsem neměl! Šiniči mi je napsal do vzduchu rudým dýmem.“ Pak dodal ve vzteklém zoufalství: „Jaké jiné významy teda mají ?“
„No, znamenají to, cos říkal. Taky můžou znamenat ,nová smrt´nebo dokonce ,bohové smrti´. A podle toho, jak se se Stefanem zachází...“
Kdyby pohledy mohly zabíjet, Damon by už byl po smrti. Všichni na něho hleděli nelítostnýma obviňujícíma očima. Obrátil se jako vlk zahnaný do kouta a šlehl po nich svým oslnivým úsměvem. „No, rozodně jsem si nepředstavoval, že to bude něco obzvlášť příjemného. Prostě jsem si myslel, že mu to pomůže zavit se toho prokletí, že je upírem.“
„No, rozhodně,“ prohlásila se Elena, „bych ti, Sage, byla opravdu vděčná, kdybys zašel do vězení a zjistil, jestli nás pustí dovnitř, až přijdeme na návštěvu.“
„Vaše přání je předem splněno, madame [madam].“
„A ještě jedna věc – chtěla bych, aby si všichni, kdo půjdou na návštěvu, na sebe vzali trochu upravený oděv. Pokud souhlasíte, půjdu si o tom promluvit s lady Ulmou.“ Na odchodu cítila v zádech zmatené pohledy Bonnie a Meredith.
Když Elena vstoupila do pokoje, byla lady Ulma pobledlá, ale měla jasný pohled. Dobré znamení bylo, že měla otevřený svůj skicář.
Stačilo jen pár slov a úpěnlivý pohled a lady Ulma prohlásila: „Tohle můžeme zvládnout za hodinku nebo dvě. Jde jen o to, oslovit ty správné lidi. Slibuju ti to.“
Elena jí velmi něžně stiskla zápěstí: „Děkuju, děkuju ti – jsi kouzelnice!“
„Takže to, že tam půjdu, bude moje pokání.“ řekl Damon, který na Elenu čekal hned za dveřmi pokoje lady Ulmy. Dokonce ho podezírala, že tajně poslouchal.
„Ne, to mě ani nikdy nenapadlo,“ odsekla. „Jen jsem si myslela, že oděv otroka na tobě i ostatních přinutí Stefana, aby méně myslel na sebe. Ale proč bych tě vlastně měla chtít potrestat ?“
„A nechceš ?“
„Jsi tady, abys pomohl mně a Stefanovi. Prošel sis...“ Elena se musela omlčet a zalovit v rukávech po čistém kapesníku, až jí nakonec Damon podal svůj černý hedvábný.
„No dobře,“ uklidňoval ji. „Nebudeme se o tom bavit. Promiň. Prostě mě napadne něco říct, a tak to řeknu, bez ohledu na to, jak nepravděpodobně to zní vzhledem k sobě, s kterou mluvím.“
„Copak nikdy neslyšíš takový tichý hlásekm který ti našeptává něco jiného ? Hlásek, který říká, že lidi můžou být i dobře a nesnaží se ti ublížit ?“ vyptávala se Elena posmutněle a přemítala, nakolik je malý chlapec omotaný řetězy nyní.
„Já nevím. Možná. Někdy. Ale vzhledem k tomu, že v tomhle prohnilém světě se ten hlásek většinou plete, proč bych mu měl vůbec věnovat pozornost ?“
„Přála bych si, abys to občas aspoň zkusil,“ zašeptala Elena. „Pak bych možná měla výhodnější pozici v diskusi.“
Mně se tahle pozice docela líbí, zašeptal jí Damon telepaticky a Elena si uvědomila – jak to, že se jim to pořád stává ? – že už zase taje v jeho náručí. A ještě k tomu má na sobě pořád svůj ranní úbor – dlouhou hedvábnou noční košilku a lehký župan ze stejného materiálu, obojí v nejjemnějším perleťově modrém odstínu, který se pod paprsky věčně zapadajícího slunce měnil v nachový.
Mně... se to taky líbí, připustila Elena a cítila, jak Damonem projíždí vlny elektrizujícího chvění od pokožky, celým tělem až do oněch záhadných hlubin, které se mu odrážejí v očích, když do nich pohlédne.
Prostě se snažím být upřímná, dodala, protože ji jeho reakce až poplašila. Nemůžu čekat, že ke mně budou upřímní ostatní, pokud já nejsem upřímná k nim.
Nebuď upřímná, nebuď upřímná. Zkus mě nenávidět, zkus mnou opovrhovat, prosil ji Damon a zároveň jí přitom lehounce hladil paže a dvě vrstvičky hedvábí, které jediné dělily jeho ruce od její pleti.
„Ale proč ?“
Protože mně se nedá věřit. Jsem zlý vlk a ty jsi čistá duše, sněhobílé novorozené jehňátko. Nesmíš mi dovolit, abych ti ublížil.
Proč bys mi měl ubližovat ?
Protože bych mohl – ne, nechci tě kousnout – jenom tě chci políbit, jenom lehounce, takhle... V Damonově telepatickém hlasu se ozval tón užaslého poznání. A líbal tak božsky. Vždycky poznal, kdy se Eleně podlomí kolena, a podepřel ji dřív, než spadla.
Damone, Damone, opakovala jeho jméno a cítila se neuvěřitelně nádherně, protože věděla, že i ona mu poskytuje rozkoš... když v tom si vzpomněla.
Ach, Damone! Prosím, pusť mě! – Musím si jít vyzkoušet šaty, mám zrovna teď zkoušku!
Temně zardělý Damon od ní pomalu a neochotně odstoupil, přidržel ji, aby nespadla, a pak ji znovu pustil.
Myslím, že si budu muset dopřát hned teď taky jeden záchvat, ujistil ji vroucně a vyklopítal z místnosti, přičemž do dveří se trefil až napodruhé.
Ne záchvat – zkoušet! Přesto ji potěšilo, že ji pustil, aniž pochopil jediné slovo z toho, co říkala, až na to, že říká ne. To už se dá považovat za velké zlepšení.
Pak si pospíšila zpátky do pokoje lady Ulmy, který byl plný už různých lidí, včetně dvou mužů – modelů, kteří byli oblečení jen v kalhotách a dlouhých košilích.
„Oblečení pro Sageho,“ oznámila lady Ulma a pokývla směrem k velikému muži, „a pro Damona,“ pokývla k tomu menšímu.
„Ach, to je dokonalé!“
Lady Ulma na ni pohlédla s náznakem pochybností v očích. „Jsou ušité z pravé pytloviny,“ vysvětlovala. „To je nejlevnější a nejhorší materiál v otrokářské hierarchii. Jsi si jistá, že to na sebe vezmou ?“
„Vezmou, nebo nepůjdou vůbec.“ odpověděla Elena rozhodně a mrkla.
Lady Ulma se rozesmála. „Dobrý plán.“
„Ano – ale co si myslíš o mém druhém plánu ?“ zeptala se Elena s upřímným zájmem na názor lady Ulmy, přestože se přitom červenala.
„Moje drahá dobrodinko,“ odpověděla lady Ulma. „Viděla jsem maminku, jak takové oděvy šila... tedy až po té, co mi bylo třináct, samozřejmě –, a řekla mi, že ji takové šití vždycky potěší, protože její oděv udělá radost hned dvěma lidem najednou a jeho smyslem není nic jiného než přinášet radost. Slibuji ti, že to budeme mít s Lucenem za chviličku hotové. A teď už by ses měla začít připravovat.“
„Ale ano – já tě tak miluju, lady Ulmo! Není divné, že čím víc lidí máš ráda, tím víc máš srdce otevřené pro další přátele ?“ S těmito slovy se Elena rozeběhla zpátky do svých pokojů.
Její komorné už čekaly a měly všechno připravené. Elena si dopřála nejrychlejší koupel v životě – byla celá rozrušená – a pak už seděla na pohovce uprostřed rozesmátých dívek, z nichž se každá věnovala své práci, aniž překážela ostatním.
Zatímco několik dívek jí odstraňovalo chloupky z nohou a podpaží, mazaly ji krémy a mastmi a voněly ji unikátním parfémem namíchaným přímo pro ni, jiná si přemýšlivě prohlížela její tvář a tělo jako celek.
Pak přiklekla a ztmavila jí obočí, na víčka jí nanesla stíny s kovovými odlesky a pak jí čímsi prodloužila řasy alespoň o půl centimetru. Oči pak zvýraznila exotickou černou tužkou. Nakonec jí pečlivě nanesla na rty zářivě lesklou červenou rtěnku, takže vypadala, jako by neustále špulila ústa k polibku. Pak ještě celé Elenino tělo postříkala drobounkými třpytkami. Nakonec jí upevnila do pupíku veliký žlutý diamant, který jim Lucen poslal z klenotnické dílny.
Když jí pak kadeřnice upravovaly poslední kudrlinky nad čelem, dorazily od švadlen lady Ulmy dvě krabice a šarlatový pláštík. Elena upřímně poděkovala všem svým komorným a lazebnicím, vyplatila jim příplatek, nad kterým se nadšeně rozšvitořily, a pak je požádala, aby ji nechaly o samotě. Když váhaly, požádala je ještě jednou – stejně zdvořile, ale hlasitěji – a ony odešly.
Eleně se chvěly ruce, když vybalovala oděv, který pro ni vytvořila lady Ulma. Zakrýval asi tolik jako plavky, ale vypadal jako klenoty umístěné strategicky na chomáčcích zlazavého tylu. Krásně ladil se žlutým diamantem – od náhrdelníku přes pažní náramky až po zlaté náramky na zápěstí, které všem oznamovaly, že navzdory nákladnému oblečení je pořád jen otrokyní.
A to bylo všechno. Chystala se jít za svým Stefanem oděná jen v tylu a klenotech, parfému a líčidlech. Elena si velice opatrně oblékla šarlatový pláštík, aby nezmačkala a nerozmala nic pod ním, a vklouzla do jemných zlatých střevíců na velmi vysokém podpatku.
Pospíšila si dolů a stihla to přesně včas. Sage Damon měli těsně utažené pláště – což znamenalo, že jsou pod nimi oblečení v šatech z pytloviny. Sage již měl připravená nostíka lady Ulmy. Elena si poupravila zlaté náramky na zápěstích – s nechutí, protože byla povinnost je nosit – přestože tvořily krásný kontrast oproti bílému kožešinovému lemování na šarlatovém pláštíku. Damon natáhl ruku, aby jí pomohl do nosítek.
„Budu uvnitř ? Znamená to, že nemusím mít na sobě ty...“ Ale při pohledu na Sageho se její naděje rozplynuly. „Pokud nepustíme záclonky na všech oknech,“ odpověděl, „nemůžeš cestovat venku bez otrockých náramků.“
Elena povzdychla a podala ruku Damonovi. Stál proti slunci, takže z něho viděla jenom temnou siluetu. Když Elena zamrkala, povšimla si jeho překvapení a věděla, že zahlédl výrazné stíny na víčkách. Pak sjel očima na její rudě namalované rty. Elena zčervenala.
„Zakazuju ti, abys mi poručil ukázat, co je pod tím pláštíkem,“ upozornila ho chvatně. Damon se zatvářil zklamaně.
„Vlasy upravené do kudrlinek nad celým čelem, pláštík, který zakrývá všechny od hlavy po paty, rtěnk jako...“ Znovu se na ni zahleděl. Rty se mu zachvěly, jako kdyby se chtěly připojit k jejím.
„Je čas vyrazit!“ zatrylkovala Elena a honem se usadila v nosítkách. Cítila se neuvěřitelně šťastná, že uvidí Stefana, i když chápala, proč osvobození otroci už nikdy nevezmnou na ruku náramek.
Ještě stále se cítila šťastná, když dorazili do Ši-ne-Ši. Byla to veliká budova, která připomínala něco mezi vězením a školou pro gladiátory.
Pořád byla šťastná, když ji stráže v obrovské vstupní hale Ši-ne-Ši vpustily do budovy, aniž jevily nějaké známky nevraživosti. Ale bylo těžké říct, jestli na ně má svůdný pláštík nějaký vliv. Byli to démoni: mrzutí, světle fialoví a svalnatí jako býci.
Povšimla si něčeho, co ji nejdřív uvedlo v úžas a pak v ní vzbudilo nový příval naděje. Ve vstupní hale byly postranní dveře, které připomínaly vstup do skladiště: neustále zavřené, nad nimi byly podivné symboly; lidé k nim přicházeli v podivných oděvech a mumlali názvy cílových míst, načež vložili klíč do zámku a otevřeli dveře.
Jinými slovy – meziprostorové dveře. Přímo tady, ve Stefanově vězení. Pánbůh ví, kolik stráží se za nimi požene, pokud se je pokusí použít, ale je to něco, co je třeba si zapamatovat.
Stráže v nižších patrech budovy Ši-ne-Ši, která byla postavena jako komplex podzemních kobek, na Elenu a její doprovod zareagovaly jednoznačně a odporně. Byl to nějaký menší druh démonů – pravděpodobně raraši, pomyslela si Elena – a dělali návstěvníkům potíže kvůli všemu. Damon je musel podplatit, aby je vůbec vpustili do sekce, kde byla Stefanova cela, aby mohli jít sami bez doprovodu stráže a aby Elena coby otrokyně mohla vstoupit a navštívit ,svoodného´upíra.
A dokonce, i když jim Damon dal malé jmění, aby tyto překážky překonal, pochechtávali se a vyluzovali ostré hrdelní zvuky. Elena jim nevěřila, ani co by se za nehet vešlo.
A měla pravdu.
V chodbě, kterou si pamatovala ze svého zážitku mimo tělo, měli zahnout doleva, ale místo toho je vedli přímo rovně. Prošli kolem další skupinky stráží, které se skoro válely po podlaze, jak se chechtaly.
Panebože, co když nám chtějí ukázat jenom Stefanovo mrtvé tělo ? Napadlo Elenu najednou. A byl to Sage, kdo jí teď pomohl. Objal ji svou silnou paží a přidržel ji, dokud zase nestála pevně na nohou.
Vcházeli po kamenem dlážděné chodbě stále dál do smrdutého a špinavého podzemí. Pak najednou zatočili vpravo.
Eleně se rozbušilo srdce. Bouchalo špatně – špatně – špatně, a to ještě dřív, než se dostali k poslední cele v řadě. Cela vypadala úplně jinak než ta, kde byl Stefan dřív. Nebyla obehnaná mřížemi, ale zakroucenými smyškami ostnatého drátu, ze kterého trčely ostré hroty. Neexistoval způsob, jak jím protrčit láhev vína Black Magic, ani jak shora nalít její obsah do dychtivých úst na druhé straně. Dokonce ani kousek místa, kudy by se dal prostrčit prst nebo hrdlo čutory, které by vězeň mohl sát. Samotná cela nebyla špinavá, jen naprosto holá, až na Stefana, který ležel na zádech. Žádné jídlo, žádná voda, žádná postel, kde by se dalo něco schovat, ani stébélko. Jenom Stefan.
Elena si rozkřičela a neměla ani ponětí, zda křičí slova, nebo jen určitý zvuk utrpení. Vrhla se do cely – nebo se o to alespoň pokusila. Rukama popadla oka ostnatého drátu, který byl z oceli ostré jako břitva, takže všude, kde se ho dotkla, se jí okamžitě začala řinout krev – pak už ji Damon, který měl nejrychlejší reakce, stáhl zpátky.
Potom se prostě protáhl před ni a zíral. Zíral s otevřenými ústy na svého mladšího bratra – šedivého, vyhublého na kost, sotva dýchajícího mladého muže, který ve svém zmačkaném, potřísněném a ošoupaném vězeňksém mundúru vypadal jako ztracené děcko. Damon zdvihl ruku, jako by mezitím zapomněl na dráty – a Stefan sebou trhl. Zdálo se, že nikoho znich nezná a nepoznává. Pohlédl zblízka na kapky krve, které ulpěly na drátech tam, kde je Elena uchopila, začenichal a pak, jako by cosi proniklo mlhou jeho zmatku, se mdle rozhlédl. Vzhlédl k Damonovi a pak putoval pohledem jako dítě dál.
Damonovi unikl vzlyk, otočil se a pak se rozběhl chodbou pryč. Cestou rozrazil všechny, kdo mu stáli v cestě. Jestliže doufal, že za ním vyrazí dost strážných, aby jeho spojenci mohli Stefana vysvobodit, mýlil se. Několik jich za ním vyběhlo jako opičky a pořvávali urážky. Zbytek zůstal na svém místě, za Sagem.
Elenina mysl mezitím spřádala plány. Nakonec se obrátila na Sageho: „Použij všechny naše peníze plus tohle,“ řekla a sáhla pod pláštík pro náhrdelník ze žlutých smaragdů – který obsahoval na dva tucty kamenů velikých jako palec – „a zavolej mě, jestli budeš potřebovat víc. Zařiď mi s ním půl hodiny o samotě. Nebo alespoň dvacet minut!“ vykřikla, když viděla, že Sage začíná vrtět hlavou. „Nějak je zdrž; získej mi alespoň dvacet minut. Něco vymyslím, i kdyby mě to mělo zabít.“
Sage jí pohlédl do očí a po chvíli přikývl: „Dobře, zařídím to.“
Pak Elena pohlédla prosebně na doktora Meggara. Nevěděl by o něčem – existuje něco – co by v téhle situaci pomohlo ?
Obočí dokota Meggara klesla dolů a pak jejich vnitřní konec vyjel opět nahoru. Tvářil se žalostně a zoufale. Ale pak se zamračil a zašeptal: „Dostalo se sem cosi nového – jakási injekce, která prý pomáhá i v zoufalých případech. Mohl bych to zkusit.“
Elena vynaložila veškeré úsilí, aby mu nepadla k nohám: „Prosím! Prosím, vyzkoušejte to! Prosím!“
„Nepomůže to na delší dobu než na pár dní...“
„To úplně stačí, do té doby ho dostaneme ven!“
„Tak dobře.“ Sage mezitím odvedl stráže pryč se slovy: „Jsem obchodník s diamanty a mám s sebou něco, co byste si měli všichni dobře prohlédnout...“
Doktor Meggar otevřel svoji tašku a vytáhl stříkačku. „Mám dřevěnou jehlu,“ řekl Eleně se slabým úsměvem, když plnil stříkačku průzračně rudou tekutinou z lahvičky. Elena vzala do ruky další stříkačku a dychtivě si ji prohlížela, zatímco doktor Meggar přemlouval Stefana posunky, aby přiložil paži k drátům. Stefan nakonec udělal, co doktor Meggar chtěl – ale pak s bolestným výkřikem uskočil, když se mu jehla zanořila do paže a vstříkla do ní pálivou tekutinu.
Elena zoufale pohlédla na doktora: „Kolik toho dostal ?“
„Asi polovinu. To je v pořádku – dal jsem tam dvojitou dávku a zatlačil jsem co nejrychleji, abych do něho dostal co nejvíc...,“ a použil jakýsi lékařský termín, který Elena neznala. „Vím, že to bolí víc, když se to vstřikuje rychle, ale povedlo se mi to, co jsem chtěl.“
„Paráda,“ zajásala Elena. „A teď chci, abyste do té stříkačky natáhl moje krev.“
„Krev ?“ zděsil se doktor Meggar.
„Ano! Ta stříkačka je tak dlouhá, že dosáhne skrz mříže a krev bude kapat na druhé straně. Může ji pít, mohlo by ho to zachránit!“ Elena pečlivě vyslovovala každé slovo, jako kdyby mluvila s dítětem. Zoufale si přála vyjádřit, co má na mysli.
„Ach, Eleno.“ Doktor se posadil, zacinkalo to... a vytáhl ze svého pláště schovanou láhev Black Magic. „Je mi to líto, ale já už nedokážu odebírat krev z žíly. Moje oči už nejsou, co bývaly.“
„A co brýle ?“
„Už mi nepomáhají. Můj stav je komplikovaný. Ale i tak, člověk musí být velmi zdatný, aby dokázal odebrat krev ze žíly. Většina lékařů to vůbec nezvládá a u mě je to beznadějné. Je mi to líto, dítě. Ale od mého posledního úspěšného odběru už uplynulo dvacet let.“
„Tak já najdu Damona a řeknu mu, aby mi otevřel aortu, je mi jedno, jestli přitom uřmu.“
„Ale mě ne.“
Prudce vzhlédli, když uslyšeli třetí hlas, který přicházel z ostře osvětlené cely před nimi.
„Stefane! Stefane! Stefane!“ Bez ohledu na to, co ostnaté dráty udělají s její kůží, se Elena předklonila a pokusila se ho uchopit za ruce.
„Ne,“ zašeptal Stefan, jako kdyby jim sděloval vzácné tajemství. „Polož prsty sem – a sem. Přes ty moje. Tahle ohrada je ze speciálně upravené oceli – sice tlumí moje Síly, ale nedokáže mi poranit kůži.“
Elena pložila prsty tam, kam jí řekl. A pak už se dotýkala Stefana. Doopravdy dotýkala. Po takové době. Ani jeden z nich nepromluvil. Elena slyšela, jak doktor Meggar vstal a potichu se odplížil pryč – za Sagem, jak předpokládala. Ale její mysl se teď plně soustředila na Stefana. Prostě se dívali jeden na druhého, třásli se a na řasách se jim chvěly slzy, cítili se velice mladí...
A velice blízko smrti.
„Říkáš, že tě vždycky nutím, abys to řekla první, a uvádím tě tak do rozpaků: Miluju tě, Eleno.“
Eleně sklouzy po tváři dvě slzy.
„Zrovna dneska ráno jsem přemýšlela o tom, kolik je na světě lidí, které můžeme mít rádi. Ale je to tak jedině díky tomu, že existuje především jeden jediný,“ zašeptala mu v odpověď. „Jeden navěky. Miluju tě, Stefane!“
Elena se na okamžik odtáhla a otřela si oči tak, jak to dívky umí, aby si nerozmazaly make-up – přiložila se palce pod dolní řasy a stiskla, takže slzy s řasenkou odchytila, než se stihly rozmazat.
Poprvé měla čas myslet.
„Stefane,“ zešeptala, „je mi to hrozně líto. Dneska ráno jsem plýtvala časem, abych se nastrojila – tedy odstrojila –, abych ti ukázala, co na tebe čeká, až tě dostaneme ven. Ale teď... se cítím... jako...“
Teď už neměl slzy v očích ani Stefan. „Tak mi to ukaž,“ zašeptal dychtivě.
Elena se postavila a bez teatrálních gest setřásla pláštík. Zavřela oči, vlasy jí splývaly po ramenou v malých kudrlinkách, drobounkých jemných spirálkách, které jí lemovaly tvář. Nalíčené oči se stále zlatavě blýskaly. Jediným jejím oděvem byly chomáčky zlatavého tylu, na patřičných místech zdobené drahokamy, aby neodhalovaly citlivé partie. Celé její tělo se blýskalo třpytkami. Obraz dokonalosti mládí, který již nikdy později nelze obnovit ani vrátit.
Zaslechla zvuk, který připomínal dlouhý povzdech... a pak ticho. Elena otevřela oči ve strachu, jestli náhodou mezitím neumřel. Ale on vstával na nohy a držel se železné brány, jako by ji chtěl vyvrátit, aby se k ní dostal.
„Tohle všechno dostanu ?“ zašeptal.
„Tohle všechno je pro tebe. Všechno je to pro tebe,“ řekla Elena.
V tu chvíli se za ní ozval slabý zvuk a ona se honem obrátila a zahlédla dvě oči, které zářily z temnoty cely naproti Stefanově.