„Cítím se už mnohem líp,“ oznámila Elena doktoru Meggarovi. „Chtěla bych se trochu projít po domě.“ Pokoušela se neposkakovat netrpělivostí po posteli. „Jedla jsem steaky a pila mléko a dokonce jsem polykala i ten ohavný tuk z rybích jater, který jste mi poslal. Taky už naprosto zřetelně rozliším hranici mezi snem a realitou – jsem tady, abych zachránila Stefana, a ten malý chlapec v Damonovi je metaforou pro jeho podvědomí, kterou jsem zahlédla díky tomu, že jsme si s Damonem vyměňovali krev.“ Poskočila na posteli, ale zakryla to tak, že se natáhla po sklenici vody. „Cítím se jako rozverné štěně, které tahá za vodítko.“ Ukázala svoje nově vyhotovené náramky – stříbrné, vykládané lapisem lazuli. „Kdybych měla náhle zemřít, jsem připravená.“

Obbočí doktora Meggara se pohybovalo nahoru a dolů. „No, nevidím žádný problém ani s tvým dýcháním, ani s tvým pulzem. Nevím, jak by ti malá odpolední procházka mohla uškodit. Damon už je dávno vzhůru a na nohou. Ale ne abys k něčemu ponoukala lady Ulmu. Pořád ji čekají ještě měsíce odpočinku na lůžku.“

„Teď má krásný malý stůl s nožičkami, vyrobený ze snídaňového podnosu,“ vysvětlovala Bonnie a rukama naznačovala velikost. „Navrhuje na něm oděvy.“ Bonnie se naklonila dopředu s vykulenýma očima. „A víš co ? Její šaty jsou kouzelné.“

„Nic jiného bych ani nečekal,“ zabručel doktor Meggar.

Ale v dalším okamžiku si Elena vzpomněla na jednu nepříjemnou věc. „Jenže i když najdeme ty klíče,“ upozornila, „budeme muset naplánovat skutečný útěk z vězení.“

„Jaký útěk z vězení ?“ vyptávala se vzrušeně Lakšmí.

„To je tak – máme klíče od Stefanovy cely, ale pořád nám ještě zbývá vymyslet, jak se do toho vězení dostaneme a jak Stefana propašujeme ven.“

Lakšmí se zamračila: „Proč prostě nejdete s ostatními a nevyvedete ho skrz bránu ?“

„Protože,“ vysvětlovala Elena a pokoušela se o trpělivost, „nám nedovolí jen tak tam vejít a odvést si ho.“ Přimhouřila oči, když si všimla, že Lakšmí složila hlavu do dlaní. „O čem přemýšlíš, Lakšmí ?“

„No, nejdřív jsi říkala, že až půjdeš do vězení, budeš mít v ruce kíč, a pak děláš, jako by mu nedovolili opustit vězení.“

Meredith překvapeně zavrtěla hlavou. Bonnie si přitiskla ruku na čelo, jako by ji bolela hlava. Ale Elena se pomalu předklonila.

„Lakšmí,“ zopakovala tichounce, „ty se mi tu snažíš říct, že když budu mít klíč od Stefanovy cely, je to v zásadě totéž, jako kdybych pro něho měla propustku z vězení ?“

Lakšmí se rozzářila. „No samozřejmě!“ vykřikla. „Na co by byl jinak ten klíč dobrý ? Vždyť jinak by ho prostě mohli zamknout v jiné cele.“

Elena jen stěží dokázala uvěřit tomu zázraku, který zrovna uslyšela, a tak v něm začala hledat díry. „To znamená, že bychom z Bloddeuweddina večírku mohli jít přímo do vězení pro Stefana,“ řekla tím nejsarkastičtějším tónem, na který se zmohla. „Prostě jim ukážeme klíč a oni nás nechají Stefana odvést pryč.“

Lakšmí dychtivě přikyvovala. „Ano!“ volala radostně a sarkasmus jí naprosto unikl. „A nebudeš se zlobit, když se na něco zeptám, ano ? Zajímalo by mě, proč jsi ho nikdy nešla navštívit.“

„My ho můžeme navštívit ?“

„Jasně, když si to předem domluvíte.“

Mezitím už se Bonnie a Meredith vzpamatovaly a podpíraly Elenu z každé strany. „Jak brzy můžeme někoho vyslat, aby nám domluvili schůzku ?“ procedila Elena mezi zuby, protože jí stálo veliké úsilí vůbec promluvit. Celou svojí vahou se opírala o své kamarádky. „A koho můžeme vyslat ?“ zašeptala.

„Já půjdu,“ ozval se Damon z šarlatové tmy za nimi. „Zajdu tam hned dneska večer – dejte mi pět minut.“

Matt cítil, že má na tváři svůj nejzarytější a nejtvrdohlavější výraz.

„No tááák,“ řekl mu Tyrone s pobaveným výrazem. Oba se chystali společně na výlet do houští. A to znamenalo natáhnout si dva tetiččiným receptem ochráněné kabáty a pak izolepou připevnit rukavice k rukávům. Matt už se začal potit.

Ale Tyrone je fajn kluk, pomyslel si. Matt se tam zničeho nic objevil a řekl: „Hele, pamatuješ si tu podivnou věc, co se stala ubohému Jemovi Brycemu minulý týden ? No, tak to souvisí s něčím ještě mnohem podivnějším – s liščíma duchama a Starým lesem – a paní Flowersová tvrdí, že pokud nezjistíme, co se přesně děje, budeme opravdu v průšvihu. Jo, a paní Flowersová není jenom praštěná starší dáma z penzionu, protože to o ní každý říká.“

„Samozřejmě, že není,“ ozval se strohý hlas doktorky Alpertové ode dveří. Odložila svoji černou brašnu – pořád obcházela svoje pacienty, přestože město bylo v krizi – a pokračovala: „Známe se s Teophilií Flowersovou už hodně dlouho a s paní Saitouovou taly. Obě vždycky pomáhaly lidem, mají to v povaze.“

„No, vlastně...“ Matt vycítil příležitost a skočil po ní. „Teď potřebuje pomoc paní Flowersová. Opravdu a vážně potřebuje pomoc.“

„Tak proč tu jen tak sedíš, Tyrone ? Zvedni zadek a jdu pomoct paní Flowersové,“ doktorka Alpertová si prohrála ocelově šedé vlasy a pak láskyplně načechrala černou čupřinu i svému synovi.

„Už jsem ho zvedl, mami. Právě jsme byli na odchodu, když jsi přišla.“

Když Tyrone uviděl tu hrůzu, které Matt říkal auto, zdvořile nabídl, že je zaveze k penzionu ve svém camry. Matt, který se obával, že auto v nejrozhodnější chvíli definitivně vypoví poslušnost, nabídku vděčně přijal.

Byl rád, že Tyrone má být v nadcházejícím roce pilířem fotbalového týmu jejich střední školy. To je kluk, na kterého je spoleh – o čemž svědčí i jeho dnešní okamžitá nabídka pomoci. Je to dobrý kámoš a je naprosto čestný a čistý. Matt nemohl nevidět, jak drogy a alkohol ničí nejen samotnou hru, ale i sportovního ducha některých týmů v kampusu.

Tyr je taky kluk, který dovede udržet pusu zavřenou. Dokonce ani nezasypal Matta otázkami, zatímco mířili zpátky k penzionu, jenom obdivně zahvízdal – nikoliv na paní Flowersovou, ale na jasně žlutý Ford Model T, kterým jela ke stájím.

„Týýýý joooo,“ ulevil si a vyskočil, aby jí pomohl s nákupní taškou, zatímco očima hltal auto od nárazníku po nárazník: „Tohle je Model T Fordor Sedan! Mohlo by to být nádherné auto, kdyby...“ Prudce spolkl zbytek věty a opálená pokožka se mu krvavě zarděla.

„Ale drahoušku, kvůli Žlutokolce se nestyď!“ uklidňovala ho paní Flowersová a přenechala Mattovi druhou tašku. Prošli bylinkovou zahrádkou do kuchyně. „Slouží téhle rodině už skoro sto let, a tak už na ní najdeš trochu té rezi a šrámů. Ale na dlážděné cestě jede skoro padesátkou!“ dodala paní Flowersová ne snad s pýchou, ale s poněkud udiveným respektem vůči vysokorychlostnímu cestování.

Mattovy oči se setkaly s Tyronovýma a kluci věděli, že oba myslí na to samé.

Bylo by nádherné vrátit zase lesklou dokonalost zchátralému, opotřebovanému, ale stále krásnému autu, které strávilo většinu svého života v přestavěné stáji.

„Uměli bychom ho opravit,“ řekl Matt s pocitem, že jako nájemník paní Flowersové by měl promluvit první.

„To bychom určitě uměli,“ souhlasil Tyrone zasněně. „V té garáži je místo pro dva vozy, s prostorem by nebyl problém.“

„Ani bychom ho nemuseli rozebrat až na rám... fakt jezdí úžasně.“

„Kecáš! Mohly bychom alespoň vyčistit motor, mrknout se na svíčky, rozvody, hadičky a tak... A víš co,“ vzpomněl si a oči se mu najednou rozsvítily, „můj táta má elektrickou brusku na auta. Mohli bychom sundat barvu a pak ho natřít úplně stejným odstínem žluté!“

Paní Flowersová se najednou rozzářila. „Ano, drahá máma čekala, až tohle řekneš, mladý muži.“ zaradovala se a Mett se konečně natolik rozvzpomněl na dobré vychování, že Tyrona konečně představil.

„Kdybys řekl, že ji natřeš na vínovo nebo modro nebo jakoukoliv jinou barvou, tak by urřitě měla námitky,“ pokračovala paní Flowersová a pustila se do přípravy obložených chlebů, bramborového salátu a velkého hrnce pečených fazolí. Matt sledoval Tyronovu reakci na zmínku o ,máma´a uklidnil se: chvilkový úžas výrazu vystřídal ledový klid. Jeho matka říká, že paní Flowersová není praštěná stará dáma – takže to není praštěná stará dáma. Mattovi spadl ze srdce veliký balvan. Už není sám s křehkou starou paní, kterou musí chránit. Ká kámoše, který je o trochu větší než on a na kterého se může spolehnout.

„Teď si oba dejte obložený chleba se šunkou, a než to sníte, bude hotový bramborový salát. Já vím, že mladí muži,“ paní Flowersová mluvila o mužích, jako by to byla zvláštní udrůda rostlin, „potřebují spoustu dobrého vydatného jídla, než se vydají do bitvy, ale nemusíme přece stolovat formálně. Můžete to spořádat postupně, jak budou jednotlivé pokrmy připravené.“

Oba ji vděčně poslechli. A opravdu se cítili připravení do bitvy, i kdyby měli bojovat s tygrem, protože představa paní Flowersové o zákusku byl velký pekanový koláč rozdělený rovným dílem mezi chlapce a k tomu velké hrnky kafe, které jim vysmýčily mozek jako elektrická bruska.

Tyrone a Matt vyrazili Mattovým vrakem ke hřbitovu a za nimi jela paní Flowersová ve svém Modelu T. Mett už věděl, co stromy dovedou udělat s autem, a nehodlal riskovat, že se to stane Tyronovu nablýskanému camry. Sešli pak z kopce k místu, kde se předtím Matt ukrýval se šerifem Mossbergem, a chlapci přitom pomáhali křehké paní Flowersové přes obtížnější úseky. Jednou dokonce zakopla a bývala by spadla, kdyby Tyr nezaryl své značkové boty do hlíny a nezapřel se tak pevně, že stál jako skála, když se na něho skácela.

„Ach, Bože... děkuju ti, Tyrone, drahoušku,“ zamumlala a Matt poznal, že ,drahoušek Tyrone´byl přijat do smečky.

Když došli k úkrytu, byla už obloha temná, jen na západě dohasínal poslední šarlatový pruh. Paní Flowersová vytáhla šerifův odznak – poněkud neohrabaně, protože také měla zahradnické rukavice. Nejprve si ho přiložila k čelu, pak ho pomalinku odtáhla, ale pořád ho držela před sebou v úrovni očí. „Tady stál a potom se sehnul a dřepl si sem,“ vyprávěla a vydala se dolů po správné straně kopce. Matt přikývl a paní Flowersová pokračovala, aniž otevřela oči: „Matte, drahoušku, neraď mi. On pak za sebou někoho uslyšel, prudce se obrátil a vytáhl zbraň. Ale to byl jenom Matt a pak si chvíli šeptem jenom povídali. Pak najednou vstali.“

Paní Flowersová se náhle zastavila a Matt slyšel, jak se z jejího útlého starého těla ozývají všelijaká znepokojivá lupání a vrzání. „Vydal se – vyrazil – tudy do toho houští. Do toho zlého houští.“

Vydala se k houští stejnou cestou jako šerif Mossberg, když tu byl s Mattem. Matt a Tyrone spěchali za ní, připravení ji zastavit, kdyby se chystala vydat do posledního zbytku Starého lesa, který ještě přežil.

Místo toho houští obešla a stále držela odznak ve výši očí. Matt s Tyronem na sebe kývli a beze slova ji uchopili každý z jedné strany za paži. Takto obcházeli houštinu po celém jejím obvodu – Matt první, pak paní Flowersová a nakonec Tyrone. Na jednom místě si Matt všiml, že paní Flowersové po povadlých tvářích stékají slzy.

Křehká stará dáma se nakonec zastavila, na druhý nebo třetí pokus vytáhla krajkový kapesníček a s povzdychnutím si otřela oči.

„Našla jste ho ?“ vyptával se Matt, který už nebyl schopen udržet svoji zvědavost na uzdě.

„No – to se budeme muset podívat. Zdá se, že kitsune umějí neuvěřitelně dobře vytvářet iluze. Všechno, co jsem viděla, mohla být iluze. Ale,“ potlačila povzdech, „jeden z nás bude muset vkročit do Starého lesa.“

Matt polkl: „V tom případě to budu já...“

Ale Tyr ho přerušil: „V žádném případě, kámo. Ty víš, jak se chovají, ať už jsou cokoliv. Budeš muset dostat paní Flowersovou z tohohle...“

„Ne, nemůžu riskovat, že bych tě do toho uvrtal a teď by se ti něco stalo...“

„No ale co tu v tom případě dělám ?“ dožadoval se vysvětlení Tyrone.

„Počkejte, drahouškové,“ přerušila je paní Flowersová a znělo to, jako by se měla rozplakat. Chlapci okamžitě zmlkli a Matt se zastyděl.

„Vím, jak mi oba dva můžete pomoct, ale je to velmi nebezpečné. Nebezpečné pro oba. Ale pokud to budeme muset udělat jenom jednou, asi dokážeme snížit riziko a zvýšit šance, že něco najdeme.“

„A co teda uděláme ?“ zeptali se oba dva téměř současně.

O pár minut později už byli připraveni k akci. Leželi bok po boku čelem k nepropustnému valu zeleně. Nejen že k sobě byli přivázaní, ale měli celé paže polepené samolepícími štítky paní Saitouové.

„Tal, až řeknu ,tři´, oba natáhnete krajní paži a chmátnete na zem. Pokud něco nahmatáte, zašátrejte trochu sem a tam a pak vytáhněte ruce, jak nejrychleji dokážete. A mimochodem,“ dodala, „pokud zjistíte, že se vás něco snaží vtáhnout dovnitř nebo vám zabránit v pohybu, křičte a kopejte a my vám pomůžeme ven.“

Následovalo dlouhé ticho.

„Takže vy si myslíte, že všude tam v tom houští jsou po zemi nějaké věci a že se jich můžeme zmocnit, pokud tam naslepo sáhneme ?“ zopakoval Matt.

„Ano,“ potvrdila paní Flowersová.

„Tak dobře,“ souhlasil Tyrpne a Matt na něj znovu uznale pohlédl. Dokonce se ani nezeptal: Jaké potvory by nás mohly vtáhnout do lesa ?

Byli připravení v patřičné poloze a paní Flowersová počítala: „Ráz, dva, tři,“ a pak Matt vrazil pravou paži do houští, co nejdál to šlo, a horečně šátral.

Vedle sebe uslyšel výkřik: „Mám to!“ a pak hned: „Něco mě vtahuje dovnitř!“

Matt honem vytáhl paži z houští, aby mohl pomoct Tyronovi. Cosi mu skočilo po ruce, ale padlo to akorát na samolepící štítek, takže Matt necítil víc, než jako kdyby ho někdo praštil kusem polystyrenu.

Tyrone sebou divoce zmítal a už byl vtažený do houští až po ramena. Matt ho popadl v pase a vší silou zatáhl dozadu. Okamžik odporu – a pak se Tyrone vynořil, jako když se najednou uvolní korková zátka. Na tváři a na krku měl škrábance, ale tam, kde byl zakrytý látkou a amulety, nebylo nic.

Matt měl sto chutí říct ,děkuju´, ale obě ženy, které ho vybavily amulety, byly daleko, a kdyby to řekl do Tyronova kabátu, připadal by si pitomě. V každém případě paní Flowersová poletovala kolem a děkovala dost za všechny tři.

„Ach, milí Matte, když spadla dolů ta veliká větev, myslela jsem, že máš minimálně zlomenou paži. Díky Bohu, že Saitouovic ženské dokážou dělat tak dobré amulety. A Tyrone, drahoušku, lokni si, prosím tě, z téhle čutory...“

„Ale já ve skutečnosti skoro nepiju...“

„Je to jenom horký sirup, můj vlastní recept, drahoušku, Nebýt vás dvhou, chlapci, tak bychom neuspěli. Tyrone, tys opravdu něco našel, viď ? A pak tě chytili a už by tě nepustili, kdyby tě Matt nezachránil.“

„Ale ne, jsem si jistý, že by se z toho dostal,“ spěšně se bránil Matt, protože pro někoho jako Tyreminátor musí být trapné připustit, že potřeboval pomoc.

Ovšem Tyron jen věcně řekl: „Já vím. Díky, Matte.“

Matt se začervenal.

„Ale nakonec jsem stejně nic světoborného nevytáhl,“ upozornil ostatní Tyr otráveně. „Na pohmat to je jako stará trubka nebo něco takového...“

„No, tak se podíváme,“ prohlásila paní Flowersová vážně.

Namířila na předmět, pro který Tyrone tolik riskoval, tu nejsilnější baterku, kterou s sebou měla.

Matt si nejdřív myslel, že se dívá na obrovskou neočištěnou psí kost. Ale pak ho známý tvar tvar přiměl, aby se podíval lépe.

Byla to stehenní kost – lidská stehení kost. Největší kost v těle. A byla ještě bílá, čerstvá.

„Nevypadá jako plastová,“ podotkla paní Flowersová hlasem jako z jiného světa.

Nebyla plastová. Matt zřetelně viděl, jak z povruchu visí malá zakroucená vlákenka. Byla... no, skutečná. Opravdová lidská stehenní kost.

Ale to nebylo na celé věci to nejděsivější. Když si Matt uvědomil, co vidí, začalo mu být na omdlení.

Ta kost byla dočista obraná a zřetelně na ní byly vidět stopy mnoha malých zoubků.